Fantom - pokračování, VI. kapitola (by Jindra)

21. srpna 2008 v 16:17 | Jindra |  Jindra
Následující dlouhá chvíle beze slov byla neúnosná. Nevěděl jsem, co si mám myslet,co mám říct….. Nejdříve zděšeně utekla, pak se vrátila a s podivným zájmem mne pozorovala. Její pohled se také několikrát obrátil k obrázku na krbu. Snad ji zaujala ona zvláštní podoba.
" Já jsem Jeanette……" Znovu pohlédla na portrét. "Kdo je to, pane?..." zeptala se zvědavě.
Chvíli jsem mlčel a pak řekl: "Můj otec…. já jej ale nepoznal, zemřel chvíli po mém narození." Zamyšleně pohlédla k oknu, pak se pousmála. Přistoupila ke stolu, postavila vázu a dala do ní růže. Lehce pohladila poupata svou dlaní.

Vstal jsem, popošel k oknu, pak se na ni zpátky otočil. Musel jsem zkřížit ruce na prsou, jako by mne tam něco tížilo, zřejmě následek právě prožitých okamžiků. Snažil jsem se zachytit co nejvíce z této chvíle, bál jsem se,že se již nebude opakovat. Zapisoval jsem si do paměti každý rys jejího obličeje. Nebylo jí určitě více než dvacet pět let.
Byla zcela jiná, než Christina, napadlo mne. Nebyla tak něžná, ale měla v sobě něco zvláštního, ryzího,v jejích modrých očích jako by se třpytily hvězdy. Tmavé vlasy jí nepoddajně padaly na ramena, občas pohodila hlavou jako nezbedný koník.
"Vy se mne už nebojíte?" hlesl jsem.
"Ne, pane….." a zasněně pohlédla na klavír v rohu. Stále se snažila zakrývat svou
zohavenou paži, aby ani kousíček nevyklouzl. Dojímalo mne to, asi netušila, s kým má tu čest.
"Zajímá Vás hudba?" Nadšeně přikývla. "Mohu?" a přistoupila ke klavíru. Začala hrát
velmi jednoduchý melodický nápěv, nějakou hodně starou lidovou píseň…. hrála jemně a přesně, ale chyběla ji dokonalost tónu.
Talent ale rozhodně měla.
Prozradila mi, že tuto píseň ji, když byla malá, naučila hrát babička. Klavír jí sice po ní
zůstal, ale byla příliš zaměstnána prací v květinářství, než aby měla čas hrát.
Pak se zvedla. "Musím už jít, máma je ve stánku sama.
Nemějte strach, nikomu cizímu o vás neřeknu ani slovo. A myslím že mám pro vás velké
překvapení…." Tajemně se pousmála a pak odešla.
Byl jsem zcela zmaten, vždy jsem si myslel, že jsem velmi bystrý, ale tentokrát jsem byl sebou zklamán. Vůbec jsem nechápal smysl jejích slov.
Nebála se mne…tedy až potom ne ,a to mne naplňovalo zvláštním pocitem. Nechala mne ale v pochybách, zda se ještě vrátí.
Nicméně můj sen byl splněn, viděl jsem ji zblízka, hovořil jsem s ní. To mi protentokrát muselo stačit… Byl jsem již v tomhle směru opatrný. Na svou nenasytnost jsem již jednou málem doplatil….
***
Schody jsem seběhla, ani nevím jak, připadalo mi, jako bych se právě probudila z nějakého zvláštního snu. Pořád jsem tomu nechtěla uvěřit a nemohla jsem se zbavit pohledu do jeho smutných očí. Musel prožít nesmírně těžký život. Určitě jsem jej přiváděla do jakýchsi rozpaků, když jsem jej tak pozorovala.
Měl vysokou, štíhlou postavu, jež vyzařovala jakousi zvláštní důstojnost, zvýrazněnou
černým oděvem, který tak ostře kontrastoval s bílou maskou. Vlasy měl sčesané dozadu, jen na pravé straně byly výrazně řidší. Snažila jsem se proniknout za onu podivnou masku, abych si představila aspoň kousek jeho skutečného obličeje, který jsem "znala" z kresby. Vše bylo ale s důsledností ukryto, až na větší část levé tváře, která byla normální, levý koutek úst lemovala ostrá hluboká vráska. Teď jsem si byla již téměř jistá, o kom povím tatínkovi. Bude jistě velice překvapen. Těšila jsem se na tu chvíli jako malé dítě….jsem však vázána slibem mlčenlivosti…. ale táta s mámou snad nebudou vadit. Jen mne udivovalo, proč se neustále vyptával, zda se ho nebojím… A ten portrét jeho otce… zřejmě se to někdy stává, že příroda zplodí dva podobné jedince, ač nejsou z jednoho matčina lůna. Rozhodně to byla velmi zvláštní náhoda už tím, že i já zdědila přesnou otcovu podobu. Nicméně mne to naplňovalo zvláštním pocitem.
Rozběhla jsem se směrem k tržišti. Maminka mne již starostlivě očekávala. Podala jsem
jí peníze, bylo to daleko více, než jsme žádaly. Jen kroutila hlavou, když jsem jí pak popoháněla s uklízením
***
Zaujat myšlenkami, zjistil jsem,že již se setmělo. V hlavě mi zněl stále onen
podmanivý nápěv. Zapálil jsem tedy lampu a počal z nápěvu tvořit skladbu, kterou jsem bohatě rozvinul, psal jsem ji pro ni… jako dárek… Již jednou jsem takhle daroval.
".Mysli na mne"…. vzpomněl jsem si na píseň, kterou jsem kdysi složil pro Christinu…
Byla to krásná vzpomínka. Když jsem byl se svým novým dílkem hotov, přepadla mne náhle touha si tu zapomenutou píseň znovu zahrát… hrál jsem ji s něhou, ale již jsem nepociťoval téměř žádnou bolest…
Ani jsem si nevšiml, že vešla paní Giryová. Přivedla ji zřejmě starost o mne.
Otočil jsem se. Byla jistě překvapená tím,co jsem hrál a v očích jsem zahlédl zmatený údiv.
Sundal jsem si s úlevou masku. Usmál jsem se a najednou mi byla tak blízká, že jsem jí to
musel vše vyprávět…Velmi jí to potěšilo. "Ale přece jen, Eriku, buď opatrný…."
Když také došel strýček Pierre a uviděl nás s dobrou náladou, viditelně si oddechl. Pak jsme si již při šálku čaje dlouho do noci povídali.
***
Když jsem přišla s mámou domů, slyšela jsem z pokoje, jak říká tatínkovi:
"To dítě se mi dnes nějak nezdá…." Ani nestačila dopovědět, už jsem stála ve dveřích.
Otec byl zvědav, jak jsem pochodila u onoho podivného zákazníka. Nic jsem na to neřekla,
jen jsem se zeptala: "Máš, tatínku, ještě někde ty dva obrázky, víš přeci, toho chlapce tenkrát z pouti…?" Udiveně na mne pohlédl. Na chvíli odešel a pak se s nimi vrátil. Vzala jsem
je od něj chvějící se rukou. Ano…. nebylo pochyb. Byl to on….. byl to Erik.
"Myslím ,tatínku, že bych ti měla někoho představit, půjdeš zítra se mnou? Ale je to velmi tajné!"a lišácky jsem na něj mrkla. Nevěděl, co na to říci, ale s úsměvem přikývl, byl zvyklý na mé kousky a překvapení, kterými jsem ho odjakživa zásobovala. Byl jistě zvědav, co si pro něj připravím tentokrát.
Ten večer jsem byla tak rozrušená, že jsem ani nemohla usnout.
***
Ráno jsem se vzbudil velice brzy, s přiměřeně dobrou náladou. Měl jsem hodně práce,
Pierre pro mne získal mnoho zakázek, také pro jednoho učitele hudby, nabídl jsem mu několik jednoduchých velmi zajímavých souborů skladeb, které mohl učit své žáky. Samozřejmě nikdo z mých zákazníků mne neznal jinak než pod iniciálou E…
A za své obrazy jsem již získal velkou spoustu peněz. Tak jsem začal nejdříve s malováním a pak jsem usedl ke klavíru. Jeanette… zvláštní jméno… takové rozpustilé, přesně ji vystihovalo. Pousmál jsem se a zkusil jsem přehrát skladbu, kterou jsem pro ni složil. Základní nápěv zůstal, zbytek jsem ještě poopravil. Byl jsem s výsledkem spokojen. Měla by to zvládnout, pokud si ji bude chtít zahrát.
Při té spoustě práce se den přehoupl do pozdního odpoledne. Dveře od terasy jsem nechával v těchto letních dnech otevřené, ale již jsem na ni moc nevycházel. Bál jsem se, aby mne přeci jen někdo nezahlédl. Z přemýšlení mne vytrhlo slabé zaklepání. Naučeným pohybem jsem si opět nasadil svou masku. Kdo to může být? Pierre i madame již mají ode mne klíč! Potichu jsem došel ke dveřím. Zaklepání se ozvalo naléhavě ještě jednou "To jsem já, pane,Jeanette, jste tam?"
Váhavě jsem otevřel. Stála tam a vedle ní nějaký muž. Polekaně jsem couvl zpět.
"Nebojte se, Eriku, to je jen můj otec.. Jean…." Když vešli dovnitř, skoro jsem se zapotácel.
Ten muž…. ta podoba…. byl jsem zmaten. Chvíli jsme zírali jeden na druhého.
První se vzpamatoval on. "Proboha, chlapče, kde se zde berete… jste to vy?...."Na tváři se mu objevil srdečný úsměv. Byl to on, ten malíř z pouti, jenž mi z mládí zůstal uložen v srdci jako světlý hřejivý bod. V rukou držel dva obrázky,které mi podal. Když jsem na ně pohlédl,
zmocnil se mne děsivý pocit, plný hrozivých vzpomínek. Zíral jsem na svoji zuboženou podobu, na kterou jsem naštěstí již téměř zapomněl. V tom mi ten muž podával ruku a já ji
s velkou radostí přijal...
Změnil se věkem, bylo mu asi kolem padesáti, vlasy měl již hodně prošedivělé, ale ten úsměv mu zůstal. Úsměv, který jsem tak dobře znal ze svého obrázku a s potěšením si uvědomil, že jej zdědila i Jeanette… na matku jsem již téměř ani nepomyslel, ale otce jsem si už jako dítě představoval a snil o něm…. a teď přede mnou stál tento člověk, jako by se zjevil z nějakého snu. On i jeho dcera byli další z toho mála lidí, kdo mne přijímali jako člověka, ne jako netvora či přízrak.
Dnes jsem v srdci na chvíli pocítil onen zvláštní pocit, myslím, že se mu říká štěstí.
A opět jsem byl pln hlubokého vděku jedné ženě, bez níž by se tohle vše nestalo….madam Giryové….
Hodně dlouho jsme si povídali, můj osud jsem ale mlžil, odpovídal opatrně a vyhýbavě. A Jean na mne nenaléhal. Když mu pohled zabloudil k obrázku na krbu, váhavě vstal, vzal jej do rukou a zamyšleně si jej prohlížel. Stejně jako Jeanette i on byl tou podobou zaskočen.
"To je opravdu zvláštní…" podotkl. "Přitom nejsme nijak rodinně spřízněni!"
Jeanette mne celou dobu pozorovala, chvílemi jí pohled sklouzl na svou paži. Znal jsem ten pocit, tu myšlenku na úděl odlišnosti od ostatních. Ale já byl na tom daleko hůř.
Když se Jean mezi řečí zmínil o událostech před půl rokem, spojených s požárem divadla, zpozorněl jsem a snažil jsem se, aby nikdo nepoznal, že mám s tímto děním cokoliv společného. Stále ještě jsem byl štvancem, na něhož byl vydán zatykač, a prozradit toto tajemství by bylo více než nebezpečné. S velkým znepokojením jsem ale poslouchal zmínku o tom, že prý nějaký komisař Lavert údajně opět začal s pátráním po onom "zločinci" v naději tento případ konečně uzavřít. Musím se zeptat Pierra, snad se dozvím něco více.
Z malířovy řeči jsem ale usoudil, že je o této události informován pouze povrchně, snad z novin. To mne uklidnilo.
Přesto jsem mimoděk zahlédl v očích Jeanette zvláštní záblesk…
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama