Hlavně prodat. Den, kdy mě Fantom zklamal

7. dubna 2016 v 9:21 | Pandora |  Muzikál
Nikdy jsem nečekala, že v souvislosti s Fantomem Opery budu muset napsat hate článek. Bohužel k tomu došlo - a mrzí mě, ale ne zcela překvapuje, že se bude týkat české produkce.

K představení jako takovému žádné výraznější výhrady rozhodně nemám - viz náš předchozí článek. Naopak, před týdnem jsme zcela spontánně ulovily lístky na skvělá místa a v sobotu nás v roli našeho milovaného Fantoma svým charismatem opět dostal námi neméně milovaný Marian Vojtko. Představení jsem si užila ještě víc než minule.

Chtěl-li si někdo letos na jaře chtěli koupit vstupenky, dost možná se ale vyděsil. Na oficiálním webu českého Fantoma Opery a na oficiální facebookové stránce se již koncem prosince 2015 objevila následující informace:




Snad každý včetně nás to nejprve pochopil tak, že "posledních 50 představení" opravdu znamená "posledních 50 představení". Tečka. Končí u nás Fantom? To nedává smysl, představení jsou vyprodaná, muzikál si vede skvěle. Že by získal Janeček licenci jen na 2 roky? I to zní divně.

Samozřejmě se nabízelo uklidňující vysvětlení, že se jedná o reklamní tah a myslí se tím posledních 50 představení před létem (předprodej byl do června). To k Fantomovi ale nesedí, namítaly jsme. K něčemu takovému by se nesnížili. Jeden z nejslavnějších a nejúspěšnějších muzikálů všech dob nemá snad ani v České republice zapotřebí používat laciné reklamní triky hodné teleshoppingu. Nebo snad má?

Nebyly jsme jediné, kdo měl dotazy. Na ty převážně nikdo nereagoval. Internetové zdroje také mlčely. Fanouškům muzikálu zbývalo jen doufat, že uloví vstupenky, a čekat, co bude dál.






Když už nějaký pokus o komunikaci ze strany správce stránky proběhl, šlo o odpověď, která podle stupně čtenářovy podezíravosti mohla být buď vyhýbavá, nebo jasně potvrzující to, že muzikál končí. Dotazy, jestli končí, každopádně nikdo ani náznakem nevyvrátil.



Nedávno, 25. března, jsme vyfotily billboard, v jehož levém horním rohu se na červeném pozadí vyjímá nápis "posledních 50 představení". To vypadá ještě oficiálněji.


Ještě ten den jsme ale zjistily, že na webu pod starý nápis s posledními 50 představeními (dodávám, že někdo došel k názoru, že čím víc vykřičníků, tím víc Adidas) nenápadně přibyla informace, že si nicméně můžete zakoupit vstupenky až do prosince.


Není nutné dodávat, že na adresu pana Janečka a všech, kteří tuto taktiku schválili do té míry, že se dostala až na billboardy (to už není jedna věta na internetu, ale jistá investice, což něco značí), jsme použily několik ne zrovna hezkých slov.

Jsem zastáncem dodržování jisté úrovně a profesionality veřejné prezentace a komunikace. Fantoma Opery považuji v podstatě za značku na úrovni, která si musí dávat záležet na způsobu, jakým se prezentuje. PR české verze zde bohužel selhalo a ohrozilo dobrou pověst muzikálu. Zavádějící informace, které lze vysvětlit různými způsoby, a veřejná ignorace opodstatnělých dotazů zákazníků jsou rozhodně něčím, čemu by se odpovědné osoby měly vyhnout.

Závěr? Navzdory tomuto zklamání jsme na pražského Fantoma Opery nezanevřely a naše sobotní návštěva rozhodně nebyla poslední. To ale jen díky obsazení, výpravě a dalším lidem, kteří se na představení podíleli. Těm, kteří se snažili manipulovat zákazníky, diváky a fanoušky způsobem víc než hraničícím s klamavou reklamou, vzkazuji, že takhle ne.




 

Je Christine Daaé 16 let?

7. listopadu 2015 v 0:16 | Pandora |  Fakta
Tento článek obsahuje spoilery (Leroux, Kay, muzikál, Love Never Dies, film 2004)
____________________________________________________________________________

Snad každý, kdo zná příběh fantoma Opery, aspoň krátce zauvažoval nad věkovým rozdílem fantoma a Christine. Představa - byť i platonického - milostného vztahu mezi starším znetvořeným géniem a naivní mladou sboristkou na nás v závislosti na úhlu pohledu může působit jak přitažlivě, tak i poněkud zvrhle. I z toho důvodu jsem se rozhodla zapátrat, jak k věku Christine i s ohledem na dobu vzniku přistupovali autoři nejznámějších verzí příběhu.

Gaston Leroux: Fantom Opery (1910)

Samozřejmě začnu od originálu. Leroux její věk překvapivě nikdy přesně neuvádí. Z toho, co nám o jejím životě prozradil, se však dá poměrně přesně odhadnout. Co nám může pomoci? Knižní Christine dětství prožila ve Švédsku. Matka jí zemřela, když jí bylo 6. Žila s otcem houslistou, jehož si po čase vzal pod svá ochranná křídla profesor Valérius se svou manželkou, kteří chtěli malé Christine zajistit hudební vzdělání. Odjeli do Francie, kde strávili léto v přímořském Perros-Guirecu, kde se Christine seznámila s zřejmě přibližně stejně starým Raoulem a spřátelili se. Leroux dále uvádí, že se setkali "znovu o tři léta později; byli už téměř dospělí". Po otcově smrti však Christine ztratila veškerou chuť do života a bez výraznějších úspěchů vystudovala pařížskou konzervatoř. "Nevynikala v žádném ohledu, postupovala z jednoho ročníku do druhého bez nadšení a získala cenu jen pro radost stařičké paní Valériusové, s níž nadále bydlela." Poté začala působit v Opeře Garnier jako průměrná sboristka, až… pokračování dobře známe. Christine je tedy zřejmě kolem 20 či 21 let, tedy stejně jako Raoulovi, kterému je 21 ("Bylo mu v té době něco málo přes jedenadvacet let, a vypadal na osmnáct. Měl světlý knírek, krásné modré oči a dívčí pleť."). Erikovi je nejméně 50.

Věk kolem dvaceti let dává smysl. I její hlas by v té době byl již vyzrálejší a vhodný pro operu. Zajímavé ale je, že ti, kdo četli celkově volnější novější překlad do angličtiny (Jean-Marc a Randy Lofficier, 2004), budou mít zkreslenější představu. V českém překladu, který mám momentálně k dispozici (Jiří V. Svoboda, 1967), správně stojí: "Jako velký umělec poznal prostě, že krásné a něžné děvče přineslo ten večer na prkna Opery něco víc než své umění, totiž: své srdce. Všichni přátelé Opery dobře věděli, že Christinino srdce zůstalo čisté jako v patnácti letech". Anglický překlad od manželů Lofficierových však uvádí, že Christine bylo 15 let.
Co k tomu dodat.

O tom, jak dlouho Christine žila, nevíme nic.

Susan Kay: Fantom (1990)

Jedno z nejoblíbenějších zpracování (v podstatě "nejlepší fanfiction"). Susan Kay, která Lerouxova šíleného Erika přetvořila v nečekaně přitažlivého byronského hrdinu, Christinin věk definovala o něco přesněji: její Christine se narodila v roce 1861, tedy ve stejném roce, kdy zemřela Erikova matka, Madeleine, jíž se Christine navíc velmi podobala. Erik se narodil o 30 let dříve, v roce 1831, a zemřel roku 1881 - na konci příběhu jim tedy bylo 20 a 50, přibližně stejně jako u Lerouxe. Už je to poměrně dávno, ale vzpomínám si, že jsem při čtení Kayina Fantoma silněji než u Lerouxe vnímala creepy incest vibe mezi Erikem a Christine - je tam hodně výrazná Erikova otcovská role, přestože u ní rozhodně nezůstane…

O délce Christinina života zde něco víme - Christine má s Erikem syna Charlese, který se narodil pár měsíců po její svatbě s chudákem Raoulem, tedy kolem roku 1881. Na konci knihy Raoul přivádí sedmnáctiletého Charlese do Opery Garnier - v té době (1897) je Christine už několik let po smrti.

Andrew Lloyd Webber (muzikál, 1986)

Dostáváme se k muzikálu, který náš milovaný příběh tak proslavil. Zde je to s daty poněkud volnější. Samotný příběh se dle zdrojů odehrává v letech 1881 - 1882 a prolog, aukce se starým a zřejmě ovdovělým Raoulem, je zasazen do roku 1905. Fantomův ani Christinin věk se zde nedozvíme. Michaelu Crawfordovi, prvnímu Fantomovi, bylo v době, kdy se ujal této role, 44 let. Sarah Brightman, původní a nejslavnější Christine, bylo 26. Průměrný věk herců se v muzikálu pohybuje kolem 23-30 let u Christine, 25-39 u Raoula a 33-55 u Fantoma.

Zmatek tu samozřejmě způsobilo Webberovo "geniální" pokračování, Love Never Dies. Odehrává se deset let po událostech prvního muzikálu, tedy kolem roku 1892. Christine v závěru tragicky umírá, dožívá se tedy maximálně 35 let.

Andrew Lloyd Webber, Joel Schumacher (film, 2004)

Film, který mnohé z nás přivedl do fantomovského světa. Tuto adaptaci režisér Schumacher sám nazval záměrně "sexy" s "mladým a sexy obsazením". Herci v porovnání s originálem i většinou ostatních zpracování skutečně omládli: Emmy Rossum bylo v době natáčení pouhých 16 let, Gerardu Butlerovi víc jak jednou tolik - 33. Takový rozdíl může někomu připadat až pedofilní, ale Gerry vypadal aspoň tehdy docela mladě a Emmy naopak starší (nicméně její Christine je převážně zmatená a naivní, až to bolí). Patricku Wilsonovi, představiteli Raoula, bylo tehdy asi 31 let, zdá se mi ale, že Raoulovi mělo být kolem 20 - těžko by byli childhood sweethearts s 15letým věkovým rozdílem.

Jak je to zde s "oficiálními" daty? Na konci vidíme Christinin náhrobní kámen s daty 1854 - 1917. To znamená, že se dožila 63 let. Úvodní aukce proběhla v roce 1919. Hlavní děj filmu se odehrává v roce 1870, věk Christine tedy odpovídal opravdovému věku Emmy Rossum.


Christine se v této verzi zjevně nedostala ke studiu na konzervatoři. Ve filmu vidíme, že slýchala Erikův hlas už od dětství, kdy ji přivedli do Opery Populaire (jak se jmenuje fiktivní muzikálovo-filmová Opera), kde od té doby žila. K tomu chci dodat, že je trochu WTF, že ve filmu baletky/sboristky bydlely přímo v budově Opery. Ve skutečné Opeře nic takového nefungovalo a v knize Christine bydlela v malém bytě s "matkou" Valériusovou a její služebnou. Není jasné, jak dlouho Fantom Christine učil v muzikálu, ale zdá se, že šlo o mnohem kratší dobu. V Lerouxově knize se jí poprvé "ozval" asi půl roku před hlavním dějem.

Christinina smrt v 63 letech (1917) si samozřejmě naprosto odporuje s jejím nešťastným koncem v Love Never Dies (1892, cca 35 let). Nemůžeme chtít všechno, že.

- - -

Doufám, že tato analýza byla dostatečně vyčerpávající. Výsledek je takový, že ve většině "hlavních" verzí je mezi Christine a Erikem zhruba 20-30letý věkový rozdíl. Přestože v dnešní době* nám to může objektivně připadat přinejmenším trochu zvláštní, nebrání to tisícům phanatiků na celém světě bránit jejich ať-už-skutečnou-nebo-jen-vysněnou lásku zuby nehty.

____________________________________________________________________________

* často se uvádí, že zvyk uzavírat sňatky takřka výhradně mezi stejně starými partnery se ve společnosti objevil až ve druhé polovině 20. století (bohužel se mi to zatím nepodařilo ověřit z aspoň trochu důvěryhodných zdrojů), taková představa se tedy aspoň v Lerouxově době nemusela lišit od běžné praxe.



Fantom Opery v českém provedení

6. listopadu 2015 v 16:43 | Delila |  Recenze
Tento článek obsahuje mé osobní názory a možné spoilery.
____________________________________________________________________________


Jak asi všichni víte, od loňského podzimu běží na pražském Výstavišti v GoJa Music Hall česká produkce Fantoma. Jak asi většina z vás tuší, ta představa nás nejprve poněkud znechutila….

Ne že by nás nenadchla možnost jít se podívat na Fantoma téměř kdykoliv a téměř zdarma (v porovnání se zbytkem světa), jen jsme měly silné pochybnosti o kvalitě českého provedení. Ty pramenily především z pocitu, že v naší malé zemi prostě nemáme dost zpěváků, kteří by byli schopni Fantoma uzpívat, z odporu k domácí scéně muzikálů Michala Davida, Lucky Bílé a podobných intelektuálních počinů, a hlavně z hrůzy z českého překladu. Ta, jak se ukázalo, byla oprávněná.

Poměrně úspěšně se nám dařilo ignorovat nadšeného ohlasy okolí a bojkotovat představení až do letošního června, kdy jsem se po neskutečně stresujících státnicích rozhodla, že fuck it, potřebuji silnou dávku Fantoma. Pandora se nenechala dlouho přemlouvat, takže jsme rychle koupily lístky do třetí řady za směšných 900 (směšných proto, že za podobná místa jsme v Londýně již několikrát platily zhruba trojnásobek) a za pár dní vyrazily na poslední představení sezóny.

Nejdříve bych ráda zdůraznila, že GoJa Music Hall je největší odpornost všech dob a jen těžko by se pro Fantoma Opery hledalo méně důstojné divadlo. Samozřejmě chápu, že je to divadlo agentury pana Janečka a pravděpodobně má i jisté technické výhody, o nichž nic nevím, ale to nic nemění na tom, že jsem byla otrávená již při prvním pohledu na tuto skleněnou pyramidu z 90. let. Mé znechucení nepominulo ani po vstupu dovnitř, protože celý interiér není příliš dobře řešený- v podstatě se jedná o jednu velkou místnost a jakmile obejdete bar, už jste v hledišti. My jsme si výjimečně nechaly ujít chlebíčky i víno a zmateně se vydaly hledat svá místa - zmateně proto, že jsme nečekaly, jak malé to hlediště je a že se z jednoho vchodu dostanete na jakékoliv místo, což se lišilo od našich zkušeností z jiných divadel.

Samotné představení je v podstatě identické s tím ve West Endu nebo na Broadwayi, v čemž se samozřejmě skrývá celá pointa. To tedy znamená, že na rozdíl od pofiderních děl typu Děti ráje či Marie Antoinetta (ani jedno jsem neviděla, takže je samozřejmě možné, že se jedná o nejgeniálnější muzikály všech dob, z jistých důvodů o tom ale silně pochybuji) má Fantom úroveň. O tom se zmiňuji čistě proto, že česká muzikálová scéna, ač každým rokem sílící, podle mého názoru produkuje rok od roku větší shity a to pouze za účelem vygenerovat co největší zisk díky babičkám z Ostravy či Přelouče.

Takže přestože se obsahem jedná o stejné představení jako všude jinde ve světě, každá verze se zároveň snaží být jinou a jedinečnou, čehož chtějí docílit různými detaily ve výpravě. Těch si ale samozřejmě všimne jen ten, kdo příběh, hudbu, i všechno kolem dokonale zná. My jsme například nechápaly, proč při úvodní scéně i předehře Fantom sedí na podlaze a pak se jen tak zvedne a odejde. Kostýmy i výprava jsou opět víceméně totožné s Londýnem, řešené co nejvěrohodněji, jak jen to zázemí a technika divadla umožňuje (např. padání části výpravy Hannibala na Carlottu, kdy na ní opravdu nic nespadne a vše se zastaví dva metry nad zemí). Jako klasicky v divadle samozřejmě lustr na rozdíl od filmu padá po Il Mutto, kdy Christine dozpívá roli komtesy a publikum je nadšené (přestože osobně miluju to drama po The Point of No Return ve filmu, ale to je na někdy jindy), stejně jako nechybí scény, co se do filmu asi nevešly, jako Notes II a zkoušení Don Juana.

Čeho jsme se bály hodně, bylo obsazení. Samozřejmě jsme předem slyšely spoustu drbů, kterými nás hlavně loni v létě každé ráno bombardoval Seznam a Blesk, který je mimochodem hlavním partnerem představení (z čehož se mi upřímně řečeno zvedá žaludek), ale říkaly jsme si, že dokud hlavní role nebudou zpívat Dan Hůlka a Monika Absolonová, tak ještě můžeme být všichni rádi.

Jako Fantoma jsme měli Mariana Vojtka a… musím říct, že byl úžasný. Opravdu jsem to nečekala a byla jsem připravená ho pohrdavě nesnášet. Místo toho ale musím pokorně uznat, že to byl asi druhý nejlepší Fantom, jakého jsem dosud viděla. Fenomenálně zpívá i hraje, prožívá to a jeho výraz je neskutečný. Na rozdíl od jiných herců mu tu roli opravdu absolutně věříte, ať už svádí Christine, nebo když mu na konci tečou slzy. Nechci tu trapně fangirlovat, ale už jen kvůli němu se rozhodně vyplatí jít se na Fantoma podívat.

Christine hrála Michaela Gemrotová, která byla dobrá, ale nijak příliš mě nenadchla. Zpívala jistě skvěle, ale nijak příliš jsem si ji až na její výrazné lícní kosti nezapamatovala. Naopak Bohuš Matuš jako Raoul, to podle mého názoru nebyla příliš podařená volba. Netvrdím, že zpívá špatně, ale bohužel si myslím, že vůbec neumí hrát, takže jeho Raoul ve výsledku působí naprosto nedůvěryhodně, nepřirozeně a bez jakéhokoliv kouzla či charismatu. A to je hrozná škoda, protože Raoul je sice samozřejmě často silně nenáviděná postava, ale může být zahrán tak úžasně, že se mi několikrát stalo, že jsem ho v divadle preferovala před Fantomem. Meg má v divadle také o něco větší roli, protože je v podstatě v každé scéně. Já jí osobně moc nefandím a přijde mi to zbytečné, ale proč ne.

V říjnu jsem na Fantomovi byla znovu a měli jsme jiné obsazení: Radima Schwaba a Moniku Sommerovou. Oba byli fajn, ale Vojtko je podle mě prostě nejlepší. Udělal z Fantoma psychopata, jak to mám ráda, a celkově vyzařoval víc emocí, na rozdíl od Schwaba, který mě ani nerozbrečel. Stejně jsem na konci ale samozřejmě první stoupla, protože já to prostě jinak neumím. Měli jsme i jinou Madame Giry, na kterou se upřímně řečeno nedalo dívat. Nechci být zlá, ale když někdo neumí hrát a je vám za něj trapně, když stojí na jevišti, tak by tam asi neměl být. Taky jsem si všimla několika rozdílů ve výpravě i v kostýmech, takže například Carlotta má v Notes šaty téměř totožné s těmi, které má na sobě ve filmu v téže scéně Minnie Driver. Celkově se mi zdálo, že se snažili hru udělat podobnější filmu, což moc dobře nechápu. Následují další drobné změny, například když se Fantom ukáže baletkám, když vede Christine zpátky z podzemí.

A teď k mému největšímu problému. Překlad. Čestina. Ughhh.

Nechci být přehnaně negativní. Nejsem objektivní. Vím to a vy to víte taky. Věřím, že finální verze překladu je ta nejlepší možná a že The Real Useful jsou velmi striktní, co se překladů týče, tím pádem se často jedná o téměř otrocky doslovný překlad. Zároveň to ale člověka, co zná texty v originále asi 10 let, ovládá angličtinu téměř perfektně (och, jak jsem skromná) a zároveň má cit pro jazyk, prostě bolí poslouchat. Jsem si jistá, že tenhle problém většina lidí mít nebude, ale jako "Fantom snoba" mě věty typu "Zpívá tak, že způsobí pád lustru!", "Hudba noci končí napořád!" nebo "Proč dál mě trápíš, soucit a smír neznáš?" prostě neskonale vytáčí a přivádí k šílenství. Nedej bože slyšet Fantoma říkat "Hudba polaská tě," "hlaď mě," nebo můj osobní favorit "…té moci hudby noci...", tak bych asi z podzemí Opery radši utekla a nechala hudbu polaskat někoho jiného. Chápu, že je těžké text přeložit do češtiny, co není mimochodem zrovna sexy jazyk, a zároveň zůstat věrný originálu, ale za mě teda nic moc.

Takže abych to shrnula, tak rozhodně nelituji návštěvy představení a už teď mám další lístky na prosinec. České produkci jsem křivdila a mohlo to opravdu dopadnout mnohem hůř. Pro mě osobně to prostě není ono a beru to představení trochu s rezervou. To je především kvůli českému textu, nedůstojnému prostředí divadla, které celému zážitku ubírá na velkoleposti, a také obsazení Raoula a několika vedlejších rolí. Zároveň je to ale skvělá příležitost pro ty, kteří nemají možnost jet se podívat na originál, a přestože česká verze kvalitou malinko pokulhává, tak se jí nedá moc vytknout. Oba Fantomové jsou skvělí, a pokud se vám podaří ignorovat občas pochybné texty a místo toho se zaposlouchat do té úžasné hudby, tak si to nepochybně užijete. A tomu pocitu, kdy na vás v půlce představení padá lustr, se opravdu nic nevyrovná.
 


Návrat

26. října 2015 v 22:40 | Del |  O nás
Vážení a milí,

jsme zpět. Možná ne natrvalo, možná ne na víc než na pár článků a recenzí. Nechci tu nijak zbytečně rozepisovat, co nás k tomu vede, jen bych ráda poděkovala za tu přízeň, kterou jste nám projevovali, přestože se tu léta neobjevil nový článek. Moc si toho ceníme a doufáme, že se k nám občas vrátíte a zavzpomínáte. Stejně tak doufáme, že tu uvidíme nové tváře, které na naše stránky nikdy předtím nezabloudily. Naší malé komunity kolem tajemného muže v masce a těchto stránek, jejichž adresa nedává vzhledem k tématu sebemenší smysl, jsme si vždy velmi vážily a doufáme, že jste na nás nezapomněli a nadále budete mít chuť si od nás občas něco přečíst.

Skutečně jsme naživu, i když to tak poslední čtyři roky nevypadalo. Za tu dobu jsme se změnily a stihly jsme toho poměrně dost, ačkoliv se stále snažíme přijít na to, co se životem. Za neustálé vzájemné podpory - což je, myslím, úctyhodné - jsme přežily změny vlasů, škol i vztahů.

Doufáme, že nám nemáte za zlé, že jsme na čas zdánlivě opustily tento nás malý svět Fantoma, přestože to tak doopravdy nikdy nebylo. Vše jsme stále sledovaly zpovzdálí. Potřebovaly jsme se ale pokusit stát se fungujícími, dospělými lidskými bytostmi, s čímž vysedávání u počítače a diskuzního fóra příliš dohromady nešlo. Komu by se navíc chtělo vymýšlet a psát nové a nové příběhy, když musí každý týden odevzdávat eseje o několika tisících slovech. Tím se nevymlouvám a vlastně ani neomlouvám, v životě to tak chodí. Věřím, že i vy jste se za ten čas změnili a chápete, že každý občas potřebuje změnu a zaměřit se na jinou oblast svého života.

To ale neznamená, že jsme Fantoma opustily a nebyl pro nás dost dobrý. Vždy to pro nás bude příběh, který nás bude inspirovat svou láskou i vášní. Nikdy by nás nenapadlo jet do Londýna, aniž bychom utratily nehoráznou sumu za sedadla v první řadě, stejně jako bez návštěvy Opery Garnier nikdy neopustíme Paříž. Pro nás Fantom Opery nikdy neztratí své kouzlo, ať už se jedná o film, knihy či divadelní verzi.I když už netrávíme dny rozebíráním nejmenších detailů filmových scén a hledáním různých teorií, neznamená to, že by naše láska k sněhobílé masce, pozlaceným svícnům a tajemnému jezeru jakkoliv vyhasla: jen za ty čtyři roky jsme měly to štěstí vidět Fantoma jak v divadle (celkem desetkrát - v Londýně, v New Yorku a v Praze), tak na záznamu z Royal Albert Hall, samozřejmě mnohokrát i ve filmové podobě, kterou to pro nás všechno začalo. Nedávno se nám bohužel dostal do ruky také záznam Love Never Dies (na který bychom nejradši zapomněly, ale o tom zas někdy jindy).


Proč se tedy vracíme? Vždyť vy víte… Chybělo nám to.

P & D

.

Postavte si Operu

14. srpna 2011 v 20:27 | Pan |  Nezařaditelné
Jak jste se už dozvěděli, Delila se před pár týdny vydala do Paříže. Přivezla mi spoustu věcí z Opery - včetně skládacího modelu Opery Garnier!
.
Takže mi Opera hrdě stojí na polici.
(foto asi po třech pádech na zem)








Další články


Kam dál