na Blog.cz

Bonjour!

I já zdravím všechny, kdo se sem po naší skoro půlroční pauze pořád ještě čas od času podívají... díky!

Jak jste se už dozvěděli, Delila se před pár týdny vydala do Paříže (bohužel beze mě - naší velkou vysněnou výpravu jsme musely odložit na příští léto), a aby mi to nebylo tolik líto, přivezla mi spoustu úlovků z obchůdku v Opeře, mezi nimiž byla i věc, která mě naprosto nadchla - můj vlastní skládací model Opery Garnier!

Jestli si jako já říkáte, že byste neměli nervy se s tím vystřihovat a lepit, potěší vás (stejně jako mě) zpráva, že se obejdete bez lepidla i nůžek - všechny části se jednoduše vylomí a podle čísel ohnou a složí.

Takže mi Opera hrdě stojí na polici. Ha.

A tady je finální dílo z různých stran:

Není magnifique? :D

Kromě toho jsem dostala ještě Fantoma od Lerouxe ve francouzštině (na dlouhé pozdně-letní večery se slovníkem a něčím na nervy) a 2 pohledy - Operu a našeho drahého pana Garniera -, na ty se ale podívejte rovnou do galerie, protože tenhle "vylepšený" systém upravování velikostí fotek na blogu mě tak trochu zničil. :D

Pan

Uhmmm.....

Bonjour.....?!

Pamatujete si nás ještě?

Kdybyste se mi nahackovali na webkameru, viděli byste, jak se schovávám pod stolem, jak moc se stydím....

No... uhmm. Ano, žijeme. Nebudu sem opět psát milion trapných výmluv, je mi celkem jasné, že jste na náš hrozně naštvaní a tak vůbec, prostě se sešlo dohromady pár věcí a my nejen, že neměly čas, možná ani chuť a hlavně žádné nápady. V psaní našeho "mistrovského díla" stále ještě pokračujeme, na fórum se na vás také chodíme občas kouknout, ale život jde dál a přestože máme možná při vzpomínce na fantoma stále ještě slzu v oku, prostě nás zajímají i jiné věci, jiní lidé.

Nicméně zpátky k tématu- byla jsem zase v Paříži! Dostala jsem to jako dárek za maturitu, když se mě táta zeptal, co bych chtěla, jestli třeba auto (výsledek marné snahy celého mého okolí donutit mě řídit), tak jsem automaticky odmítla, JÁ CHCI ZASE DO PAŘÍŽE! Tady vidíte, jaký vliv na mě to místo má. Je to jediné místo na světě, kam vážně patřím. (Později, když má euforie trochu opadla, mi došlo, že kdybych si řekla o Astona Martina, možná bych se do té Paříže rovnou mohla odstěhovat, ale snad je pochopitelná dočasná absence logického uvažování.)

Pan se mnou z jistých nepříjemných důvodů jet nemohla, tak jsem popadla nejbližší kamarádku (chápejte, klidně bych tamjela i sama...) a v tramvaji, při cestě na radnici- na předávání maturitního vysvědčení, jsem z úst vypustila cosi o výletu do Paříže, s tím, že v tu chvíli mě ani omylem nenapadlo, že by vlastně jela. Ale ona jela.

Takže jsme strávily fenomenální a božský týden v Paříži, viděli víc, než jsem čekala, bavily se, nakupovaly, jedly a pily. No a tak. A brzo se tam asi zase podívám! Asi jen na prodloužený víkend, ale i tak... víc info nedám, ještě bych to zakřikla :D

Teď už to nejočekávanější, a to asi fotky z Opery:

Víc fotek je v galerii, nechci sem dávat všechno, takže pokud máte zájem, běžte tam. Jinak zřejmě opravují hlavní vchod, takže jako ten provizorní sloužil vchod z rue Auber. Taky tam probíhá výstava nazvaná Les Tragédiennes de l'Opéra, plná kostýmů, starých fotografií a návrhů kulis, zabývající se osudy tamějších operních hvězd z let 1875-1939.

(fotky také v galerii)

Bonne journée!

A slibuju, že od nás ještě brzy uslyšíte.....

Your obedient servant

Stydíme se.

Hrozně moc se stydíme.

Stydíme se úplně hrozně moc, plazíme se po zemi, prosíme o odpuštění a... pro změnu se stydíme.

Chtěly bychom se vám všem, naši milovaní phanatici, hrozně omluvit za poslední dva měsíce, kdy se tady neobjevilo vůbec, ale vůbec nic. Nehodlám tady vyjmenovávat výmluvy, jako je zkouškový, příprava na maturitu, náročný společenský a soukromý život, únorová deprese a prokrastinace, ale prostě jsme nějak nestíhaly, nepřicházela inspirace, psaní se taky zadrhlo (mimo jiné i díky tomu, že notebook s rozepsanou kapitolou strávil měsíc a půl na opravě, shledáme se s ním teď v neděli) a... a tak vůbec.

Takže se ještě jednou moc trapně omlouváme a jdeme okamžitě psát nový článek.

Doufáme, že jste se v době naší nečinnosti měli co nejlíp, teď si užíváte zlepšující se počasí a těšíte se na jaro. A vůbec... abyste nám dodali trochu inspirace - o čem byste se u nás teď rádi dočetli? Přijímáme všechny nápady na články (v rámci našich neomezených možností :D)) !

Your obedient servants

Pan & Del

Tak je to tu!

Doufáme, že jste všechny předvánoční přípravy úspěšně přežili, nezlomili si na chodníku nohu, nekousnul vás kapr (stát se může všechno), nespadli na lyžích někam do příkopu a včas sehnali všechny dárky (ne jako my, které jsme ještě dnes odpoledne vyrážely do města a dokupovaly poslední věci), takže teď se válíte v teple doma, něčím se cpete a užíváte si tu atmosféru.

Chtěly bychom i moc poděkovat vám všem, co sem chodíte, podporujete nás a čtete naše články. Doufáme, že jich v příštím roce přibude co nejvíc a že nám (a Erikovi a spol.) zůstanete věrní. :D

Ale i přes to všechno vám přejeme, abyste zůstávali nohama na zemi a přes veškeré zaujetí příběhem našeho milého Fantoma se nezapomněli dívat kolem sebe - určitě je ve vašem okolí spousta (nejen) lidí, kterým udělá radost, když si na ně (nejen) na Vánoce vzpomenete a třeba jim jen zavoláte, napíšete nebo popřejete, stejně tak jako spousta věcí, co můžete dělat, abyste si ten další rok pořádně užili. 

Takže veselé Vánoce všem! ;)

Pan & Del

P.S.: Klidně se nám tady potom pochlubte, jaká se vám stala zajímavá věc nebo co jste dostali pod stromeček - obzvlášť když to bude něco "phanatickýho" :D

A jako vždy - tradiční hodně šílenej obrázek :D

Tak jak si užíváte poslední předvánovční týden? Máte uklizeno, navařeno, nakoupeno, zabaleno? Ugh, já teda vůbec ne a ještě mám v pondělí maturitní ples! Stres, stres, stres....

No každopádně... Love never dies se hezky předvedlo a přišlo s novým.... tak nějak.... povědomým plakátem, nezdá se vám?

(btw omlouvám se za kvalitu, lepší jsem nesehnala)

A kromě toho herci svým fanouškům  nazpívali anglickou koledu 12 days of Christmas a dali ji na Youtube, což mi je hrozně sympatické, protože to lidem umožňuje poznat je i z jiného úhlu než v dané roli. Na podobnou verzi od filmového obsazení to podle mého názoru sice nemá, ale milé a úsměvné to rozhodně je.

Del

Bonjour, 

Tak tu máme další dílo od vás, tentokrát od Veroniky S., alias VercikaS z fóra. :) Enjoy!

____________________________________________________________________________

The One Who Lives Forever....

Protože pravý fantom neumírá a Erik umřít nesmí.

~Francie, Paříž, 0:35, 1871~

Vyšel jsem do té zrádné tmy, ve které jsem prožil téměř celý život. Avšak tentokrát to byla jiná temnota. Byla to temnota noci, temnota, jenž nyní vládne zde, venku. Bylo půl hodiny po půlnoci a jediné světlo, které zde bylo, vrhala blikající pouliční lampa. Její světlo bylo velmi slabé. Světlý útvar její záře vytvořila na silnici pokryté vrstvou sněhu. Sníh… jen stěží jsem si vzpomněl, jak jsem jako dítě sedával u okna, pozoroval zlehounka padající vločky, snažíc se nevnímat matčin tichý pláč, ozývající se z vedlejší místnosti. Jakoby jsem ho opět slyšel, tak silné byly mé vzpomínky, mé představy. Sníh byl krásný a bílý… jako Christine. Do očí se mi hrnuly slzy. Nesmím na ni vzpomínat, zkrátka nesmím.
Nechal jsem ji odejít, snad teď tedy bude konečně šťastná. Je na čase, abych si konečně zvykl na to, k čemu mě Bůh odsoudil. K věčné samotě. Zakázal mi lásku a já jeho rozkaz - bohužel - neporuším. Kdy se konečně smířím s tím, co jsem? S tím, jak vypadám? S tím, jak se mnou lidé jednají? Kdy se přijmu? Kdy si na sebe samotného zvyknu? Povzdychl jsem si. Tolik otázek a na všechny jedna odpověď: Nikdy. Sehnul jsem se k novinám, které někdo upustil na zem a nyní se jejich růžek třepotal ve větru. Zvedl jsem je a oprášil z nich sníh. Postavil jsem se pod lampu a přiblížil si blíže k očím zvlhlý papír. První jsem se podíval na datum: 8. prosince 1871.
Už přes třicet let jsem byl v podzemí, už tak dlouho… mírně jsem se pousmál, aniž bych věděl proč. Snad vlivem nějakých šťastných vzpomínek z Opery. Snad zrovna na chvíle, kdy jsem byl ještě Anděl Hudby. Kdy jsem byl Christiny učitel… kdy jsem jí zpíval, když byla malá. Když usínala, poslouchala Malá Lotte zpěv Anděla Hudby.Ano, jednou, když byla Christine ještě dítě, mi vyprávěla o příbězích, které jí otec vyprávěl, abych jí podobnými příběhy sám mohl uspávat, když se po nocích vzbouzela s pláčem. Byl jsem smutný, že tyto situace nastávaly často. Byl jsem jako její nejlepší přítel. Vyprávěla mi své sny a já ji utišoval. Většinou se jí zdálo o otci, o posledních chvílích, kdy byli spolu. Říkala, že je ráda, že jsem tu alespoň já, její Anděl. Vždy jsem si s ní povídal tak dlouho, dokud neusla s úsměvem na rtech. S vírou, že je otec stále s ní. A že to, že ho neslyší, neznamená, že u ní není.
Pohlédl jsem tedy na první stránku novin. Nic zajímavého. Moment… tady něco… Spor mezi Patricem de Mac-Mahonem a Adolphem Thiersem… kdo to sakra… aha, náš nynější prezident. Podíval jsem se na jeho fotografii. No… ale ano, ujde.

I když už jsem viděl i hezčí lidi. Asi jsem moc náročný. Stejně je to jen prezident. Článek v novinách, který se mě vůbec netýká. Noviny jsem opět složil a schoval jsem si je pod plášť. Možná si je někdy přečtu. Narazil jsem si do čela široký klobouk, který jsem si vzal v kostymérně. Vešel jsem do hostince. Snad tam dostanu nocleh. Doufal jsem, že nezjistí, kdo jsem. Vzhledem k tomu, že mi díky klobouku nebylo vidět do tváře, zvlášť, když skloním hlavu, má i tato možnost nějakou váhu. Vzhledem k denní době bylo uvnitř neobvykle živo. Šel jsem přímo k hostinskému.
"Dobrý večer, sháním nocleh na následující… dva dny, mohl byste…" začal jsem slušně.
"Třicet franků," přerušil mě nevrle hostinský.
Položil jsem na pult mince. "Patnáctka," dodal a podal mi klíč.
Rezavý, oprýskaný klíč. Poděkoval jsem. Objednal jsem si sklenici červeného vína a sedl si za stůl, který byl chráněn stínem. Čekal jsem a snažil se nevnímat pohledy zvědavých lidí. Jejich oči jakoby říkaly: "Co tu dělá ten tajemný člověk, skrývá se ve stínu a mlčí, mlčí…"
Mladá dívka se špinavou zástěrou a snědou pletí mi přinesla na podnose skleničku vína. Trochu se jí třásla ruka, když mi víno podávala. "To… to je pro vás, pane," řekla nesměle.
"Děkuji," řekl jsem s úsměvem.
Díky mé neopatrnosti zahlédla část mé masky. Nejspíš jí došlo, kdo jsem, protože zalapala po dechu a stála jako přikovaná. Dal jsem si varovně prst před ústa, čímž jsem ji upozornil, aby mě neprozradila. Jen přikývla, ale třásla se strachy a několik lahví piva se jí na podnose nebezpečně pohupovalo. Pár opilých mužů naštvaně bouchlo pěstmi do stolu. "Tak bude to pití?!" vykřikli.
"Johanno!" zakřičel naštvaně hostinský, "neloudej se, nebo přijdeme o zákazníky!"
"Omlouvám se, otče!" odpověděla vyděšená dívka a rychle se věnovala hostům.
Pousmál jsem se a napil se vína. Vypadala tak na šestnáct, sedmnáct let. Skoro ještě dítě, alespoň podle otcova přístupu k ní. Po vyprázdnění skleničky jsem se ještě zeptal hostinského, kde bych případně našel toaletu a potom jsem po dřevěných schůdkách vyšel do patra a našel jsem si pokoj číslo patnáct. Odemkl jsem si a vešel dovnitř. Vše tu páchlo tabákem, alkoholem a kuřecí polévkou. Ani nevím, kdy přesně jsem usnul…
Když jsem se probudil, byla v mém pokoji Johanna. Jaké štěstí, že jsem si nechal nasazenou masku…
"O - omlouvám se, pane, jen jsem vám přinesla snídani," zakoktala dívka a já se podíval na podnos, který ležel na mém nočním stolku.
"Děkuji slečno," odpověděl jsem.
Rychle odešla z mého pokoje. Tak rychle, že si nejsem jist, zda mé poděkování vůbec slyšela. Pustil jsem se do jídla. Potom jsem odnesl prázdný podnos dolů hostinskému. Vyšel jsem před hostinec a procházel se sněhovou vánicí. Náhle jsem si všiml nějaké osoby, která se ke mně kvapem blížila. Nevěděl jsem, zda se mám schovat, nebo čekat, co bude. Naštěstí to však byla jen madame Giryová.
"Eriku, jsem tak ráda, že tě nenašli!" řekla tak potichu, že i já jsem ji sotva slyšel.
Řekl jsem jí, že budu muset odcestovat. Jen přikývla. Dala mi za pravdu a poradila mi, kam bych tak mohl jít. Německo a dál směrem ke středu Evropy. Přikývl jsem. Předal jsem madame Giryové nějaké peníze a poprosil ji, aby mi zakoupila nějaké knihy o českém jazyce. Němčina není nutná, tou se domluvím. Poté jsem se vrátil do hostince a čekal. Madame Giryová se vrátila přibližně za hodinu asi se třemi knihami.

~Německo, Drážďany, 19:20, 1871, o dva týdny později~

Seděl jsem v lóži v Semperově Opeře. Vzhledem budovy jsem byl nadšen. Je zvláštní sedět v budově, která jednou nejen vyhořela, ale byla I bombardována, I když Opera Garnier je mou zásluhou mnohem ´dobrodružnější´ místo. Nepříliš velkou pozornost jsem věnoval ději na jevišti, spíše jsem si prohlížel zdobený strop a stěny. Pohledem jsem hledal svoji lóži, avšak toto nebyla má Opera. Toto není můj svět. Ten můj jsem nechal, aby se v něm odehrála katastrofa, aby jeho část lehla popelem. Povzdychl jsem si. Doufám, že nejsou příliš velké škody. Budu se muset nějak spojit s madame Giryovou a na všechno se jí zeptat. A také jí poděkovat za to, co pro mne dělala. A také se jí omluvit… za to, že jsem odešel bez rozloučení. Za to, že jsem jí téměř celý život byl zátěží. Za to, že jsem ublížil Christině… Představení skončilo. Naposledy jsem pohledem přejel celý sál, včetně své lóže a potom jsem se několika kroky ven z Opery dostal zpět do všedního světa. Sníh mi křupal pod pevnými podrážkami.
Přitáhl jsem si límec kabátu více k bradě, byla mi trochu zima. Nějaká asi devatenáctiletá dívka se na mne podívala - už i zde si o mně lidé udělali díky mému chování obrázek - a rychle se loučila s přáteli. Potom se otočila a utíkala někam pryč ulicí. Z rukou jí vypadla nějaká krabička, čehož si nejspíš nevšimla. Sebral jsem ji a šel rychlým krokem za dívkou. Zaslechla mě, zastavila se a prudce otočila. Vrhla na mne pohled plný strachu.
"Co… co chcete?" zeptala se tiše.
"Jen jste ztratila tuto krabičku," řekl jsem uklidňujícím tónem a podal jí balíček.
Třesoucí rukou si ho vzala. "Děkuji," řekla.
Bylo vidět, že chtěla utéci, ale její slušné chování jí to takto nedovolilo. Přemýšlela, co říct.
"Jsem Sophie," řekla, pokoušejíc se o to, aby její hlas zněl statečně a podala mi ruku.
"Erik, slečno," odpověděl jsem a zlehka, společensky, jsem její ruku stiskl.
Byla studená jako led. Není divu, je taková zima a ona na sobě má jen šaty, kabát a šál. "To nezní jako naše jméno," řekla.
"Pocházím z Paříže," odpověděl jsem a ona přikývla.
"Měla bych jít," špitla, "už je dlouho. No… tak… nashledanou."
Zaběhla do jednoho z domů v ulici. Já šel ulicí dál a sníh mi připomínal můj život, tak ledový, stejně jako tato bělost padající z nebes.

~Česká republika, Praha, 14:15, 1872, o čtyři měsíce později~

Podíval jsem se na řemeslníky, kteří pracovali na nějaké velké budově. Přistoupil jsem blíž k nim. "Co to bude?" houkl jsem na nejbližšího dělníka.
"Naše Národní divadlo, pane," odpověděl muž hrdě.
Tak hrdě, jakoby říkal: "To, že to divadlo máme, je jen mojí zásluhou…" Nad lidskou hrdostí a pýchou mi v žilách vřela krev. Jen stěží však najdete někoho, kdo by takový nebyl. Jen hrstka lidí je taková, jaké bych lidi chtěl. A kdo? Madame Giryová, Christine… Podíval jsem se do země. Hruď se mi zvedla v hlubokém povzdechu.
"Kde bych tu sehnal nocleh?" zeptal jsem se po chvíli.
Pootočil se ke mně nyní jiný dělník, který mi byl mnohem příjemnější. "Musíte do vedlejší ulice, tam je hostinec, kde pracuje moje žena, jistě tam dostanete ubytování, víte, tam…" řekl, rozhlédl se a když viděl, že zde není nikdo, kdo by mu mohl vynadat, vyšel ze staveniště a dovedl mě až k ulici, ve které hostinec byl.
Poděkoval jsem mu. Přívětivě se na mne usmál a vrátil se ke své práci. Vešel jsem do hostince a požádal o pokoj. Řekl jsem, že nevím, jak dlouho tu zůstanu, takže jsem získal povolení zaplatit až potom.
"Dáte si něco k jídlu?" zeptala se žena.
"Co máte?" zeptal jsem se.
Žena mi vyjmenovala několik jídel, která byla velmi chutná a vydatná. Objednal jsem si kachní stehno a červené víno. Jen přikývla. Po jídle jsem opět vyšel ven. Rozhodl jsem se, že tomu dělníkovi poděkuji. Vrátil jsem se ke staveništi. Okamžitě jsem se rozběhl k tomu, který mi předtím pomohl. Podíval se na mne. "Tak co?" zeptal se.
"Děkuji vám, děkuji!" vykřikl jsem nadšeně, "dostal jsem pokoj v hostinci, moc vám děkuji!"
Usmál se. "Nemáte zač, pane, já to říkal, že je má žena hodná, že vám dá ubytování!"
S úsměvem jsem přikývl. "Ano, já vím, děkuji."
Dělník pracoval na divadle, zatímco se se mnou bavil.
"Myslíte, že by přijali ještě jednoho dělníka? Víte, jsem něco jako architekt…" řekl jsem.
Došlo mi, že se chovám jako blázen, když se takto dobrovolně lidem nabízím, ale toto je divadlo, je to můj svět, mé všechno. Chci být u něj, chci na něm pracovat. Možná se stane mým novým domovem…
"Šéf bude rád za každého, kdo se v tomhle alespoň trochu vyzná. Najdete ho támhle. Už zase chrápe. A my tu máme makat, když on ani nehne prstem…" odpověděl mi dělník a ukázal na muže sedícího na rozkládací židli - nebo spíše napůl ležícího … - na prsou měl rozevřené noviny, které si nejspíše četl, než usnul. Přistoupil jsem k němu.
"Pane?" zeptal jsem se, doufal jsem, že nespí tak tvrdě, abych s ním musel zatřást.
Probudil se sám. "Co chcete, mladíku?" zeptal se.
Řekl jsem mu své přání a také to, co umím. "Vy jste architekt? Ano, možná bych vás zde mohl zaměstnat… jaký byste si představoval plat? A kdy chcete nastoupit?" odpověděl.
"Nejsem náročný na peníze, pane. A rád bych nastoupil třeba ihned," řekl jsem.
"Tak se mi to líbí! Chlap horlivý do práce!" vykřikl šéf a nadšeně si plesknul rukama do stehen, "Plat patnáct marek za hodinu," dodal.
Zamračil jsem se, řekl jsem sice, že mi na penězích zas tak nezáleží, ale tohle je přeci jen trochu málo. Nahlas jsem však neříkal nic a on si mého výrazu nevšiml. "Chlapi ti ukážou něco, co budeš dělat, zeptej se jich," zamumlal a už opět pomalu usínal.
Zakroutil jsem nechápavě hlavou. Tak tomuhle se říká šéf? Hm…
"Přijal mě!" vykřikl jsem nadšeně, měl jsem z toho opravdu radost.
Ten dělník, který se jmenuje Patrik, jak mi prozradil, se vesele usmál. "Skvěle! Můžeš mi pomoci!"

~Česká republika, Praha, 13:50, 1880~
"Eriku, už tu spolu pracujeme osm let, jsi můj nejlepší přítel a ještě jsi mi o sobě nic neřekl," řekl Patrik, zatímco jsme dělali poslední úpravy patra.
Měl pravdu, on mi toho o sobě řekl plno, pomalu celý svůj život a já mu neřekl nic. Copak mu plně nedůvěřuji? Je to zvláštní, ale když madame Giryová před půl rokem zemřela - jak jsem se dozvěděl jen čirou náhodou - stal se Patrik člověkem, který je mi hodně blízký. Opravdu je na čase, abych mu o sobě něco řekl. "Já vím, Patriku… jenže… má minulost… je tak složitá a hrozná, že se obávám, že bys ji nepochopil," řekl jsem.
"Ty mi nedůvěřuješ, Eriku?" zeptal se Patrik udiveně.
Ztuhnul jsem a honem přemýšlel, co říct. "Tak to není Patriku, to přeci víš…" zakoktal jsem.
"Tak mi o sobě řekni."
Naléhal na mne a já věděl, že ho rozčiluje, když o mně nic neví. Tahle situace už nastala několikrát a vždy to skončilo téměř smrtící vlnou Patrikovo vzteku. Nechtěl jsem, aby se to ještě někdy opakovalo, takže mi nezbývalo nic jiného, než… "Dnes ti to řeknu. Avšak až později, až po práci. Přijď za mnou dnes večer do hostince. V devět."

Je to tak, dámy a pánové, náš blog tenhle měsíc slaví už 3. narozeniny! Sice to není přesně dnes, ale spíš na začátku měsíce, jen jsem na to tak nějak zapomněla, ale to vůbec nevadí :D

Důležité totiž je, že máme stále o čem psát a hlavně, že máme tolik věrných čtenářů, kteří nás inspirují, dodávají sílu a díky kterým jsme to ještě celé nezabalily. Věřte, že nám ty 3 roky s tímhle blogem a s vámi utekly nečekaně rychle!

Takže bych tímto ráda oslavila především vás, kteří nás pravidelně čtete a chodíte jak sem, tak na fórum.

Děkujeme!

P.S. ten obrázek kreslila Pan asi před 3 lety a už tak vůbec nevypadáme atd, ale přišlo mi to jako nevhodnější obrázek k tomuhle článku, přestože mě zabije, až zjistí, že jsem to sem dala, ale tak whatever, stálo to az to :D

Možná jste při poslechu písní z muzikálu nebo filmu, případně při čtení Lerouxova Fantoma narazili na přezdívku Christine z dětství - Little Lotte (malá Lotte; v originálu la petite Lotte). Možná jste přemýšleli, odkud se to jméno vzalo, jestli si ho Leroux jenom vymyslel, nebo to má nějaký hlubší význam. Trochu jsem zapátrala a setkala jsem se s dvěma různými vysvětleními.

Lotte je běžná přezdívka - nikoliv ale pro jméno Christine, ale pro Charlotte. Proč tak tedy Christine říkali? "Malá Lotte" je ve skutečnosti jméno z básně "První dětský zármutek" z první poloviny 19. století od norského historika a básníka jménem Andreas Munch (1811-1884, byl příbuzný malíře Edvarda Muncha). Jako důkaz zjevné inspirace touto básní postačí, že z ní Leroux dokonce použil první větu: "Malá Lotte myslela na všechno a na nic", i když zbytek sloky už změnil - je hodně podobná originálu, ale končí tak, že nejraději ze všeho před spaním poslouchala Anděla hudby. Leroux píše, že jí příběh o Lotte vyprávěl otec před Raoulem, který jí tak pak začal říkat. Konec sloky pravděpodobně změnil, protože podle Lerouxe Daaé zaplétal příběh o Andělu hudby do každého příběhu, který vyprávěl.

Báseň samotná je o holčičce, která v zimě zachrání ptáčka a uzdraví ho. Když přijde jaro, ptáček chce odletět, ale Lotte ho místo toho strčí do klece, protože si neuvědomuje, že chce k životu jenom volnost. Jednoho rána, když přijde ptáčka nakrmit, ho najde, jak leží mrtvý na dně klece, a tak se poprvé v životě setká se smutkem a žalem.

Zdá se mi, že v tom se dá najít určitý symbolismus a podoba s případem Erika, který dal Christine volnost, protože by v samotě, kterou by s ním musela nejspíš snášet, byla nešťastná.

Ve Webberově muzikálu a filmu se zmínka o Lotte vyskytuje dvakrát - nejprve když Christine Meg vypráví o Raoulovi a o tom, že jí říkal Little Lotte, potom při dialogu Raoula a Christine na tohle téma. Narazila jsem ale na úplně jiné vysvětlení, které podává jistá Jennifer Dunne - údajně v antikvariátu jednou objevila starou knihu o viktoriánských salonních hrách, kde byla zmínka o Little Lotte - je jedna z her založených na slovní hříčce, kdy osoba, která se ptá, zná správnou odpověď a ostatní se ji snaží uhodnout. V případě Little Lotte "zadávající" vyjmenuje tři věci a ostatní musí uhádnout, kterou z těch tří má Lotte nejraději. Nápověda se skrývá v samotném názvu hry - Little Lotte má nejraději věci, které v sobě mají nějaké zdvojené písmeno.

Takže v textu by to bylo: Little Lotte thought: am I fonder of dolls or of goblins or shoes?

Správná odpověď by byla dolls (panenky) kvůli zdvojenému L.

V tomto případ je to riddles (hádanky), protože je tam dvakrát D.

V podstatě je to hrozně stupidní hra, protože jakmile víte systém, už je to nuda. I když si dovedu představit, že by to mohlo pomoct při procvičování pravopisu a hláskování (jde o zdvojená písmena).

Takže jak to je? Lerouxův záměr je dost jasný, ale u muzikálu/filmu by mě zajímalo, jestli se při psaní scénáře a textu vědělo o té básni, nebo si to někdo spojil s touhle hrou - nic víc jsem o ní nenašla, tak doufám, že je zdroj důvěryhodný. ;) Každopádně je to taková zdánlivě nepodstatná věc, ale ve výsledku docela zajímavá.

Pan

P.S.: chystáme článek na téma, co/kdo inspirovalo Lerouxe k postavě Erika a vůbec k celému příběhu, a jestli vůbec to všechno může mít nějaký reálný základ. Tak doufáme, že se máte na co těšit. :)

____________________________________________________________________________

Zdroje: 

***

Dívám se, jak Jean-Baptiste nalévá koňak, v obličeji zřetelně vepsaný nesouhlas. Kdyby se tak zatvářil kdykoli dřív, vyřídil bych si to s ním hned na místě. Myslet si v domě de Chagny cokoli o pánově chování, ba co víc - dát to dokonce najevo, to bývalo prostě nemyslitelné. A tady je ten háček: bývalo. Už není. Dnes sluha nespokojeně syká, když ho pán neposlechne, a pán... trpně a mlčky čeká, až se bude moci napít.

Nu což, ten doušek potřebuji opravdu nutně, srdce mám až v krku! Odstrkuji Jean-Baptista, jenž se mi snaží přidržet sklenku u úst, a beru ji do ruky sám. Na tvář a košili mi stéká pár kapek, jak mě rozkašlala palčivá chuť alkoholu.

Sluha je hned u mě. "Nechte mě být!" okřiknu ho a on jen kývá hlavou, že ano, ovšem, hned mě nechá být, jen co mě utře jako malé dítě, zabalí do deky a vystrká na terasu. Svírám opěrky křesla, celý brunátný, a přeju si, abych mohl vyskočit a zpráskat toho mizeru bičem! Namísto toho jsem ještě odsouzen k tomu, že mi strčí pod nos lžičku a se slovy "Vaše kapky na zklidnění, pane" mi je cpe do úst. Teď je konečně spokojený. Dosáhl svého a odchází, aby mě zanechal mému bezmocnému vzteku.

Pozoruji své ruce složené v klíně a v hrdle cítím hořkost, která mi žene slzy do očí. Tohle je tedy vikomt de Chagny, tahle troska popostrkovaná sem a tam, jako by neměla vlastní vůli a mozek? Zasloužil jsem si opravdu až takový osud? Do války jsem šel jako každý voják s odhodláním položit za svou vlast i život. Nikdy mě ani na vteřinu nenapadlo, že se z ní vrátím jen proto, abych zbytek života proseděl někde v koutě, s plícemi spálenými plynem a nohama, které jsou stejně k ničemu. A přece ... přece je tento druh ponížení ničím ve srovnání s ponížením, jež skrývám hluboko v sobě. Tak hluboko, aby na ně nikdy nikdo nedohlédl. Aby se nikdy nikdo nedozvěděl, jakým ubožákem se stal ten kdysi tak šarmantní, vtipný a okouzlující Raoul de Chagny. Aby nikdy nikoho ani v skrytu duše nenapadlo, že jeho vlastní žena mu dnes stojí po boku jen z pocitu povinnosti.

Náš vztah byl vždycky zvláštní. Příchylnost, kterou jsme k sobě s Christine cítili už jako malé děti, s lety nezeslábla. Mohli jsme tedy předpokládat, že bude stejně silná, i když budeme svoji. Jenže, buďme upřímní - který mladý šlechtic mé generace by vyžil jen z příchylnosti? Christinino čisté srdce bylo v mém životě závanem opojného vánku, jenže i ten po čase zevšedněl. Christine nabízela slepou oddanost a totéž očekávala. Bože, tehdy mi to přišlo tak svazující, tak přízemní! Já toužil po frivolních hrátkách, dvojsmyslných hříčkách, po výzvách maskovaných za desítkami odmítnutí, po dobývání a vyjednávání podmínek příměří. Nic z toho Christine neznala. Ach, jak rád bych dnes já jí nabídl svou slepou oddanost... vím ovšem, že o ni zhola nestojí.

"Už s tebou nechci dál být." To mi oznámila jednoho letního rána u snídaně. Říct, že mě to ohromilo, by nevystihlo skutečnost ani z poloviny. Probral jsem se z úžasu, až když jsem si horkou kávou opařil ruku. Zíral jsem na svou ženu, kterou jsem považoval za nekonečně pokornou a nepříliš bystrou, a naslouchal jejím věcným a klidným argumentům. "Sehnala jsem si podnájem a počátkem příštího měsíce hodlám palais de Chagny opustit. Louis je už vlastně dospělý, většinu času tráví v koleji, nebude mne tedy potřebovat," řekla. "Že byste mě snad postrádal vy, vikomte, o tom naprosto pochybuji." Teprve když mne takto oslovila, došlo mi, že své rozhodnutí myslí smrtelně vážně.

Jenže dva týdny nato vypukla válka a svět se obrátil vzhůru nohama. Jediným pevným bodem v něm zůstali Christine a Louis - můj důvod proč bojovat, proč zemřít, proč žít. Kdybych ovšem věděl, co bude obnášet mé žití, možná bych se méně bál smrti. V těch prvních válečných bitvách zůstalo tolik mých přátel, tak proč ne já? Proč jsem se musel dožít okamžiku, kdy jsem v očích své ženy našel vepsáno "Nemiluji tě, ale neopustím tě, protože by to nebylo správné". Její soucit ťal do živého a od té chvíle bodá pořád. Kdyby mě opustila doběla rozžhavená vztekem, nesžíral bych se tím ani zdaleka tolik jako její trpělivou, bezvýraznou oddaností. Kradmo občas pozoruji její stále krásnou tvář, vídám ji, jak se zasněným výrazem předstírá, že čte knihu nebo vyšívá. Přesně si pamatuji, kdy jsem podobný výraz viděl v její tváři naposledy...

Odteď až do konce svých dní jsem odsouzen k tomu, abych ji měl po svém boku, pozoroval ji a mučil se pochybnostmi, zda právě teď ve svých myšlenkách ode mě neutíká někam daleko, kde se odlesky svící matně míhají po hladině podzemního jezera, někam, kde na ni čeká muž, jenž by jí možná dokázal dát víc než já. Dlouhá léta jsem si myslel, že právě tam pod Operou jsem si prošel svým peklem. Nakonec jsem peklo našel až ve válečných zákopech. A to jen proto, abych se z něj probral do pekla pochybností, které si ponesu v sobě už napořád.

Hledím do ztichlé zahrady a nikoli poprvé mě napadá, že bych chtěl být tím člověkem, o němž jsem s Christine dokázal nepromluvit téměř dvacet let.

***

Snažím se udržet oči otevřené, ale nejde to. Nikdy bych nevěřila, že pouhé zvednutí víček může dát tolik práce. Ještě před nějakým časem mě to děsilo. Dnes už je mi to jedno. Vím, co se blíží, vědí to všichni tady v domě, i Ema, která se ke mně občas nakloní, odhrne pramen vlasů či ovlaží rty trochou vody a zašeptá: "Chudinka paní ...". Nikdy nedořekne, ale stejně jako všichni myslí na totéž - chudinka paní, ta už tady dlouho nebude.

Musím šetřit síly, a tak promluvím se zavřenýma očima: "Jak je dnes venku?" Chvatné kroky se zastavují u mého lůžka. "Ošklivo, od rána poprchá a fouká takový vlezlý vítr." Dokážu přikývnout. Ach ano, listopad, dušičkový čas ... Ta myšlenka ve mně vyburcuje zbytek sil a víčka se konečně rozlepí. Hledím přímo na Emu s tím jejím ustaraným a soucitným výrazem. "Zanesl někdo květiny na hrob pana Louise?" Ema se usměje a pohladí mě po ruce. "Jistě, madam, všechno jsem zařídila." Úleva mi znovu zavře oči. "V každé lampě se svítí, věnce jsou na svých místech," slyším Emu. "Spousta věnců, jako každý rok. Pana Louise mělo rádo tolik lidí."

Jistě, jak jinak. Všemi milovaný pan Louis. Louis de Chagny, můj jediný syn.

Kdybych neucítila kapesník na své tváři, ani bych si neuvědomila, že pláču. Kdo si dovoluje tvrdit, že čas zhojí všechny rány? Ta moje stále krvácí. Dnes snad už schází ten sžíravý zármutek prvních dní, ale jen proto, že ho vystřídala tupá a všudypřítomná bolest, která mě postupně připravuje o síly i zdravý rozum.

Je to už .... vlastně ani nevím ... osm, deset let? Přestala jsem sledovat roky, které s jeho odchodem ztratily význam. Stále ho vidím jako sebevědomého chlapce, jenž se snaží uprosit otce, aby ho dostal do armády. Válka vypukla krátce po jeho sedmnáctých narozeninách. Po těch osmnáctých se už nikoho neptal a šel. Šel s tím svým širokým úsměvem, čapkou posazenou na uchu, a v ruce, která jindy tak dovedně zacházela se štětcem a barvami, najednou držel zbraň. Šel statečně a bez zaváhání, až pod pevnost Vaux, dál se nedostal. Ta představa, že někde tam u Verdunu skončil bůhví kde, roztrhán na kusy, jen zahrnutý trochou hlíny, měl-li štěstí ...

"No tak, no tak, madam, to nesmíte." Ema se snaží mne utišit. "Honem, aspoň doušek vody." Poslušně namáčím rty v číši a snažím se popadnout mezi vzlyky dech. Jde to tak ztěžka ... Když jsem tehdy při té zprávě omdlela, první co jsem uviděla po procitnutí byla stejná číše a v ní rudé víno. Tehdy mi tak strašně připomínalo krev, že jsem okamžitě začala zvracet. Neplakala jsem, dlouho jsem neplakala. Mé zoufalství bylo zoufalstvím beze slz. Se suchýma očima jsem prostála zádušní mši i pohřeb prázdné rakve, i smuteční hostinu. Lidé kolem si pohoršeně šeptali, ale já prostě nemohla, nedokázala jsem plakat jen proto, že se to ode mne v tu chvíli očekávalo.

Teprve když odešli poslední hosté jsem se tehdy vykradla do zahrady. Sedla jsem si do altánu a dívala se, jak si měsíční světlo hraje na pěšinách se stíny. Najednou tam před mýma očima seděl malý Louis na bobečku a klacíkem šťouchal do nějakého broučka. Spatřil mě, hned vyskočil a běžel ke mně s nataženýma ručkama a s tím blaženým výrazem, jenž mají malé děti vyhrazeny jen pro své matky. Zatajila jsem dech, usmála se ... a pak se měsíc skryl za mrak, obraz zmizel a v tu chvíli na mne bolest dolehla naplno. Zhroutila jsem se pod náporem vzlyků, které mne dusily, a přála jsem si umřít.

Když už jsem nemohla ani plakat vyčerpáním, zvedla jsem hlavu. Měsíc opět jasně ozařoval zahradu a vykouzlil pro mne další přelud. Hleděla jsem s tichým uspokojením na tu vysokou postavu i na masku vystupující ze tmy. Myslela jsem na něj v posledních dnech často, na svého Anděla hudby. Na to, že až teď umím pochopit žal, jenž jsem mu v naivitě svých sedmnácti let způsobila. Že teprve ve světle své vlastní bolesti konečně mohu docenit oběť, kterou tehdy podstoupil, když mě nechal odejít. Kéž by tu tak dnes byl jako Anděl smrti! Ráda bych vložila svou ruku do jeho a nechala se odvést kamkoli by chtěl, pryč z tohoto světa naplněného až po okraj zoufalstvím. Dnes už bych neváhala vklouznout do jeho náruče, celá hladová po útěše a bezpečí, jež jsem jinde nedokázala nalézt. Všechna ta léta by byla najednou ta tam, strach a vášeň už by neexistovaly, byli bychom jen my dva a smrt.

Postavila jsem se na nejistých nohách. "Maestro ..?" Žádná odpověď. Jenže... já jsem ani žádnou nepotřebovala. V onu děsivou noc jsem s naprostou jistotou věděla to, co jsem si dosud zdráhala byť jen představit: že je mi stále nablízku. To vědomí mě podivuhodně uklidňovalo a vlastně i teď, když se blíží neodvratný konec, mě stále uklidňuje. Protože vím jistě, že tam někde je. Že tam bude, dokud budu dýchat.

"Říkala jste něco, madam?" Ema se sklání až k mým ústům, aby jí neunikla ani slůvko. Dokážu jí ještě říct, co mám na srdci. "Hned to bude, madam," vzlykne, "hned přivedu kněze i pana Raoula."

Samotnou mě ohromí síla, s níž ji strhnu zpět k sobě. "Ne, napřed tu svíci! Svíci do okna, aby věděl … A až bude po všem, nezapomeňte ji zhasit ..."

Už ani nevnímám, jestli odbíhá splnit můj poslední příkaz. Začínám se pomaloučku propadat do hluboké tmy, měkké jako ten nejjemnější samet. Jsem v ní jen já, ale nejsem sama. Kdesi v hlavě mi zní dávno zapomenutá hudba, tak opojná, konejšivá, tak ... .

***

Henri de Toulouse-Lautrec

Do toho příběhu je zapletena řada lidí. Jeden každý z nich, to je změť pocitů, vzpomínek a dojmů. A přece se v tom klubku dá vždy najít moment. Jeden moment, jenž měl sílu něco začít či skončit, zvrátit či přivést k nevyhnutelnému konci.

Čtyři lidé, čtyři momenty, čtyři osudy. Jeden nesmrtelný příběh ...

Kolikrát jsem už prošel těmito místy? Kolikrát se jen mé nohy dotkly zdejších schodů? Byly to tisíce, ba možná statisíce kroků, které mne vždy znovu a znovu vedly vzhůru do království Hudby, jediné bohyně, již jsem kdy ctil a vyznával, a které mne zase vracely dolů, když jsem zatoužil po svém útočišti v hlubinách podzemí. Nikdo nezná tato místa jako já. I bez svíce vím, že o tři kroky dál, přesně na dvě stopy od stěny je výmol, tam kde se před lety vydrolil jeden z kamenů. Hned za rohem je pak napravo malý výklenek a přesně v jeho středu zazděný kovový kruh. Za výklenkem se schodiště stáčí dolů. Dva kroky, pak ostře doprava, další tři kroky, a doleva. Znám dobře každý ze sto čtyřiceti šesti schodů, které vedou k laguně, i každý zákrut kanálu, jenž je soukromou příjezdovou cestou do mého království.

Tak proč?

Proč dnes mé nohy hledají nejistě ve tmě každý schod a ruce tápou kolem, aby se aspoň přidržely stěn? Proč s každým krokem, který učiním směrem dolů, se má duše brání a touží vrátit se zpět, do toho pokřiveného světa bytostí, které si říkají lidé? Srdce se svírá a ústa téměř lapají po dechu. Ta bolest je strašlivá, ale není to bolest těla. Chladným podzemním vzduchem se nese zoufalé zvířecí zaskučení a já přimrznu na místě v ustrnutí. Protože ten děsivý zvuk vydala má vlastní ústa.

Loďka se dnes podobá koni nesoucímu do stáje jezdce, jenž v jeho sedle už dávno vypustil duši. Nikdo jej nevede, a přesto se slepou důvěrou míří k jedinému bezpečnému přístavu, co zná. Nevím, jak jsem se dnes dostal až sem. Nevím, kdo jsem či kým jsem byl, proč jsem tady nebo proč vlastně přebývám sedm pater pod zemí, obklopen jen hudbou a svou samotou. V tuto chvíli nevím nic, jen jedinou věc. Jsem ztracen ...

Ach, ty potměšilý Bože všech křesťanů! Celá má mrzká existence je jen výsledkem tvého zvráceného žertu nebo stejně zvrácené krutosti. Ponížil jsi mě všemi myslitelnými způsoby, a ještě pořád je ti to málo?! Co ode mě vlastně chceš? Chceš můj život? Vezmi si ho, mně k ničemu není! Nacpi si ho do toho svého svatouškovského chřtánu!!

Když jsi mi tehdy poslal do cesty to dítě, myslel jsem ... ne, doufal jsem, že je to snad příslib lepších časů, světlo majáku po všech těch bouřích mého života. Najednou zde byl někdo, kdo mě potřeboval, někdo, s nímž jsem mohl sdílet jedinou vášeň svého života. Spojila nás hudba a osamělost. Bylo to jednoduché - já učím, ty zpíváš. Já určuji pravidla, ty posloucháš. Já tě vedu a ty mne následuješ. Ano, jednoduché. Až ... až dodnes.

Je to zvláštní. Naprosto přesně vím, v kterém okamžiku se to stalo, a stejně nejsem s to říct, co se vlastně stalo. Dnešní práce na správné intonaci stále nepřinášela své ovoce, a byl jsem proto obzvlášť příkrý. Viděl jsem vyčerpání v její tváři, a přesto jsem ji hnal dál a dál. Snažila se vyhovět, ale prostě to nešlo. Svěsila ramena, celá nešťastná a tvář skryla v dlaních. Viděl jsem i slzu, která proklouzla mezi prsty. To nebylo při našich hodinách zpěvu ničím novým ... tak proč se mi právě dnes tak divně sevřel žaludek? Proč jsem místo hněvu jen bez dechu vnímal, jak jemně má vykrojená ústa a jak něžná je její šíje? Proč jsem si musel přitáhnout plášť úžeji k tělu, když pak prudce zvedla hlavu a vlasy se jí zavlnily kolem tváře bílé jako mramor? Aniž to tušila, zahleděla se mým směrem. "Maestro, prosím ...". Bylo to sotva něco víc než pouhé vydechnutí, ale stačilo k tomu, aby mě vyděsilo k smrti.

Vlastně mě děsí ještě teď. Protože najednou přede mnou už nestálo jen malé vyžle s jímavým hlasem. Poprvé jsem před sebou uviděl ženu. Přestože vyslovila prosbu, měla v očích něhu, za níž se kdesi hluboko skrývala výzva. Celé dny, týdny a měsíce jsem si nevšímal proměny, jež se dála před mýma očima, a teď jsem byl za trest zasažen plnou silou. Couval jsem před jejím pohledem dál a dál do tmy, abych se zachránil. Jak zbytečné! Jak směšné ....

Jako raněné zvíře jsem se stáhl sem dolů, do svého brlohu, abych si lízal rány. Nuže, vzhůru do léčby! Stačí jen takhle zlehka poodhrnout přehoz, jenž zde už léta milosrdně zakrývá jedno ze zrcadel. Ach ano, jen by to chtělo více světla, aby sis Eriku připomněl, proč teď bezmocně zuříš tady uprostřed plesnivého šera, místo abys tam nahoře vyznával lásku těm hlubokým něžným očím. To je ono ... už si vzpomínáš? Bylo přece samozřejmé, že s touhle tváří nikdy nesmíš ani pomyslet na lásku, že o ní nikdy nesmíš ani snít, chceš-li si zachovat zdravý rozum. Zapomněl´s? A teď...

Teď tady stojím s hrdlem ochraptělým bezmocným řevem a s rukama zaťatýma v pěst. Jenže tu chybí nepřítel, kterého bych mohl srazit k zemi. Není tu nikdo, nad nímž bych mohl zvítězit silou. Jen Osud přikrčený mezi stíny se posměšně šklebí a čeká, co udělám s darem, jenž mi právě vnutil, a jenž tolik připomíná číši toho nejsladšího vína s kapkou jedu. Připadá mi, že se dívám na odlesky krvavě rudé tekutiny v broušené sklence, a netoužím po ničem jiném, než abych konečně na rtech ucítil onen krvavě rudý nápoj, jakkoli vím, že smrt musí zákonitě přijít v okamžiku, kdy si jeho chuť uvědomím naplno.

Ach, Christine, zabíjíš mě už v této chvíli. Jak dlouho bude ještě trvat, než pro lásku k tobě vydechnu naposled?!

***

1898

Horké pařížské odpoledne se vleče do stejně horkého podvečera a Le Zimmer stále zmírá nudou. Barman co chvíli zívá a kouká po hodinách, jako by je tím snad mohl popohnat. Marně. Ještě dvacet minut. Dvacet minut do konce představení v La Garniére.

A najednou ... jako když škubneš oponou. Viděl jsem to už nejmíň stokrát, a přesto mě nepřestává naplňovat úžasem, jak se celá scéna dokáže v minutě proměnit. Stolky jsou obsypané lidmi, všichni zasvěceně žvaní o dnešní premiéře a ještě zasvěceněji probírají nejrůznější drby, barman točí jedno pivo za druhým a holky z obsluhy nestačí roznášet.

"Tak šup tam honem jedno!" Gigi mi staví plnou sklenici rovnou k ruce a ještě na odchodu drze vytrhne z mých rukou noviny. "Nečti pořád a užívej si trochu!" Žába jedna zrzavá, zlíčená jako všechny ty zdejší kurvičky, mohla by být moje dcera, a přitom nemá ani ždibec úcty ... Přesto je odplata blíž, než sama tuší.

"Náš Gaston už si užil dost, maličká. Ostatně část jeho velkolepého dědictví protekla pípou tohohle podniku, jestli se dobře pamatuju. Zato já si užiju rád, třebas hned!" Gigi se divoce svíjí ve snaze osvobodit se ze sevření ulízaného trpaslíka pod sebou a plácá po nenechavých rukou, které jí tisknou bujné poprsí. "Henri, ty čuně, dívej se, jak teď vypadám!" syčí vztekle a rovná si obsah výstřihu, radost pohledět. Tenhle chlapík ovšem není z těch, jež by něco podobného mohlo vyvést z míry. "Pastis, holka!" zavelí a plácne Gigi po zadnici, aby za svou objednávkou ještě udělal vykřičník. Zvláštní, nemám Toulouse moc rád a znám asi jen dva tři lidi, co ho rádi mají. A přesto mě něčím fascinuje. Nebo možná spíš popouzí ...

"Tak co píšou škrabálci od konkurence?" nadhodí tím svým posměváčkovským hlasem a obrací stránky londýnským Timesů, které mi předtím sebrala Gigi. "Bože! Sloní muž je už kolik let po smrti a oni se nestydí to pořád ještě vytahovat. Tohle má být ta slavná britská žurnalistika? Pche!" Rozchechtá se a říhne si tak, že to musí být slyšet až u baru.

Jen krčím rameny. "Je okurková sezóna, úplné mrtvo. Takže se píše o čemkoli." Toulouse-Lautrec na mě chvilku tak nějak divně kouká a už se nesměje: "Náhodou mají pravdu, ti Angláni. Zrůdy lidi vždycky přitahovaly a budou přitahovat. Děsit a přitahovat. Chceš-li udělat díru do světa, piš o zrůdách, o lásce nebo o umění, nejlépe o všem najednou. John Merrick nechť odpočívá v pokoji!" Pastis mizí pod jeho navoskovaným knírem s neuvěřitelnou rychlostí. A jak je u něj zvykem, následuje jízlivá otázka: "A čímpak dnes oblažil Paříž náš Gaston Leroux a jeho Courier Francaise?"

Zase mě dostal, mizera! "Temné stíny pod operou," cedím pod vousy ne zrovna ochotně. Pod výsměšným Toulousovým pohledem se zmůžu jen na rozhození rukama: "No dobrá ... taky žádná sláva. Nějaká husa z La Garniére se asi chtěla stát hvězdou jednoho dne a přišla s historkou o přízraku, který viděla v chodbách opery, to je celé. Nejspíš je to celé blábol. Sboristka si někde zapomene hedvábné punčošky, druhá se toho lekne a nechce vypadat jako trdlo, tak si vymyslí přízrak, jiná k tomu přidá svůj díl a tak to jde dál a dál a na konci máš pak takovýhle velkolepý článek na titulní straně. Jean k tomu udělal báječně hrůzostrašný obrázek a prodává se to samo. Někdy jsem na tuhle práci skoro pyšný," uklouzne mi ještě.

Tomu maličkému bastardovi se ale zlomyslně blýskne v očích: "Otázkou zůstává, máš-li být proč...". Vyskakuje ze židle s téměř pomateným smíchem a mizí v davu. Jen o chviličku později ho slyším vřískat kdesi ode dveří: "Sergeji Petroviči!" Rozmrzele se dívám, jak poskakuje kolem Ďagileva, který se sem konečně uráčil přijít po premiéře i s celým souborem. Zatracený Lautrec! Dočista mě kvůli němu přešla chuť na pití. Sám drží pohromadě snad jen tím chlastem, ale občas vidí do člověka líp než nějaká stará cikánka. Rozhlížím se po lokále. Ano, právě tam sedával Zola a támhle v rožku zase papá Verne. K čertu se vším, každý přece není Victor Hugo, aby vysypal z rukávu Zvoníka od Matky boží. No a co?

"Brava, bravissima!" ječí zas kdosi. Příčinou rozruchu je mladičká tmavooká krasavice, která s předstíranou skromností sklání hlavu před svými obdivovateli. Ovšem zatímco ke svým obdivovatelům vysílá vřelé úsměvy, nemůžu si nevšimnout, s jak chladným výrazem se obrací na svého společníka. Ach ta láska! Anna Pavlovová tedy konečně pochopila, že Ďagileva daleko víc zajímají její taneční partneři než ona sama. Nu, má se zřejmě nač těšit, chlapec. Zhrzený cit dokáže vypustit na svobodu ty nejšílenější běsy ... to by vydalo na román. Láska ... Chce dnes vůbec někdo číst o lásce? Možná pokud o ní píše Hugo ..., ale Leroux?

Vlastně ani nevím, jak jsem se ocitl doma v posteli. Pamatuju si jen, že obloha začínala na východě šednout. Snažím se usnout, ale nejde to, má hlava je jako úl, do něhož se právě snesl roj včel. Kdesi vzadu slyším Toulousovo "o zrůdách, o lásce nebo o umění..." a pak ten jeho smích. Zvenčí se ozývá kostelní zvon a najednou mi přijde, že ho snad rozhoupal sám Quasimodo. Jenže před očima nevidím toho pokřiveného zvoníka, ale onu zachmuřenou biletářku z La Garniére, jak mi šeptá: "Nemusíte tomu věřit, pane, ale tyto zdi viděly víc, než kdo tuší". Zvláštní osoba, bezpochyby... Až se vyspím z téhle opičky, možná bych se za ní mohl ještě jednou vypravit. Co když ještě něco ví? Třebas by se z toho mála dalo vytřískat něco víc...

Bonjour,

Tak nám naše milá Phaint poslala svoje další dílo, pojmenované Memories. Podle našeho skromného názoru se jí 4 "střípky" nejen ze života postav Fantoma Opery opravdu povedly a naprosto nás to dojalo. :) Takže to tu s jejím souhlasem uveřejňujeme.

Dodáváme jediné - enjoy!

P & D _______________________________________________________________________________

Henri de Toulouse-Lautrec

Tak jak se máte? Těšíte se na večer, jdete někam, nebo Halloween celkově vnímáte jako odpornou inflitraci aglosaskou kulturou? :D My to moc neřešíme a tak ještě s pár kamarádkama večer vyrážíme ven, bohužel ale v ne-fantomovském. Vzhledem k tomu, že ani jedna nejsme moc velké fanynky Christine a ani přítelům se návrh chodit po městě v bílé masce moc nezamlouval, nic jiného nám ani nezbylo. Tak třeba někdy příště... I tak máme super kostýmy! Tak jestli budete hodní, možná vám sem zítra i dáme fotku :P

No a vzhledem k tomu, že na Halloween by tu s námi všude měli být duchové, tak přeju hodně štěstí, ať potkáte toho našeho- Ducha Opery!

P.S: ještě pár obrázků pro inspiraci:

Stavba této nádherné budovy, umístěné v samém centru města a perfektně dopňující okolní Andrássyho třídu, začala v roce 1875 a skončila roku 1884 a to pod vedením architekta Miklóse Ybla při příležitosti oslav tisíciletí v 19. století.

Konstrukce byla velmi finančně náročná, vždyť jen hlediště Opery bylo ozdobeno více než 7 kg zlata a jak vevnitř, tak zvenku ji zdobí stovky hodnotných uměleckých děl. Financoval ji císař František Josef, ale vzhledem k problémům v říši jeho snahu Maďaři příliš neocenili. Na oplátku ani císař neocenil práci architekta a při zahajovací ceremonii prohlásil o opeře pouze, že je velmi krásná a moc se mu líbí. To Maďarům z nějakého důvodu příliš nestačilo, protože si stejně jako asi každý národ myslí, že mají tu nejkrásnější Operu světa.

Je postavena v neo-renesančním stylu s barokními prvky, a přestože její kapacita i velikost nejsou nijak ohromné, svým stylem, krásou i kvalitní akustikou se řadí mezi přední světová divadla. Skupinou odborníků bylo totiž v 70.letech změřeno, že budapešťská Opera má3. Nejlepší akustiku ze všech světových divadel- lepší byla jen La Scala v Miláně a Opera Garnier (!).

Hlavní fasádu budovy zdobí přední světoví hudební skladatelé včetně Mozarta, Beethovena a Verdiho, zatímco sedící sochy Franze Liszta a Ference Erkela (prvního ředitele Opery) stojí po stranách hlavního vchodu do budovy, který také střeží dvě impozantní sochy sfing. Napravo najdete vchod pro herce, nalevo je průchod a vchod ke královskému schodišti a ve výklenku v 1. patře sídlí 4 múzy, které sledují okolní dění.

Co se týče interiéru- zdobí ho dvojité schodiště s šedými mramorovými sloupy, stejně jako plno děl všech možných maďarských umělců tehdejší doby. V budově se také nachází plno velmi zajímavých fresek a soch s mytologickými motivy (především napodobují antické Řecko), mezi ty nejkrásnější fresky se rozhodně řadí především ty na stropě hlediště (od Karolye Lotze) hned vedle mohutného lustru. Celé hlediště pojme až 1 300 návštěvníků a každé jeho patro je zdobené v rozdílném stylu,všechny jsou ale klasicky laděné do zlato-červena.

Budova byla rekonstruována mezi lety 1980-1984, čímž získala svojí původní nádheru a byla znovuotevřena při svém 100. výročí existence.

Již brzy po svém založení se z budapešťské Opery stalo jedno z kulturních center celé Evropy a působilo zde mnoho dodnes slavných umělců. Pro nás Čechy je ale jistě nejzajímavější, že jeden čas Operu řídil i sám "náš" Gustav Mahler.

Pro zájemce o prohlídku- Opera organizuje téměř každodenní prohlídky divadla s průvodcem v jednom ze 6 jazyků a sama můžu potvrdit, že to opravdu stojí za to. :)

Za pootevřenými dvoukřídlými dveřmi pracovny se ozval nezaměnitelný šustivý zvuk mačkaného papíru. Následovalo tiché zamumlání směrem k mladému sluhovi v livreji, který před okamžikem oznámil jméno příchozího a teď poodstoupil, aby dotyčnému přidržel dveře.

"Můžete vstoupit, Herberte." ozval se hlas znovu, tentokrát o poznání hlasitěji a s dávkou autority. Ta se mu nedala upřít, ačkoliv ani spolu s arogantním podtónem zcela nezakrývala mládí mluvčího a tu špetku bláhové bezstarostnosti, která se s tímto věkem vždy nevyhnutelně pojila bez ohledu na intelekt, vzdělání, zkušenosti i původ.

Herbert kradmo pohlédl na sluhu, který s očima upřenýma do země málem ještě pospával. Tiše si odkašlal, ruce s připravenou obálkou spojil za zády a z přijímacího salonu neslyšně vešel do princovy pracovny. Okamžitě jej zasáhla silná vůně drahého tabáku, která se svým způsobem dokonale hodila k výzdobě místnosti, ke stěnám potaženým koženými tapetami s tlačeným modrozlatým zdobením a k léty ztmavlému dřevěnému kazetovému stropu, který spolu s jediným nepříliš velkým oknem vytvářel poněkud ponurou atmosféru.

Dveře se za ním zaklaply.

"Dobré ráno, Výsosti." uklonil se lehce Herbert a potlačil jakési vnitřní pnutí, které mu v tom bránilo.

"Spíš dobré poledne." odvětil suše mladík sedící za velkým starým pracovním stolem, dominujícím místnosti. Zdánlivě uvolněně seděl opřen v křesle a pohrával si s kapesními hodinkami, takže se na návštěvníka téměř nedíval, opakované a trhavé pohyby ale prozrazovaly rozladění a nepříliš dobrou náladu. Zdálo se, že tato audience nebude mít příliš dlouhého trvání. Po chvíli Rudolf hodinky položil na stůl vedle kalamáře a tázavě Herberta probodl pohledem. Ten si všiml, že víko kalamáře je špatně dovřené a na mladíkových prstech se téměř černají skvrny od inkoustu. Herbert na chvíli zauvažoval, co mohl psát. Na mysl mu přišlo jméno Neues Wiener Tagblatt, veřejné tajemství, liberární noviny, do kterých následník trůnu k císařově nelibosti přispíval, a bylo by velkým překvapením, kdyby té činnosti během pobytu v Čechách zanechal. Vedle kalamáře stála nedopitá sklenka šampaňského a opodál se vršily stohy papírů a knih.

"Tedy? Předpokládám, že jste mě nepřišel vyrušit, jen abyste tu stál jako solný sloup a zíral na mě."

Herbert potlačil skutečné pocity deroucí se na povrch a předvedl omluvný úsměv. "Odpusťte, Výsosti." natáhl před sebe ruku s obálkou a podal ji přes stůl Rudolfovi, který si ji od něj bez zájmu převzal a pomalu ji otočil, aby zjistil rukopis odesilatele. "Jedná se o dopis od císaře. Byla k němu připojena poznámka, že má být obratem odeslána odpověď, je to tedy pravděpodobně list velké důležitosti." vysvětlil spěšně a v duchu souhlasil. Pokud se nemýlil, byl ještě větší důležitosti, než jakou mu mohl připisovat samotný Franz Josef.

Rudolf si ho znovu změřil pohrdavým pohledem. "To posoudím nejlépe já sám, nemyslíte? Mimochodem gratuluji ke kariérnímu postupu na žebříčku otcových lidí, jak si mohu všimnout podle toho, co všechno vám bylo svěřeno. Jistě se brzy dočkáte další pocty, a to špehovat mě a donášet, pokud už to tedy dávno neděláte, čemuž bych se ani nedivil... to vše bez urážky, taková je zkrátka politika této země, s čímž vy a zatím bohužel ani já nic neuděláme..." prohlásil, zatímco nožem otevíral obálku a vytáhl několikrát přeložený dopisní papír.

Herbert ho nenápadně pozoroval a zdvořile couvl, čímž naznačil svůj plánovaný odchod. Jakmile si toho ale Rudolf všiml, přerušil ho.

"Nikoliv, počkejte tady, Herberte. To nebude trvat dlouho." dodal posměšně, rozložil list, vstal a zatímco přecházel po pracovně, pustil se do čtení. občas cosi neslyšně zamumlal, zamračil se nebo se zasmál a očima klouzal po papíře tak rychle, že bylo zřejmé, že přeskakuje slova i řádky. Když skončil, ušklíbl se, zakroutil hlavou a dopis znovu ledabyla složil, přičemž ho lehce pomačkal. Odhodil ho na stůl. "Ano, přesně to jsem čekal. Ve skutečnosti mi psala drahá matinka. Vskutku záležitosti státního významu..." Z každého slova doslova kapal sarkasmus. "Máte rád Vánoce, Herberte?" obrátil se na něj se zdánlivě nesouvisející otázkou, která v Herbertovi ale rozdmýchala tajnou vlnu triumfu, protože potvrdila jeho odhady ohledně obsahu dopisu.

"Inu, Výsosti..." rozhodil rukama, pobaveně se krátce zasmál a předstíral, že ho otázka překvapila. "Svátky jsou svátky."

"Jistě." odvětil Rudolf a myšlenkami byl zřejmě na okamžik někde jinde. Ihned se ale otočil a přistoupil k Herbertovi. "Na ten dopis by se dalo odpovědět třemi nepříliš zdvořilými slovy, právě teď jsem ovšem zaneprázdněn. Odpověď si můžete přijít vyzvednout zítra. Potřebujete ještě něco?" zeptal se netrpělivě a bylo jasně poznat, že naznačuje, že by se měl návštěvník vzdálit.

"Nikoliv, Výsosti." odpověděl stejně úsečně Herbert a ze všeho nejvíc si přál dostat se z pracovny, protože cítil, jak se v něm začíná bouřit hněv, který vystřídal onen krátký pocit vítězství. Zatracený spratek...

"Dobrá. Můžete jít." obrátil se k němu zády a vrátil se ke stolu, odkud se za pár vteřin ozvalo cinknutí a zašumění dolévaného šampaňského. Herbert se znovu co nejpřirozeněji uklonil a odešel. Musel se ovládat, aby za sebou těžké dveře nezavřel způsobem, který by doslova otřásl etiketou a mohl by vrhnout stín podezření tam, kde nikdy nesměl být.

Domů dorazil o něco později, než měl v úmyslu. Celou ulici zatarasil vykolejený a převrácený vůz koňské dráhy; nejednalo se o nic neobvyklého, jeden z tažných koní zřejmě na ledu uklouzl, čímž se postaral o hodiny a hodiny nesnází pro bezpočet lidí. Herbertovu fiakru proto trvalo dlouho, než se vymanil ze spleti vozů a osob nacpaných v úzkých uličkách. Poté, co se přezul a kabát i klobouk odložil na věšák, se vydal přes jídelnu do salonku. Zdálo se, že až na komornou, která zůstávala nahoře v ložnici s prochladlou a nemocnou Christine, nikdo není doma. Zamračil se. Bylo nezvykle chladno, kamna zřejmě dávno vyhasla. Na náladě mu to nepřidalo, proto z dřevěné krabičky na římse vytáhl jeden doutník a chystal se jej zapálit.

"Jak to dopadlo?" ozvalo se za ním nečekaně.

Herbert téměř upustil doutník na zem a s trhnutím se otočil. "Jednou z tebe budu mít smrt!" okřikl Raoula, stojícího ve dveřích do jídelny. Znovu obrátil pozornost k doutníku, po chvíli natáhl kouř, vydechl a spokojeně se posadil za psací stůl. "Dobře i špatně, chlapče." prohlásil teď už smířeně.

Vikomt odpověděl tázavě povytaženým obočím a přistoupil blíž ke stolu.

"Ano, opravdu jsme hádali správně. S největší pravděpodobností ale nakonec k ničemu nedojde." rozhodil odevzdaně rukama a pozoroval tak známý výraz naprostého zklamání a neschopnosti uvěřit, který ale vzhledem ke své nedostatečné sebekontrole narozdíl od něj mladý muž nedokázal ovládnout a potlačit. "Musíme najít jinou cestu."

Zaťal ruce v pěst a začal chodit v kolem dokola v malém kruhu kolem místnosti. Herbert si vychutnával doutník a čekal, až se Raoul uklidní. Ten se po chvíli zastavil a zády k Herbertovi cosi vytáhl z kapsy saka. Následovala chvíle ticha přerušovaná pouze pravidelným tikáním velkých hodin. "Co Goldschmiedová?" řekl tiše, aniž by se otočil, a bylo znát, že mu dělá problém zachovat klid. Ti Francouzi a jejich horká krev, pomyslel si Herbert. Bili by se hlava nehlava, ale když přijde na čekání, jsou v koncích...

Zavrtěl hlavou. "Snažil jsem se ji přesvědčit, zatím ale nic. Trpělivost, synku." uklidňoval ho bezelstně, v tu samou chvíli si ovšem uvědomil, že nezvolil příliš vhodná slova. Pozoroval pavučinu v rohu místnosti a přistihl se při myšlence, že je načase, aby hospodyně začala s úklidem. Ihned se ale pohledem vrátil k mladšímu muži, který uvolnil napjatá ramena a očividně se nutil do klidu.

"Je to zatím jediná přijatelná možnost, kterou máme." řekl Raoul německy s důrazem na každé slovo. "A povídám ti, Herberte, jestli tu příležitost propásneme, bude všechno ztracené. " Otočil se k němu a Herbert si všiml, že v rukou svírá malou fotografii. "Musíš na ni něco najít. Nebo na tu holku, to je jedno."

"Sám dobře víš, že nejsi jediný, kdo na tom má zájem." odpověděl podrážděně, odložil doutník a vstal. Pomalu obešel dlouhý stůl a postavil se proti němu. "Neměj strach, najdu způsob, jak to zařídit." Odmlčel se. "Teď ale jdi za svou ženou a tohle mi dej." prohlásil rázně a vytrhl mu z ruky zažloutlou fotku. Dlouho na sebe hleděli v tiché bitvě vůlí, Raoul ale nakonec uhnul očima a beze slova odkráčel pryč. Herbert stál bez hnutí na místě, dokud neuslyšel kroky na schodech a klapnutí dveří do ložnice. Poté si povzdechl, sklonil hlavu, rozevřel pěst a zadíval se na nevelký portrét na dlani.

Pohled mu oplácely dvě smutné tmavé oči zasazené v dokonalé bílé tváři s bezchybně měkkými rysy, lemované jemně zvlněnými černými vlasy, lehce sepnutými slonovinovou sponkou. Otočil hlavu do strany, směrem ke knihovně, kde naprosto stejná pečlivě vyřezávaná spona ležela na polici, pokrytá nánosem prachu. Herbert se znovu zadíval na fotografii. Ano. Byla opravdu krásná.

Musela jsem pryč.

Cítila jsem se jako v pasti. Neuběhla minuta, aniž bych na to nemyslela... I v prázdné místnosti jsem se neustále rozhlížela a zůstávala napjatá, bezmocně očekávající, že se z hlubin starého domu, z jeho silných kamenných zdí, najednou ozve on, jeho hlas, ten, který jsem dlouhá léta slýchávala a doteď mě pronásledoval ve snech. Připadala jsem si jako šílená, nedokázala jsem se na nic soustředit ani se ničím rozptýlit. Neodvážila jsem se téměř vyjít na ulici, tolik jsem se bála - ale možná jsem si to i tajně přála -, že ho někde uvidím. Že se skrývá za každým rohem, za každým projíždějícím vozem, pozoruje mě z temných oken, pod nimiž procházím a na každém kroku se ohlížím. Byla to zvláštní směs strachu a naprosto nepochopitelného vzrušení, v jedné chvíli mi srdce tlouklo jako zběsilé, o okamžik později jsem cítila, jak mě svírá úzkost. S nikým jsem nemluvila a i přes snahy všech v domě jsem nebyla schopná téměř nic sníst. Nemohli mě pochopit. Raoul si to musel vykládat tak, že jsem taková kvůli té hloupé hádce před pár dny, a ani se ke mně nesnažil přiblížit. Neměla jsem mu to za zlé, vlastně jsem byla vděčná. Co by udělal, kdyby se to dozvěděl? Přistihla jsem se při myšlence, že na to nedokážu odpovědět. Jedna část mne mě ubezpečovala, že by mě ochránil - o tom bych nikdy nezapochybovala -, něco mě však od toho rozhodnutí odrazovalo. Nechtěla jsem, aby to věděl... nechtěla jsem nic. Chtěla jsem se zavřít v nejvzdálenější místnosti, pryč od zkoumavých pohledů, prostě uniknout ode všech a zmizet. Skrýt se před minulostí, za níž jsem se snažila pečlivě zavřít dveře, a která teď hrozila vtrhnout do mé přítomnosti.

Nakonec jsem jenom celé dny seděla schoulená ve velkém křesle v ložnici u okna, přikrytá teplou vlněnou dekou. Za zavřenými víčky se mi míhaly stíny, neskutečné postavy. Stalo se to všechno doopravdy, nebo to byly jen přeludy? Netušila jsem. Horko střídala zima, která mi projížděla celým tělem, ale jako bych nic nevnímala. Bála jsem se i pohnout, spokojená ve svém neviditelném vězení nevědomosti, nevšímajíc si ničeho. Tu chvíli, kdy jsem věděla, že jsem v bezpečí, jsem chtěla uchovat navěky. Okolní svět přestal existovat, a spolu s ním i všechno zlé, co na mě v něm mohlo čekat.

Během krátkého procitnutí, které následovalo, jsem se vzchopila natolik, abych do sebe dostala tu trochu jídla, co mi donesla ustaraná Isabella, a přečetla si stručný, ale srdečně znějící dopis od Antonie, manželky jednoho z Herbertových vzdálených příbuzných, ve kterém mě zvala na jejich venkovské sídlo nedaleko Prahy. V té chvíli jsem děkovala Bohu, protože jsem doufala, že právě pár dní strávených stranou od toho všeho, v bezpečí, mě zachrání před naprostým šílenstvím. Budu daleko... daleko od všeho i od všech...i od něj. Přestože jsem byla zesláblá, bezpochyby jsem měla horečku a bolelo mě celé tělo, rychle jsem Isabelle vydala všechny pokyny potřebné k tomu, abych mohla z tohoto zpropadeného města odjet co nejrychleji, a poprvé za celé dny jsem se vydala po schodech dolů. V domě jsem našla pouze Herberta, od něhož jsem se dozvěděla, že je Raoul kdesi s přáteli. Na okamžik jsem zřetelně cítila bodnutí u srdce a cosi podobné vzteku. Herbert působil starostlivě, jako ostatně každý, kdo mě v tomto stavu viděl, také proto jsem byla přesvědčená, že mi to pozvání na venkov od příbuzných zajistil. Pokusila jsem se o úsměv jako jediný projev díků, jehož jsem byla schopna.

Iluze vděčnosti a slušného vychování byly jediným důvodem, proč jsem toho dne ještě čekala na svého muže. Být tou samou osobou, jakou jsem byla před rokem touto dobou, byla bych si jistá, že bude trvat na tom, aby jel se mnou. Teď už ne. A ani to tak nechci.

Odpoledne druhého dne mě už starý kočár, kterému nedovíraly dveře a ve kterém, jak jsem měla dojem, muselo být chladněji než venku, odvážel pryč zimní pustinou.

Necelé dvě hodiny jízdy jsem si krátila pozorováním světa za namrzlým okénkem. Jako by venku nečekal žádný život. Kopce, lesy, údolí, stromy. Vše holé, vše mrtvé, nehybně ležící pod šedou oblohou. Prochladlé ruce a nohy jsem po chvíli přestala vnímat a i pomalu ubíhající krajina jako by se mi začínala slévat a kopce kroutit a vzdouvat před očima. Během uplynulých dnů jsem proti své vůli často myslela na to, kde je. Skutečně, nikdy předtím jsem nepřemýšlela o tom, co by mohl právě teď dělat, na co by mohl myslet, co by mohl cítit. Za ten rok se pro mě stal jen představou, vzdálenou hrozbou, nereálnou vzpomínkou, která mi nemohla jinak ublížit, nijak mě ohrozit. Duchem. Myslím, že jsem na chvíli usnula, protože další věcí, kterou jsem poté ucítila, bylo už otevření dveří a chraptivý hlas starého kočího, kterým mi sděloval, že jsme na místě. Mcely.

Prvních pár dní jsem se z čiré slušnosti snažila trochu sblížit s rodinou, která mě sem pozvala, brzy jsem ale jakoukoliv komunikaci vzdala. Téměř jsem nevycházela z Růžového pokoje, kde mě ubytovali. Byla jsem v koncích, zničena svým neúspěšným manželstvím, pobytem v cizí zemi a nyní i jeho návratem. V jejich společnosti jse se cítila nesvá, v každé otázce na mého muže jsem slyšela narážku na to, jak jsem špatná manželka, v každém projevu zájmu o mou osobu jsem cítila jejich pohrdání, posměch. Měla jsem pocit, že to nedokážu, že musím okamžitě napsat domů, komukoliv, ať pro mne přijedou a odvedou mne pryč od těch hrozných lidí, brzy jsem si ale vzpomněla na to, jaké to bylo v Praze... Nebylo úniku.

Měla jsem pocit, že se zblázním. Brzy jsem ho začala vídat i tam, přesto jsem věděla, že to on být nemůže. Byl každým stínem, který se v pokoji znenadání pohnul. Byl průvanem, kvůli němuž začaly tančit plamínky svíček. Byl každým neočekávaným zvukem, zapraskáním dřeva v krbu i potichu znějícími kroky na chodbě. Růžový pokoj, jehož jsem se nyní stala nezbytnou součástí, jako by se mi vysmíval, jako by tušil, že už nikdy nebudu v pořádku, že mě už nikdy nečeká růžová budoucnost. Jak jsem mohla být tak hloupá? Jak jsem kdy vůbec mohla i tou nejmenší částí sebe samotné, své podstaty doufat a věřit v to, že ta noční můra skončí a já budu šťastná? Nikdy šťastná nebudu. Vždy tu bude, o krok přede mnou, plně si vědom každého mého pohybu, mých tajných přání i největších strachů. On, muž plný protikladů, jehož tvář nikdy nevymažu z paměti... Vždyť sem za mnou jel přes půl Evropy, našel si mě, určitě i ví o mém odjezdu. Byla jsem zoufalá, přemýšlela, co bude dál, určitě přijel, aby se pomstil. Anděli, kde jsi? Co po mně chceš? Bála jsem se, nevěděla, jestli dokážu znovu odmítnout, ani jaký trest za zradu mě čeká. Nejedla jsem. Jak bych mohla.... Proč zrovna mě osud nachystal tak těžký trest, proč jsem já nikdy nemohla být ta vyvolená, co by vedla svůj tichý vysněný život? Milovala jsem oba, v tu chvíli jsem oba i nenáviděla. Nemohla jsem takhle dál žít. Musí být řešení...

Po nocích, kdy všichny obyvatelé zámku už dávno spali, jsem sedávala na parapetu u okna a sledovala miliony sněhových vloček dopadat kamsi do zahrady. Připadala jsem si jako bych se vrátila v čase, zpět domů do Švédska, do Uppsaly. Čekala jsem u okna, poslouchající zvuky plápolajícího krbu, venku hustě sněžilo a netrpělivě jsem vyhlížela tatínka. Nevracel se. Bála jsem se o něj, volala ho. Kde mohl být? Bylo tak pozdě... Ohlédla jsem se zpět do pokoje s růžovou tapetou, ale nenašla jsem ho. Tatínku.... Bylo mi horko, nesnesitelné horko, kapičky potu mi stékaly z čela, sundala jsem si saténový župan a neohrabaně otevřela okno. Do pokoje zavál překvapivě studený vítr. Stála jsem u okna, rozhlížela se, sněhové vločky se mi jedna po jedné rozpouštěly ve vlasech. Byla tma a nic jsem neviděla. Určitě byl někde venku, něco se mu stalo a potřeboval mou pomoc.... Drobnými chodidly jsem si stoupla na vnitřní parapet okna, jednou rukou se jemně přidržovala mohutné studené okenice, druhou jsem tápala do tmy. Musím přeci ven... Spodní lem dlouhé noční košile mi překážel a neustále se mi pletl pod nohy. Udělala jsem krok, dva. To už jsem se dostala o něco dál, chodidly kličkovala po namrzlém venkovním parapetu. Byl příliš kluzký... Uklouzla jsem, hlasitě vykřikla, ale stačila jsem se chytnout. Pro oči plné slz jsem téměř neviděla. Je venku, čeká na mne... Zhluboka jsem se nadechla a zvedla pravou nohu, připravena udělat další krok, teď už ale do neznáma, do naprosté temnoty, když mě kdosi popadl za paži a prudce táhl zpět do tepla pokoje....

Když jsem se ráno probudila, s horečkou a bolavým tělem, chvíli jsem si myslela, že je po všem. Rozmazaný obraz pokoje se ale během několika chvil vyostřil a já viděla, že ten tmavý stín bdící u mé postele je má komorná se smrtelně vyděšeným výrazem v očích. Mluvila na mě, ale já ji nevnímala. Vnímala jsem pouze svůj žal, své bezbřehé zoufalství nad životem, který kdysi vedla, nad ideály, v které jsem kdysi věřila. Byla jsem svou pouhou karikaturou, pro muže, kterého jsem milovala, jsem se vzdala všeho, celého svého dosavadního života, a on ani není schopen se o mne postarat... Vždyť tu umírám... Má mě chránit! Má vědět, že v hloubi duše chcí být jen s ním a šťastná! Isabellu jsem poslala pryč, vždyť jsem stejně nic nepotřebovala. Nic kromě klidu v duši, a s tím mi ona pomoci nemohla... s tím mi nikdo nemohl pomoci, jsem odsouzena k věčnému neštěstí a nenávisti. Odpoledne jsem se přemohla a přes tenkou bavlněnou noční košili si přehodila těžký kožešinový kabát. Chtěla jsem ven a k mému překvapení mi v tom nikdo nebránil.

Zimní slunce se odráželo od sněhu a jeho nejmenší částečky se díky tomu třpytily. Zámecké zahrady byl obrovské, vše kolem pokryto mohutnou vrstvou sněhu, pod níž bylo všechno ukryto, všechny staré hříchy zapomenuty. Brzy se mi zimou začaly třást ruce. Nevnímala jsem to, myslela jsem jen na něj.... Malá Lotte myslela na všechno a na nic.... Už je to rok. Rok od těch neblahých událostí, daleko odsud, na jednom pařížském hřbitově.... Od souboje, který by, kdybych do něj bývala nezasáhla, změnil mou budoucnost, a díky nemuž bych se nikdy nenacházela v současné situaci. Přesto bych sama se sebou nedokázala žít, kdyby... kdybych to Raoula nechala udělat.

Můj život by byl o poznání klidnější, nenaplněn věčným ohlížením se zpátky a strachu, kvůli kterému člověk ani nemůže spát. Ale za jakou cenu? Nikdy by ke mně už v noci nezpíval... Nikdy bych se nemohla v zoufaltví utěšovat, že se vrátí, odpustí mi, vždyť mě jistě stále miluje...Roky tu byl po mém boku, byl mým andělem, nejlepším přítelem i rádcem a pak byl náhle pryč. Zpívání se najednou stalo naprostou zbytečností, protože o ně stejně nikdo nestál. Hudba, kdysi věrná součást mého života, najednou zmizela spolu s ním a já se přistihla, že nedokáži zazpívat jediný vysoký tón. To on inspiroval můj hlas a věděla jsem, že jen s jeho pomocí bych dokázala velké věci. Bez něj?... Bez něj jsem nikdy nebyla nic. A přesto...

A přesto mi naháněl husí kůži a strach z něj mi šel až do morku kostí. Bylo mi jasné, že veškerá má budoucnost záleží jen na jeho vůli, že si mě najde, kdykoliv bude chtít.

Daleko za sebou jsem slyšela kroky. To jediné mě přinutilo uvědomit si, kde vlastně jsem, ale ztratila jsem přehled o čase. Neměla jsem ponětí o tom, jak dlouho jsem mohla být venku a bloudila kdesi v zahradách, protože po zámku nebyla nikde ani stopa. Byla mi neskutečná zima a začala jsem se bát. Je tady. Slyšela jsem ho, slyšela jsem jeho hlas. Zrychlila jsem, přestože jsem netušila, kam jdu, po chvíli jsem po kolena zapadla do sněhu. Zpíval, jako by mě k sobě lákal. Košili pod kabátem jsem již měla úplně mokrou, třásla jsem se zimou. Nebo to bylo strachem? Neustále jsem se ohlížela, běžela pryč, ale věděla jsem, že je za mnou, že nade mnou má plnou kontrolu, že jsem v pasti. Slyšela jsem dusot kopyt tlumený silnou vrstvou sněhu. Raoul. Volal mé jméno a já mu běžela naproti. Tolik jsem se bála.

"Raoule, on je tady!" volala jsem již z dálky zoufale.

"O čem to mluvíš?", objal mě a starostlivě mě k sobě tiskl. "Christine, jsi prochladlá na kost, musíme se vrátit."

Jeho slovům jsem nevěnovala pozornost a snažila se vzepřít jeho pažím, kterými mě svíral.

"Ty to nechápeš! On je tady, vrátil se, našel si mě! Už nikdy nebudeme v bezpečí!"

V teple jeho objetí jsem cítila, jak ztrácím vědomí. Poslední, co si pamatuji bylo, jak Raoul řekl:

"Nikdo tu není, má nejdražší. Jsem tu s tebou. Ochráním tě před celým světem. Neboj se, nikdy tě neopustím."

Je se mnou. Ochrání mě... To je všechno, na čem záleží.

Omdlela jsem.

Zíral na masivní klíče v drobných rukách vysoké blondýny. Ta mu pohled vytřeštěnýma očima vrátila.

Bonjour,

nedávno nás Zuzi98 z fóra o Fantomovi kontaktovala s tím, jestli bychom jí nechtěly vyplnit takový dotazník o Fantomovi, který by později uveřejnila na svém blogu  (http://phantomlovers.blog.cz) jako "Rozhovor s dlouholetými phanatiky", no a my jsme na to samozřejmě kývly!

Takže tady máte s jejím laskavým svolením okopírovanou "naší" část rozhovoru:

PANDORA: Whoo hooo. No už jen to, že jsme o něm založily (no, založily... to bude na delší povídání) stránky, vypovídá, že hodně velkými. Řeknu to na rovinu. Byly jsme geeci. Závisláci. Magoři. Byla to první věc, o který jsme se začaly bavit. (až potom jsme přešly k tématům jako např. chlapi, kde se často -
někdy až moc - shodujem). Ale mezi náma, kdybych vám vyprávěla o všem, co jsme s tématem Fantoma Opery zažily, poslali byste nás bez milosti do blázince...

DELILA: Byly jsme šílené. Opravdoví maniaci se vším všudy a myslím, že kdyby Erik žil, musel by si na nás sehnat soudní příkaz. Vím, že byly časy, kdy jsem si ten nejnovější film pouštěla pravidleně 3x týdně a vynechala jsem jen při výjimečných příležitostech- např.oslavy narozenin atd- a i tomu předcházely srdceryvné scény. V počítači jsem měla všechny obrázky, které z filmu existovaly, znala každou scénu nazpaměť, nutila všechny členy své rodině kdykoliv byla příležitost při cestě v autě poslouchat soundtrack a s ním samozřejmě i své "pění". A když vám řeknu, že taková cesta na naší chalupu trvá přes 2 hodiny, s odstupem času je poměrně lituji.

PAN: Tak jasně, že doby, kdy se nám každou noc zdálo o Erikovi (to většinou znamenalo ne zrovna slušný sny) a prožívaly jsme každý nový obrázek, co jsme našly na internetu, a neřešily nic jinýho, jsou pryč a ta posedlost dostala trochu realističtější, střížlivější a umírněnější podobu, ale myslím, že jsme věrný phanatičky - víc nohama na zemi, nebrečíme každý večer do polštáře, jaké měl Erik och dobré srdéčko a jak na něj lidi byli zlí, ale pořád to žereme, dál pátráme po novinkách, faktech a zajímavostech, snažíme se vymýšlet nápady na články, píšeme pokračování, kterým žijeme (kvůli právě rozepsaný kapitole jsme se nedávno v 11 večer potmě táhly Prahou, abysme zmapovaly cestu, kudy má jít jedna postava, a předevčírem jsem v rámci zdrojů informací kupovala knížku), Del mi dala k narozeninám CD Love Never Dies...

DEL: Řekla bych, že mnohem umírněnějšími a jsem za to ráda. Ne že by mi nechyběly vteřiny nabité adrenalinem, kdykoliv jsem na netu objevila nový obrázek, rozhovor nebo jakoukoliv mně do té doby neznámou skutečnost, ale myslím, že je dobré mít svůj život pod kontrolou a nežít jenom tím nereálným sněním o tom, co by asi dělal Erik, kdyby byl v mé situaci atd. Samozřejmě považuji za úžasné, že byl tento film, knihy nebo obecně téma oslovilo, možná i inspirovalo tolik lidí po celém světě, ale myslím si, že by člověk měl zůstat nohama na zemi, případně si třeba právě ve Fantomovi najít něco, co mu pomůže dát svému životu smysl.

Pořád ale znám všechny texty z muzikálu nazpaměť!

PAN: Hmmm, to už si moc nepamatuju. Ale jak nás znám, řekla bych, že první impuls byl od Del a já jsem byla nadšeně pro a hned jsem to zrealizovala. Jenže... blog.cz tou dobou stávkoval a nešly zakládat blogy. My ho ale chtěly HNED TEĎ OKAMŽITĚ! Proto jsme využily jeden můj "pokusný" nepoužívaný a protože jsme prostě krávy, během následujícího týdne jsme tam nahrály snad stovky obrázků (ou jé, hony na obrázky...to bylo něco) a když to blog.cz časem rozchodil, už se nám nechtělo stěhovat (i když by to tenkrát bylo reálnější než teď, když už máme spousty článků, komentářů, atd.) Kdybyste někdo pátral po významu slova "Achetaton"... já jsem tou dobou byla naprosto posedlá Egyptem, měla jsem o něm i stránky, a Achetaton bylo město a znamená to "Atonův obzor". Mám se pouštět do přednášky o egyptologii? Raději ne, takže koho to zajímá a neví o co go, najděte si něco o faraonu Achnatonovi a jeho monoteismu. Tak. :D

DEL: Tak to vážně vůbec netuším. Bylo to asi před třemi lety, v době, kdy jsme se poznaly a samozřejmě sdílely stejnou vášeň- Fantoma. To byla zrovna zlatá éra blogů, no tak to znáte... Mluvily jsme spolu ve volném čase v podstatě nepřetržitě, takže si vůbec nepamatuju, koho přesně to napadlo, ale vím, že jednou večer prostě padl nápad založit si vlastní stránky. Někdy v té době jsme také "ukořistily" správcovství na fóru, takže si umíte představit, že jsme měly pocit, že nám patří svět :D Nebo ten fantomovský minimálně.

PAN: Skvělou?!?! :D

DEL: No... nevím, jestli bych jí nazývala skvělou, ale je uspokojivá. Samozřejmě nemůžeme očekávat 200 lidí denně, protože Fantom je tak nějak trošku komornější téma, než kdybychom měly blog o Miley Cyrus, Twilightu a podobných ***, no víte. Hlavně mě těší, že máme pár stálých čtenářů, kteří nikdy nezklamou, a toho si opravdu cením- především proto, že po nějakých 3 letech existence není vždy o čem psát, ale oni to nevzdávají a podporují nás. Za to děkuju.

PAN: Já jsem se vyžívala ve Faktech, škoda, že už jsme zpracovaly, co se dalo. Momentálně je to Soumrak (ten má takovou pofidérní rubriku, vlastně ho najdete ve 2) a začínáme Opery světa.

DEL: Asi fakta o Fantomovi. Bylo zajímavé se "vydávat po (online) stopách" Erika, zprostředkovat ostatním to něco málo o jeho životě, co víme. Ale jak říkám- na internetu je toho žalostně málo, a proto máme s P. tajný plán vydat se kamsi do pařížských archivů a minimálně probrat noviny z tehdejších dob apod. :D No tak uvidíme, třeba to někdy vyjde.

PAN: Kdo tady mluví o happyendu?? Jinak si to spočítejte - máme tak 1/3 (25 kapitol) a to nám trvalo 2 roky...

DEL: Ha, snad ne moc brzy! Protože pak bychom už neměly co psát! Ne, to vlastně není tak úplně pravda, už máme naplánovaný i druhý díl :D No abych byla upřímná, vážně vám tohle nemůžu říct, protože přestože máme kapitoly v podstatě do konce příběhu už naplánované, občas se prostě u nějakéí scény zaseknem a přijde nám hrozně stupidní a nereálná. Jako zrovna teď. Především mám problémy s Erikovou češtinou, protože mi prostě nic nezní dost dobře na to, aby to bylo věrohodné.

PAN: Jasně. Přečetla jsem ho za 2 dny a byla jsem z toho hodně dlouho silně mimo, střídavě jsem se přiblbě usmívala a byla v depce. Potom jsem za něj asi dvakrát platila upomínku v knihovně a jako dárek pro Del jsem ho projela kopírkou... půjdu do pekla. A jestli si tohle někdo přečte, tak i do vězení!

DEL: No jistě. Je to úžasná knížka, dokonce ji tak nějak nelegálně vlastním, ale pst. Ale musím se přiznat, že jsem u žádné knížky nebrečela tak příšerně jako u téhle, to byly opravdu hysterické scény, které jsem tu předváděla zdrcena Erikovým osudem. Proto jsem taky ještě nenašla odvahu si ji přečíst podruhé, maximálně nahlédnu do nějaké kapitoly, když něco potřebuju třeba pro psaní Soumraku.

PAN: První dojem byl... no...tak nějak... Long story short: měla jsem snad 50 let starý vydání z místní knihovny (obálka je zelená, jestli ho někdo náhodou nemáte), který se pyšní archaickým překladem a silně retardním psaním uvozovek. Když jsem si teď koupila novější vydání, musím uznat, že se čte líp. Uznávám ho jako originál, ale jak se říká - Leroux dal Fantomovi život, Kay duši. (trocha filozofie, och)

DEL: Beru to jako dobovou, klasickou literaturu, na můj vkus chvílemi až příliš naivistickou a hororovou. Ano, samozřejmě, že mi phanatické vyznání nedá a musím říct, že se mi Lerouxův román líbil minimálně proto, že bez něj by přece nebyl žádný phanatický kult! Ale taky musí přiznat, že kdyby se kniha týkala úplně jiného tématu, asi by mě příliš nezaujala.

PAN: První myšlenka: Jsem perverzní úchyl, takže nejspíš moc ne. Vzhledem k normálnímu pudu sebezáchovy bych se ale v reálu (myšleno někde v půlnoci na ulici, kdyby mě najednou přepad cizí chlap) snažila kopat mezi nohy, kousat, vypichovat klíčema oči a volat policii.

DEL: "Bránily"= nechaly všechno být a ještě mu říkaly, ať přidá? Jo..., tak to asi jo.

PAN: Byly, obě, já dvakrát - jednou se školním zájezdem (naposled, co jsem jela na poznávací pobyt, už nikdy víc) a potom ještě jednou před 2 lety s mámou, což bylo naprosto super. A chci tam znova!

DEL: Jasně. Byla jsem tam 2x a dodnes považuju Paříž za nejúžasnější místo na světě. A to mi nikdo nevymluví.

PAN: Uááááááááá. Moc. Moc. Moc. Miluju to tam! Pokusila jsem projít, co se dalo, a těžko říct, co se mi líbilo - líbilo se mi totiž snad všechno kromě Centre Pompidou, což je muzeum moderního umění a tuším knihovna, a je to skleněná krabice s barevnýma trubkama. Nic proti moderní architektuře, ale není to můj cup of tea. Obzvlášť ale miluju Latinskou čtvrť - romantický uličky, obchůdky převážně se suvenýry, knihkupectví, pekárny, kavárny, restaurace, Sorbonna, Pantheon, kde je pohřbený Voltaire nebo Dumas, když sejdete k řece, jste u Notre Dame... Stánky podél nábřeží, kde najdete knihy, plakáty i další blbosti... Ach jo, mohla bych takhle psát donekonečna a stejně bych nepopsala všechno, co se mi líbilo. A jak tak vzpomínám, chce se mi tam čím dál víc.

S Del už asi 3 roky plánujeme, že tam příští prázdniny (2011) pojedem minimálně na měsíc, sice jsem poměrně zvědavá, jestli to vyjde, hlavně finančně, ale necháme se překvapit. :D

DEL: Úplně všechno! Vzdušné bulváry, nádherná architektura, káva, pain au chocolat, perfektní parky, lidi, móda, jazyk, croissanty, miniaturní hotelové pokoje, atmosféra.... Umm, mám pokračovat? Jsem totiž maniak na cokoliv francouzského (i můj pokoj vypadá tak trochu jako francouzský ostrov uprostřed každodenní pražské šedi), takže Francie je zkrátka moje země zaslíbená. A Paříž moje oblíbené město. Znám to tam jak svoje boty a vždycky si to tam perfektně užiju

.
12. Byly jste v Opeře Garnier?

PAN: Mohla bych snad jet sama do Paříže a nejít do Opery?! Sure thing! Jednou s průvodcem, 2x sama.

DEL: Samozřejmě! Je to moje nejoblíbenější budova na světě! (Pardon, že mluvím pořád v těch superlativech, obvykle jsem spíš sarkastický a lehce depkoidní typ člověka, ale na tohle téma nemůžu odpovědět jinak.)
13. Co byste řekly Erikovi, kdyby vás pozval na kafe?

PAN: "Kde a v kolik?"
DEL: Ke mně, nebo k tobě? :D

Zdroj: http://phantomlovers.blog.cz/1009/rozhovor-s-dlouholetymi-phanatiky