Poslední noc pana Kremličky (by Phaint)

18. července 2008 v 14:28 | Phaint |  Phaint
Phaint byla pilná :D ;) a napsala další dílo do soutěže. Se svolením ho uveřejňujeme u nás na webu, autorská práva patří jí, bla, bla, bla.......... však to znáte ;)
enjoy
Pan

________________________________________________________________________
Komentář autorky: Znovu o tom, proč v Praze vyhořelo Národní divadlo, tentokrát smrtelně, ale opravdu smrtelně vážně.
________________________________________________________________________
Od Vltavy se do ulic hrnuly husté chomáče mlhy. Ve vzduchu se vznášela typická listopadová zatuchlost a lucerny blikaly osamělým chodcům na cestu jako majáky. V této pozdní noční hodině vypadalo město ještě tajuplněji než kdy jindy.
Panu Kremličkovi počasí nevadilo. Jako Pražák srdcem i duší by svému městu nevytýkal něco tak zanedbatelného jako trochu mlhy a deště. Ostatně, v Klášterní si před nástupem do služby dal řezané pivo, a tak měl sklon vidět všechno v lepším světle. Vincenc Kremlička byl důchodce, čiperný obtloustlý mužíček, jenž působil zcela neškodným dojmem, protože také zcela neškodný byl. Se všemi vycházel, uctivě zdravil, dovedl zažertovat, byl svědomitý, pořádný a mimo jiné měl přímo encyklopedické znalosti o divadle a opeře. Stručně a krátce, lepšího vrátného si nové Národní divadlo nemohlo přát. Do slavnostního otevření nového svatostánku českého divadla zbývalo jen několik dní. Řemeslníci ještě pilně pracovali ve vnitřních prostorách a pan Kremlička měl z vrátnice téměř dokonalý přehled o všem co se kde šustlo.
Dnes si ještě nestačil ani pověsit vlhký kabát a už mu před dveřmi prošel noční návštěvník.
"Dobrý večer přeji, mistře Alši," zahlaholil vrátný s hlubokou úklonou. "Na kontrole, na kontrole?"
Malíř, vytržený ze svého zamyšlení, vlídně nadzvednul klobouk a pokýval hlavou.
"Tak, tak. Ale řeknou, Kremlička, proč oni sem chodí i v noci? Jdou a odpočinou si přeci trochu," domlouval vrátnému.
"A to ne, mistře," vrtěl hlavou pan Vincenc, "tohle tady je moc velká vzácnost, než aby se to tak mohlo nechat. To já rád."
A s těmito slovy otevřel uctivě hlavní dveře a vyprovodil hosta. Roztopil ve vrátnici malá kamínka a začal kontrolovat klíče, když v tom ucítil studený průvan. Překvapilo ho to, protože si byl jistý, že vchod zamknul. I to si jen mistr Aleš něco zapomněl, řekl si v první chvíli, a vykoukl ven.
Muž, který tam stál uprostřed haly, měl plášť, klobouk vmáčknutý hluboko do čela a límec vysoko zvednutý. Při dnešním počasí to nebylo nic divného, ale i tak pana Kremličku zamrazilo v zádech. V té vysoké postavě s nachýlenými rameny bylo cosi výhružného. Pak muž promluvil.
"Bon soir, monsieur." Znělý hlas měl tak zvláštní a přitažlivé zabarvení, až vrátného napadlo, že si z něj někdo z herecké kumpanie tropí šprýmy. Hbitě popošel k neznámému, a jelikož byl řádně vzdělaným mužem, odpověděl stejným jazykem.
"Bon soir, monsieur. Vous desiréz...? Přejete si?" zeptal se se svou typickou zdvořilostí, v níž se tentokrát odrážely i nejasné obavy.
"Klíče od zdejšího archívu," oznámil mu muž v plášti prostě, "vím, že sem byl přestěhován už minulý týden. Je v něm něco, co hledám a nutně potřebuji."
"A tak to ne, holenku," rozdurdil se pan Kremlička, " to by to byl pěkný pořádek! Máte povolení, he? Nemáte! Takže přijďte, až ho budete mít. Skvosty našeho archívu nejsou pro každého, kdo si ukáže prstem."
Neznámý pozvedl hlavu, do té doby skloněnou k hrudi tak, že mu krempa klobouku zcela zastiňovala tvář. Teď ji vystavil světlu a nebohý vrátný zjistil, že se dívá na bílou masku zakrývající téměř celý obličej.
"Voici mon permission," zašeptal muž a z jeho hlasu šel strach. "Ten klíč, pane, a žádné hlouposti."
Pan Kremlička roztřesenou rukou sáhl do skříňky, kde na temně zeleném sametu visely v řadách klíče ještě zářící novotou. Ten, který vzal, mu ze zvlhlé dlaně málem vyklouzl.
"Co tam proboha potřebujete?" zašeptal. "Vždyť to tam celé rozhrabete, pane. Třeba... třeba bych vám mohl nějak pomoci?" Ochrana historických skvostů především, napadlo ho nesmyslně.
Zpoza masky si ho změřily chladné a uhrančivé oči.
"Někdy kolem roku 1786 zde Mozart během svého pobytu sepsal árii pro ženský soprán. Současníci o ní hovořili jako o hudebním zázraku a je dlouhá léta považována za ztracenou. Proskakují jen zmínky o tom, že má být zde. Chci ji."
Vincenc Kremlička se roztřásl. Věděl, o čem je řeč. Věděl dokonce, kde je ukryt ten cenný rukopis. Ovšem věděl také, že má nevyčíslitelnou hodnotu, o niž by Praha tímto dnem přišla.
"Žádné hlouposti, mon ami," vklouzl mu bez problémů do myšlenek muž v masce, "já umím ubližovat. Nechtějte, abych vám to předvedl. Máte deset minut na to, abyste mi ten zápis našel."
Bledý a téměř zhroucený vrátný klopýtal vzhůru po schodech se svou ztělesněnou hrozbou v zádech. Plakal. Jednak proto, že se bál a nepatřil k hrdinům, a jednak proto, že jeho přičiněním z Národního divadla zmizí jeden z jeho největších pokladů. Na Francouze jeho zármutek žádný zvláštní dojem neudělal. Když konečně sevřel v prstech zažloutlé notové listy se spěšně načmáranými notami, vydechl úlevou. Prohlédl si partituru se zaujetím znalce.
"Nádherné," zašeptal, "nádherné." Pak vzhlédl ke Kremličkovi.
"Nemáte proč truchlit," řekl, "tento skvost vložím do hrdla, které si ho plně zaslouží."
"Foersterová?" posmrkl si zoufalý vrátný, "Mutti? Madam Gonzagi? Nebo snad de Mornayová?
Muž v masce se hrozivě napřímil: "Daae. Christine Daae," odtušil ledovým hlasem.
"Tu dámu neznám," zamyslel se pan Kremlička. "Kdepak zpívá?"
"La Garniére."
"Nesmysl," dovolil si nerozumně oponovat vrátný. "La Carlotta je tam nejlepší. Počkejte...,"zarazil se ve svém zaujetí pro věc. "Nebyla tam kdysi sboristka tohoto jména? Hvězda jednoho večera. Daae, to je ono! Otec houslista, že je to tak??" V nadšení z toho, že odhalil pravdu, zapomněl pan Kremlička na svou nezáviděníhodnou situaci. "No ale to nemyslíte vážně, že by to kuřátko mělo dostat něco takového do rukou?"
Pobaveně se zasmál a pohlédl na svůj přízračný protějšek s dobráckým úsměvem. Okamžitě mu došlo, že muž se jeho poznámkou nebaví vůbec. Bylo to také to poslední, co kdy panu Kremličkovi došlo.
O chvíli později se archív divadla rozzářil jasně oranžovými plameny, které rychle polykaly stohy papírů kolem. Mezi nimi ležel pan Kremlička a vypadal jakoby spal. V klidném spánku mu ale zřejmě bránila smyčka těsně utažená kolem krku. Maskovaný muž se naposledy rozhlédl po místnosti.
"Já ti dám kuřátko!" zamumlal. "Ale stejně, neměl jsem se tak rozčílit. Bůhví, jaké další věci by se tu daly najít."
Zamkl za sebou dveře archívu a seběhl po schodech do přízemí. Klobouk stáhl hlouběji do čela a plášť přitáhl k tělu. Už už vycházel na ulici, ale vrátil se a na pult vrátnice spořádaně položil zlatý klíček. Přece jen, slušnost je slušnost.
 


Komentáře

1 Irime Irime | 21. července 2008 v 19:45 | Reagovat

Pěkně a zajímavě napsané.

2 Sněženka Sněženka | 14. srpna 2008 v 18:48 | Reagovat

:-) Moc se mi líbilo to s těmi uplacenými dětmi. Pěkné a vůči

Erikovi důstojné, ikdyž je to komedie. Super!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama