Soumrak nad Vltavou - 3. kapitola

21. července 2008 v 22:46 | Pandora & Delila |  Soumrak nad Vltavou
Psaní jde dočasně trošku hůř, protože se u toho nemůžeme hádat u jednoho počítače, ale i tak se nám podařilo (systémem Del napíše - Pan upraví - Del upraví - Pan upraví ;)) dát dohromady další kapitolu tohohle šílenství. Jestli z ní nic nechápete, nebojte se, v příští kapitole to třeba pochopíte... :D Ne, děláme si srandu. Určitě to pochopíte.
V pátek odjíždíme (oukej, Del odlétá :D) k moři (podařilo se nám zmanipulovat obě rodiny tak, že jedeme ve stejným termínu), takže to vypadá, že další kapitoly se dočkáte až kolem 8. srpna... ale když budeme hrozně hodný a inspirovaný, třeba i ještě tenhle týden... uvidíme;) :D
No nic, tenhle úvod začíná bejt delší než celá kapitola, takže prostě: kdo to čte, užijte si to. ;)
A kdo píšete svoje díla, určitě nám je pošlete;)
Pan & Del
_______________________________________________________________________
Snad poprvé v tom dlouhém a vyčerpávajícím dni se posadil. Jestli byl pořád ještě večer nebo už ráno, nevěděl - a ani se o to nestaral.
Také mohl dostat lépe, vkusněji a pohodlněji zařízený pokoj s pořádným osvětlením, pomyslel si Erik, posunul jedinou slabě zářící lampu o pár centimetrů blíž, odšrouboval kalamář a ze zásuvky psacího stolu vytáhl desky s čistými papíry. Hned zítra si - a ať se vážený korunní princ klidně zblázní a protestuje, že mu vyhovět nemůže - zařídí výměnu téhle vybydlené plesnivé komory za něco víc dostačujícího. Protentokrát to nechá být.
Promnul si oči a chtěl se soustředit na práci - skládání byla v poslední době jeho jediná radost - ale vtom došel petrolej v lampě, ta z posledních sil zoufale zablikala a v pokoji se rozhostila tma.
Erik tiše zanadával, položil pero a vstal. Obratně se vyhnul několika kusům nábytku a přešel k posteli, zatímco si jeho oči na nastalou tmu pomalu začaly zvykat. Když uvážil, kolik let strávil téměř nepřetržitě v absolutní temnotě, nebylo žádným divem, že se naučil vidět ve tmě jako málokdo.
Posadil se na ustlanou postel. Jistě, mohl by zazvonit na služebnou, případně jít do jejího nedalekého pokoje a vzbudit ji. Ale ne, pomyslel si. Ani trochu se mu nechtělo znovu zbytečně děsit tu mladou dívku, která se ho i tak očividně bála jako čert kříže, a nebo se vystavovat zvědavým a pohrdavým pohledům, kdyby zašel pro svíčky do kuchyně, kde bývalo neuvěřitelně živo nehledě na denní dobu.
Raději zůstane potmě sám v tomhle zpropadeném pokoji a pokusí se na chvíli usnout, i když sám moc dobře věděl, že se mu to stejně jako posledních několik měsíců nepodaří na víc než tři hodiny. Dny mu tak neustále splývaly a nebýt pravidelného střídání světla a tmy, znovu by upadl do apatie k okolnímu světu, stavu mezi vědomím a iluzí, který tak moc dobře znal.
Lehl si, aniž by rozestlal, a zíral na zdobený štukovaný strop, na kterém i ve tmě bylo poznat, kde už vlivem vlhkosti začalo odpadávat zdivo. Všichni, se kterými se tady setkal, naprosto postrádali nejmenší vkus, pomyslel si, stejně jako ten ignorant, ten lajdácký řemeslník, co výzdobu stropu kdysi - a očividně to bylo velice dávno! - prováděl. Třeštila mu hlava. Na tomhle místě ani nechce být, nemá být.
Kolik to bylo měsíců? Tři, čtyři? Čtyři měsíce. Čtyři měsíce bloumal po Evropě od města k městu, bez zájmu, bez cíle. Žil, ale vůbec si tak nepřipadal. Na životě mu nezáleželo. Vždyť on už neměl pro co žít, smysl jeho života se teď nacházel někde v bezpečném a láskyplném prostředí, jaké on jí dát nemohl. Byl by se i zabil... mnohokrát o tom v nejtemnějších chvílích uvažoval, ale na tak radikální čin neměl odvahu. Za tu nepřekonatelnou zbabělost to všechno ukončit se nenáviděl.
Místo toho raději přežíval ze dne na den jako poslední žebrák. Jediným jeho štěstím bylo nevelké jmění, které mu ještě zbylo z jeho honosného platu "Ducha Opery" a které mu zajistilo, že nemusel u každé špinavé hospody žebrat o kus chleba... i když v hloubi duše stejně věděl, že k tomu by se nikdy nesnížil. Už nikdy.
Z Paříže zamířil do Blois, odtud do Poitiers, Rochefortu, až se octl v Akvitánii. Několik týdnů strávil ve španělské Barceloně, ale pak se přes francouzské jižní pobřeží dostal na sever Itálie; Janov, Turín, Milán, Řím.
Do své vlasti se už vrátit nechtěl, a tak se jeho novým cílem stala Belgie. O Bruselu se v té době mluvilo jako o nové Paříži a Erik, ač předem zaujal skeptický postoj, chtěl zjistit, zda se tyto zprávy aspoň z části zakládají na pravdě.
Vydal se tam přes Švýcarsko a Německo. Belgický venkov byl malebný a matně mu připomínal místo na severu Francie, kde Erik strávil prvních několik let života.
Po několika dnech konečně dorazil do Bruselu.
Srovnání s Paříži bylo částečně namístě, přestože Brusel rozhodně postrádal velkolepost, monumentální architekturu a kouzlo města, o kterém věděl, že ho stejně do konce života bude považovat za svůj domov, ačkoliv se bude snažit sám sebe přesvědčit o opaku
Jediné, co nemohl zcela objektivně posoudit, byl charakter obyvatel obou měst. Vždyť kolikrát se ve dne dostal do pařížskýc ulic, by s trochou nadsázky dokázal spočítat na prstech jedné ruky.
Až jednoho večera, kdy si znovu - snad už posté - zahrával s myšlenkami na sebevraždu, došlo k dalšímu zásadnímu zlomu v jeho dosavadní, více či méně ubohé existenci.
 


Komentáře

1 Delila Delila | 24. července 2008 v 11:27 | Reagovat

no hezky jsme to napsaly, hele :D :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama