Fantom- pokračování, II. kapitola (by Jindra )

11. srpna 2008 v 18:42 | Jindra |  Jindra
Měla jsem velmi neklidnou noc. Stále jsem slyšela křik, praskání ohně... a také zdáli Erikovo volání o pomoc...Vzbudila jsem se pozdě v noci s potem na tváři. Probůh, co to byl za sen, a Erik aby volal o pomoc? Nesmysl... Vstala jsem, abych se mohla napít. V síni jsem si všimla něčeho světlého dole u dveří. Posvítila jsem svící na zem.. Byl to složený list papíru. Rychle jsem jej zvedla a otevřela…..srdce mi začalo tlouci jako na poplach.

Roztřeseným písmem zde byl napsán vzkaz z temnot, vzkaz zoufalého člověka, volajícího o pomoc, Erik mne nyní sám o ni žádal a já to musím udělat, ať mne to stojí cokoliv.Zachvátila mne obrovská radost, že žije, a zároveň obava, proč chce chinin. Je snad nemocen?
Můj chráněnec, takřka mladší bratr , strádá, opět mne potřebuje! Neměla jsem odvahu budit Meg, vše by se zkomplikovalo. Přehodila jsem přes sebe pléd, pobrala vše potřebné a šla jsem. Cestu jsem nacházela velmi nesnadno, stále jsem se ohlížela, nechtěla jsem, aby mne někdo spatřil. Konečně jsem se dostala k nízkým zapadlým dveřím, zpod nichž bylo vidět slabé světlo. Silně jsem zaklepala. Nikdo se neozýval. Zkusila jsem je tedy otevřít. Po chvíli konečně povolily. Spatřila jsem jej, jak leží v zuboženém stavu na hromadě nějakých látek. Když mne spatřil, rychle vstal, ale ihned zavrávoral. Pochopila jsem, že je nemocen. Začal hrozivě kašlat a usedl zpět.
"Můj drahý chlapče, bála jsem se o tebe, co je s tebou? Proboha, jsi nemocen!"
Slabě se usmál. "Vidíte, madam, vždy jsem dělal anděla já, a teď je řada na vás."
Pohladila jsem jej po tváři. Vytáhla jsem jeho ztracenou masku a on si ji s úsměvem na chvíli nasadil. Pak ji s povzdechem sundal. Převlékl se, zapil lék a uložila jsem ho na jeho provizorní lože. Víc jsem zatím nemohla udělat. Nadiktoval mi, z jakých bylin mám uvařit lektvar, aby se uzdravil. Pokrčila jsem nad tím rameny, ale poslechla. Očima jsem ještě posoudila, co je třeba donést. Zatím to tu musí vydržet, než se uzdraví. Pak musím najít nějaké řešení…
***
Přišla, jako anděl ze světla… skoro se mi chtělo nazvat ji matkou, ale nemohl jsem. Přes mé doufání se nemoc vrátila, b ez pomoci bych se neobešel. K mému údivuse mi najednou zachtělo žít, i přes to,že již nikdy nespatřím svou lásku. Paní Giryovámi přinesla naději, slíbila mi najít řešení mé existence. Stejně jako já, věděla, že zdenemohu zůstat.
Pečovala o mne tajně asi dva týdny, začalo mi být již lépe, nenápadně jsem se vyptávalna Christinu, ale odpovídala jen tak nezávazně, jako že je v pořádku a tak. Viditelně mne odní chtěla odpoutat. Byl jsem rozhněván na svou slabost. Nedokázal jsem se zatím přimětnemyslet na ni. Čas je ale prý znamenitý lékař, píší to v knihách. Snad jim někdy uvěřím.
***
Byla jsem šťastná. Podařilo se mi najít řešení. Mým přítelem byl bývalý starý rekvizitář Pierre. Byli jsme částečně rodinně spřízněni, snad to byl nějaký můj strýc. Našla jsem odvahu a svěřila se.
"Dítě, vzala jsi si na svá ramena těžký úkol, dopouštíš se trestného činu, uvědomuješ si to?"
Jen jsem se slabě usmála. "Vím strýčku, ale ten člověk je mi příliš drahý na to abych jej
zradila" a zhruba jsem mu vylíčila Erikův osud. Pokyvoval hlavou, a já s potěšením poznala,
že je zcela na mé straně. "Dobrá tedy, mám asi čtyři ulice za divadlem opuštěný dům a v něm byt, dlouho tam již nebydlím. Snad bys tam zatím toho svého Erika mohla ubytovat. Je to v podkroví, takže bude mít klid a bude v bezpečí. Dále uvidíme." S neskrývanou radostí jsem strýčka políbila.
"No dobrá,dobrá děvče, dělám to jen kvůli tvé matce, jež mi byla velmi drahá"
Nemohla jsem se dočkat, až sdělím Erikovi tuhle novinu.
***
Čekal jsem, po celé dva dny nyní madame nepřišla. Byl jsem znepokojen, zda se něco neděje.
Byl jsem stále ve střehu. Ale ukázalo se. že zbytečně. Třetího dne v noci jsem uslyšel smluvené zaklepání a otevřel jsem. Její obličej jen zářil. Pohlédl jsem na ni s údivem.
"Tak chlapče, připrav se, musíme se odtud nějak dostat, mám pro tebe překvapení!"
Za její nepřítomnosti se mi tajně po nocích podařilo zachránit z mého žalostného útočiště na břehu jezera několik pro mne cenných věcí, nějaké šaty, včetně peněz, které jsem měl pečlivě uschovány a pomohou mi přežít, a včetně maličkého obrázku mého otce, kterého jsem nikdy nepoznal. Obrázek matky jsem tenkrát zničil, když ode mne Christina poprvé odešla. Nechtěl jsem už nikdy spatřit ženu, která mne přivedla na tento krutý svět.
"Musíme to nějak dobře vymyslet," dodala madame. Podala mi převlek mnicha. Jak vtipné…….Anděl temnot oblečen jako mnich.
Ale jedině tento oblek mi zaručoval, že mi v případě, že bychom někoho potkali, nebude moci nikdo pohlédnout do tváře. Sbalil jsem si to nejcennější, převlékl se, kápi přehodil přes hlavu a protože jsem cestu znal zpaměti, vyrazili jsme bez svíce, abychom byli co nejméně nápadní. Šli jsme tiše známou cestou tmavými chodbami, od jezera jsme se dostali až ke kanálu, ústícímu do ulice za divadlem. Tam už na nás čekal starší muž, pochopil jsem, že je to onen strýc, o němž mi madame v rychlosti řekla. Pohlédl se zaujetím na mou masku a pak jsme již kvapně a ostražitě odcházeli ztemnělými ulicemi směrem k mému novému domovu.
Byt se nacházel v klidné ulici, v podkroví domu. Byl maličký, ale útulný. K mé radosti
jeden jeho boční východ ústil na střechu domu, kde byla malá terasa. V patrech pode mnou byly opuštěné krejčovské dílny, pouze v přízemí bydlela nějaká stará žena.
"Tak,má drahá, jsem rád, že jsem ti mohl pomoci, a vy příteli, tady jste nyní doma".
Sáhl jsem rychle do kapsy, ve snaze podat mu nějaký obnos, ale strýc jen mávl rukou a rychle s úsměvem na tváři odešel. Zůstal jsem s paní Giryovou stát uprostřed pokoje,ona se usmívala a já nedokázal skrýt dojetí. Usedl jsem do křesla a pak se po dlouhé
době rozplakal. Nashromážděná bolest prýštila z mého nitra jako divoký pramen, nedokázal jsem se před madame ovládnout. Nevadila mi její přítomnost, ne, nestyděl jsem se. Měl jsem nový prozatímní domov, ukryt před lidskou záští a zlobou a přízeň člověka, který mě již podruhé v životě vytáhl z temnoty na denní světlo. Slzy částečně smyly hořkost jako jarní déšť. V této chvíli jsem si opravdu nemohl přát více.
"Musím již odejít, než se Meg vzbudí, snad jí to někdy budu vyprávět. Pokud budeš, Eriku, něco potřebovat, strýček bude za tebou chodit,nebudeš opuštěn. Já občas také
přijdu, buď bez obav. Zatím pro tebe nemohu více udělat." Přistoupila ke mně, a k mému údivu mi dala na čelo takřka mateřské políbení. Chytil jsem ji za ruku. "Děkuji vám, jsem vám nesmírně vděčen, pomohla jste mi více, než byste byla má vlastní matka..." V očích se jí zaleskly slzy a raději rychle odešla. Zůstal jsem zde sám. Sám, ale s nadějí a život, jemuž jsem, pokud budu v bezpečí, nyní mohl dát nový směr a naplnění…
 


Komentáře

1 jija jija | 13. února 2009 v 19:54 | Reagovat

pěkný

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama