Fantom- pokračování, I. kapitola (by Jindra)

9. srpna 2008 v 11:53 | Jindra |  Jindra
Takže jsme se úspěšně vrátily z dovolených, přežily a z dalších lidí vytáhly phanphiction ;) :D (My taky usilovně píšem, nemyslete si :P)
Enjoy
Del
____________________________________________________________________
…..Někde v dálce jsem slyšel spoustu hlasů, ocitl jsem se v hluboké tmě podzemí, zmáčený, zlomený, ponížený……Vybavil jsem si v mysli nákres labyrintu chodeb, abych se upamatoval, kam až mohu zajít. Utíkal jsem tedy do bezpečí milosrdné tmy, v naději se ukrýt jako štvané zvíře, před domnělým nástrojem pomsty, který byl v rukou rozezleného davu lidí, těch, které jsem dřív k smrti děsil a kteří si nyní přáli, povzbuzeni odvahou, moji smrt…..Za pátým zákoutím dlouhé chodby jsem konečně mohl vstoupit na zem suchou nohou, objevil jsem také nevelký výklenek ve zdi, kde jsem se, zcela vyčerpán, uchýlil. Ulehl jsem na tvrdou zem a snažil se zaplašit sílící hukot v hlavě, vyvolaný předešlými událostmi. Pohlédl jsem na svou třesoucí se ruku a snažil se v šeru na prstě rozeznat zlatý prsten….mé jediné a poslední pouto k andělu, který zamával křídly a s vědomím svobody, vznesl se vstříc slunci, které já měl tu čest spatřit jen zřídka……

Nyní jsem byl skutečný psanec, zbaven svobody, lásky a víry. Pak jsem usnul vyčerpáním.
V Opeře Garniér vládl obrovský zmatek, požár se podařilo s obrovským úsilím uhasit, ale
škody byly nezměrné. V té doutnající spleti trosek stála zamyšlená a bledá žena, madame Giryová. Byla snad jediným člověkem na světě, majícím starost o svého chráněnce, jemuž nyní hrozil přinejmenším žalář, ještě větší obavy měla ale z lynčujícího davu. Z jejich rukou by se na něj snesla jistá smrt. Nesmí jej najít! Ubohý Erik, týrán životem, vlastním znetvořením, nešťastnou láskou a nyní pronásledován, kam se jen poděl? Nedokázala
zplodit jedinou rozumnou myšlenku. Se sevřeným srdcem šla hledat Meg.
***
… Když jsem se probral, zprvu jsem nechápal, kde to vlastně jsem. V příšeří mého úkrytu
jsem si postupně vybavil sled událostí a přiměl jsem se aspoň trochu k rozumnějšímu myšlení. Byla mi hrozná zima, šaty jsem měl potrhané a promáčené….hlavou mi bleskla
vzpomínka na můj útěk z rodného domu v dětství, už jednou jsem podobný okamžik zažil,
stal se pro mne noční můrou, a nyní byl opět zde….Musím se nějak zorientovat, to šero
by mohlo znamenat nějaké okno, průrvu. Nevěděl jsem, zda je ještě den či noc, musel jsem
být opatrný. Zaradoval jsem se, po asi padesáti krocích jsem zahlédl otvor ve zdi a za ním
světlo. Když jsem tam nahlédl, bylo to nějaké schodiště, které vedlo směrem vzhůru. Šel jsem
tedy popaměti a zadem jsem se dostal do zapomenuté místnosti, kde byly odloženy staré rekvizity. Byla umístěna asi ve čtvrtém podzemním podlaží a stěží se určitě dnes našel někdo,
kdo by sem zabloudil. To mne uspokojilo. S radostí jsem objevil svíce a křesadlo a zapálil
hřejivý plamen. Pak jsem znovu usínal, pronásledován děsivými sny, kterými jsem se vracel
do minulosti svého bídného život… Pak se mi vybavila něžná tvář Christiny, po tvářích
jí stékaly slzy… po chvíli zmizela v mlze a už nebylo nic, vůbec nic… jen vysvobozující spánek….
"Maminko, tady jsi!" zvolala Meg, když konečně spatřila svou matku. "Ty pláčeš? Proč?
Já vím, je ti líto divadla, viď… Ale naše bydlení je v pořádku! A Christina je už v bezpečí! "
Paní Giryová se jen smutně usmála. Kdybys jen tušila, holčičko, jaký strach nyní svírá mé srdce, určitě ale ne strach o divadlo a práci.
Utřela jsem si slzy. Meg se dlouze zadívala matce do očí, spatřila tam nesmírnou bolest.
"Ty máš strach o něj, viď? Vím, že byl odjakživa pod tvou ochranou, takže tady pro tebe
něco mám, našla jsem to v podzemí, když jsme hledali Christinu…neboj se, nebyl tam, nenašli ho..." A podala matce bílou masku. "A ještě tam byl hrací strojek s opičkou, ale ten už jsem nestihla odnést" dodala smutně. "A socha Christiny a spousta svící a…..". Matka už ale nevydržela, popadla masku, schovala pod pléd a s pláčem utekla domů…
Nemá si ani čím zakrýt obličej, ale snad to ani už není zapotřebí,povzdechla si…
***
….Opět jsem otevřel oči, strašně mne bolela hlava a celé tělo jsem měl jako polámané,
neměl jsem sílu se ani posadit. Spalovala mne neúprosná horečka. Asi se dostavily následky mé pouti mokrem a chladem.
Hrdlo jsem měl sevřené žízní… musím se napít…..S vypětím sil jsem se doplazil zpět do tmavé chodby. Zachvátil mne hrozný kašel a na chvíli mne opustily síly….Pak jsem se
trochu sebral a konečně našel vodu. Hltavě jsem pil a pak jsem opět vysílením padl.
Asi po hodině jsem se probral a snažil se dostat zpět do podzemní místnosti. Ta byla nyní
mým jediným útočištěm v mé samotě a bolesti, možná i hrobem, pokud se z té nemoci nedostanu. Ulehl jsem na hromadu látek, zavrtal se do nich a snažil se zdolat zimnici, která
mne náhle zachvátila. Neměl jsem ani sílu zapálit další svíci, takže mne za chvíli obklopila
milosrdná tma. Možná kdybych nyní zemřel, bylo by to pro mne vysvobození. Život pro mne
ztratil smysl, nedokázal jsem už ani prolít slzu, bolest byla příliš hluboká a stravovala mne
jako oheň list papíru….Christina…..kde asi nyní je? Samozřejmě u něj, chráněna, hýčkána
a rozptylována,aby na mne zapomněla….navždy….Však jsi to tak chtěl, když jsi je propouštěl!..ozýval se můj vnitřní hlas. Jen jednou se ohlédla, když odplouvali do tmy…její bílá postava se mi v mysli stále vrací…..myslím, že se i přes slzy usmívala. Chtěl bych, aby byla šťastná…aspoň ona.
***
Paní Giryová seděla doma v křesle, sledovala plameny v krbu a přemýšlela. Meg ji nyní
rozmazlovala, snažila se, aby zapomněla. Ale to nešlo.
"V komodě jsem měla schovanou masku, jedinou památku na mého ubohého přítele. Vzpomínala jsem, na mé mládí, kdy jsem jej do Opery přivedla, zuboženého jako zvíře.
Přijal mou pomoc s radostí dítěte, kterého svět opustil. Nosila jsem mu jídlo, šaty, pomáhala se zabydlením v podzemí, až jsem byla sama překvapená, že mne u toho nikdo nechytil. Mezi rekvizitami jsem našla starou, nepoužívanou bílou masku harlekýna, přijal ji s neskrývanou radostí. Když byl větší, začal se starat sám….Nevím jak, ale zvládl to…Byl vyjímečně všestranně nadaný a inteligentní..Občas jsme si povídali, nosila jsem mu knihy, aby se mohl vzdělávat. Pak začal sám tajně navštěvovat operní knihovnu, kde se sám vzdělával. Chlubil se mi pak se svými díly, která byla úchvatná, ukazoval mi návrhy scén a rekvizit a já se postarala, aby se vše dostalo do správných rukou, jaká byla jeho radost, když pak mohl z nepoužívané lóže tajně sledovat jejich ztvárnění. Znal také z plánů zpaměti půdorys celé Opery a vymýšlel si sám tajné chodby, pasti, padací dveře. Naopak jsem zavírala oči před jeho rošťáckými kouzly a triky, kterými zlobil nejen mne, ale především lidi v Opeře. A nebylo jich málo…..no konečně se mi podařilo usmát se. Když jsem pak přivedla osiřelou Christinu, byl jako vyměněný.
Neustále k ní hovořil přes zdi a sloupy, snažila jsem se mu to rozmluvit, ale nedal si říci. Vždy říkal s nadsázkou: "Jsem její Anděl hudby, madame, tak mi to odpusťte. Nemohu-li žít jako normální člověk, dovolte mi být aspoň andělem." Když ji pak začal učit zpívat, nebránila jsem mu.
Christina byla jako má druhá dcera, Meg ji milovala, a mě na srdci hřál její úspěch Pak ale
ztratil žárlivostí hlavu, a to se nemělo stát. Byl jako můj mladší bratr, kterého jsem
se rozhodla vychovat…..a teď jsem mu v těžké chvíli nemohla pomoci…..a jak moc bych chtěla!"
***
Uběhly asi tři dny, během nichž jsem se střídavě probouzel a usínal, podařilo se mi také do nalezeného džbánu donést vodu. Mohl jsem také trochu vstát a rozhlédnout se kolem.
Zdálo se, že nejhorší příznaky nemoci byly pryč. Byl jsem ale ještě velmi slabý, a žaludek mi
svíral krutý hlad. Přemýšlel jsem, nemoc jsem přemohl, přece nemůžu dopustit, aby Duch
Opery umřel hlady…v duchu jsem se této myšlence zasmál. Smrt mne ještě nechtěla odvést ze světa, takže se budu ještě nějakou chvíli muset smířit se životem. Našel jsem nějaké papíry, také kalamář a pero.
Napadla mne spásná myšlenka….spojit se s madame Giryovou, byla mým světlem
už v dávných dobách…tato žena mi nahradila snad možná matku, toto slovo se mi ale dralo jen těžce z mysli. Spíše byla mou starší pečující laskavou sestrou…..snad mi pomůže i nyní……doufal jsem, že ano. Napsal jsem krátký vzkaz, v němž jsem popsal místo, kde jsem, požádal ji o šaty a chinin, kdyby se nemoc vrátila. Snad najde jako před lety odvahu a vyhledá mne. Vyhlédl jsem na chodbu. Snažil jsem se upamatovat, kam asi vede. Brzy jsem na to přišel…
Dvakrát doleva, a jsem na hlavním schodišti, vedoucím z podzemí do pater, kde bydlel personál. Dle ticha jsem usoudil,že je snad noc nebo brzy ráno. Plížil jsem se, bohužel nikoliv hrozivě jako za starých časů, ale s hrůzou, abych někoho nepotkal. Měl jsem pravdu. Byla noc. V přítmí chodby jsem po paměti našel byt paní Giryové, a pod dveře jsem tiše zasunul list papíru. Opět jsem pocítil velkou slabost, musel jsem se rychle vrátit. Jedno bylo jisté, v Opeře již jsem nebyl v bezpečí, kdykoliv mne mohli začít znovu hledat. Snad se najde nějaké řešení. Teď mi ale nezbývalo nic jiného, než čekat…
 


Komentáře

1 Marta Marta | 12. srpna 2008 v 9:39 | Reagovat

Dobryyyyyyy..... :-) ;-) Parade!

2 Simik:D Simik:D | 27. září 2008 v 14:38 | Reagovat

skvělý!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama