Fantom- pokračování, V. kapitola (by Jindra )

11. srpna 2008 v 18:57 | Jindra |  Jindra
Seděl jsem v křesle a usilovně přemýšlel. Stále jsem nemohl uvěřit tomu, co jsem hodlal učinit. Začal jsem se bát okamžiku, který by mohl nastat. Nevím, zda dokážu opět snést to ponížení, pokud ji vyděsím tak, že se obrátí a s hrůzou v očích uteče. Ale pokud zůstanu skryt za maskou… Nemohu se smířit s tím,že jsem přes všechna varování vystoupil z mlhy, která mne obklopovala a chránila. Připadal jsem si velmi zranitelný a ohrožený,j ako koráb na otevřeném moři, jehož hodlají uchvátit ničivé vlny. Ale již se to nedalo vzít zpět.

Ze zamyšlení mne probralo zaklepání na dveře. Leknutím jsem vyskočil a ihned si nasadil masku. Byl to naštěstí Pierre. Zastyděl jsem se za pocit úlevy. Jak legrační, v mém věku.
" Tak příteli, ehm, vzkaz jsem předal, ale víc nevím, ani kdy přijde nebo jestli vůbec přijde… omlouvám se. Ale přece jen, neměl byste se takto vystavovat nebezpečí."
"To nic, drahý Piere, děkuji za vše, i za vaši starostlivost. Teď se mnou vypijete šálek kávy, viďte?" Dojímala mne jeho péče o mne, nevím, jestli se budu někdy schopen odvděčit. Vyptával jsem se zvědavě na Operu, jak pokračují opravy. To jsem opravdu nechtěl, poničit tento skvost. Ale Anděl pomsty příliš divoce mávl křídly a dílo zkázy bylo dokončeno. Za dva měsíce budou opět otevírat, ale já u toho nebudu. Tato myšlenka byla pro mne bolestivá. Představoval jsem si, jakým dílem asi budou zahajovat….ale má touha to uslyšet byla již marná. Strávil jsem v této svatyni umění dvacet let života, ale krutý osud mne odtud vytrhl a již není cesty zpět. Neubránil jsem se ale pocitu, že jsem si to zavinil také sám…..Bláhově jsem snil a doufal, což mne nakonec málem stálo rozum i možná život…
Usedl jsem ke klavíru a začal hrát a zpívat. Tklivé tóny se nesly pokojem jako lahodný vánek, Pierre dojatě naslouchal.
***
Ještě jedno patro, tak a jsem zde. Pohlédla jsem dolů. Jak smutný dům, prázdný. Ale má bázeň byla tatam. Koneckonců, obchod je obchod, uklidňovala jsem se. Rychle jsem se upravila, smutně pohlédla na svou zjizvenou paži a skryla ji pod šátek.
Vtom k mým uším dolehly nádherné tóny hudby, někdo zde tiše hrál a zpíval. Ano, jde to z těch zadních dveří! Z těch, do kterých jsem měla vstoupit. Došla jsem až k nim a chvíli naslouchala. Krásnému hlasu, který propůjčil skladbě zvláštní kouzlo. Pak náhle ustal. Vzpamatovala jsem se a zkusila zaklepat. Nic. Ještě jednou. Uslyšela jsem šouravé kroky.
"Dobrý den, slečno, vítám vás, prosím, račte vstoupit…" Byl to ten mužík z trhu. Zmocnilo se mne zklamání, tedy to všechno on….? Přece jen mi ale cosi napovídalo, že to není možné, a náhle ten starý pán odešel. Vešla jsem váhavě do pokoje, všude byly poházeny kresby a notové zápisy.
V tom jsem si všimla, že vzadu u klavíru seděl zády ke mně muž. Byl černě oděn a tmavé vlasy mu sem tam zdobily šedé nitky. Ale přeci na něm bylo něco podivného, co mne znepokojovalo. Aniž by se otočil, promluvil na mne měkkým příjemným hlasem. "Vítám vás, tedy jste přece přišla… moc vám děkuji".
Rozpačitě jsem se pousmála, v náručí jsem stále svírala kytici .
"Prosím, na stole je váza a máte tam i peníze." Řekl tlumeně. "Jen vás žádám, nikomu se nesvěřujte, že jste zde byla."
Tedy přišla…. zbaběle jsem ji přivítal, otočen zády. Na mé otázky odpovídala mile, ale byla roztržitá. Když se otočila ke stolu, napůl jsem se pomalu obrátil.
Dlouhé vlasy jí splývaly do půli zad, pleť měla opálenou, jak jinak, pobývala přece denně na slunci. Z levého ramene se jí svezl šátek a uviděl jsem paži, celou zjizvenou, snad následek nějakého požáru, možná z dětství.
Ten padající šátek ale způsobil, že se pohnula a otočila se na mne, s čímž jsem v tu chvíli nepočítal. Ukrýt se, na to již bylo pozdě.
Odevzdaně jsem pozoroval, jak vytřeštila oči, zakryla si ústa, převrhla vázu a se zděšením utekla. Udělalo se mi nevolno, ač jsem tuto reakci předpokládal. I přes mé sebeovládání jsem ucítil,že mi z očí kanou slzy. Jaká slabost. Položil jsem hlavu do dlaní a oddal se beznaději. Tedy opět jsem vyděsil jednu lidskou duši... hlupáku, mohl jsi to očekávat…
***
Vyběhla jsem ven, ani jsem nevěděla proč. Zastavila jsem se u zábradlí. Proboha…. ta maska, předtím ten hlas…..ne to nemůže být pravda………stála jsem tam nevím,jak dlouho.
Začínala jsem chápat souvislosti, koho jsem to asi uviděla. Nebyla jsem si tak úplně jistá, bylo to ale možné…
Byl to on?…musel to být on! A v mysli se mi vybavily ony dva tatínkovy obrázky. Mé představy se staly skutečností. Co teď, zastyděla jsem se, jak jsem zbaběle utekla.
Pomalu jsem se nadechla a vstoupila zpátky do bytu. Kráčela jsem takřka neslyšně. Zvedla jsem ze země jednu kresbu. Ano, to přece znám… bájný pták Fénix, který na konci své existence shořel na popel, aby se z něj opět zrodil a pln síly znovu zamával křídly….
U krbu jsem se zastavila a nevěřila jsem svým očím. Stál tam zažloutlý obrázek, na němž byl člověk, který byl velmi podoben mému tatínkovi… srdce se mi rozbušilo, rázem jsemvše pochopila… pohlédla jsem na muže… seděl tam, hlavu v dlaních….a ….plakal. Když si všimnul, že jsem se vrátila, polekaně vyskočil… usmála jsem se na něj. Už jsem se nebála, i když jsem tušila, co se asi skrývá za tou bílou maskou. Udiveně na mne pohlédl.
… "Jak se jmenujete, pane…?"….vydechla jsem konečně,
" Erik…" opověděl tiše…
 


Komentáře

1 A.S.H.L.E.Y. A.S.H.L.E.Y. | Web | 11. srpna 2008 v 19:04 | Reagovat

Ty pííííííííčo! Ty krááááááááávo!polib si prdel-tobude lepší než když nás tu budeš srát s něčim tak odpornym jako je tenhle blog

2 Adela Adela | 12. srpna 2008 v 7:58 | Reagovat

tak tohleto bylo vážně sprostý - myslím tím ten koment o patro výše. holko zlatá, když nechceš, nelez tady, a vše bude vyřešeno!

3 Adela Adela | 12. srpna 2008 v 7:59 | Reagovat

jo a teď k té fanfikci... je to kapánek přesládlé, ale výborně se to čte, že jo :)

4 Delila Delila | 12. srpna 2008 v 11:18 | Reagovat

souhlasím s Adelou ;) na mě docela dost sladký a romantický, ale proti gustu..... :)

5 Marta Marta | 12. srpna 2008 v 16:30 | Reagovat

No... myslím, že první příspěvek je trochu přehnaný a že autorka tak sprostého výlevu by se měla nejdříve podívat na svůj blog, než začne hodnotit ty ostatní, navíc tímhle způsobem... Tím jen dokazuje výši svého IQ...

Jinak mě osobně se pokračovaní od Jindry líbí moc, není přece člověk ten, aby se zavděčil lidem všem, no ne? ;-) Takže souhlasím s Del, že proti gustu... A mohu jen smeknout před tím, kdo takové své dílko nechá uveřejnit, já bych tu odvahu asi neměla :-)

6 Sněženka Sněženka | 14. srpna 2008 v 18:46 | Reagovat

Lidičky co  sem poslali své povídky musí být odvážní, zvláště pak kdy si čtou komentáře nás všech. Mně osobně se líbí všechny povídky, nedokázala bych vybrat jen jednu jedinou. A ohledně toho zda je některá z nich slaďoučká nebo ne - ve výzvě stálo že každý z nás má nějaké to své pokračování. Myslím že každý tedy ventiloval své city podle sebe, nějak se propašoval do příběhu. Takže...

7 Simik:D Simik:D | 27. září 2008 v 16:33 | Reagovat

Von to bude její brácha ne? Jinak skvělý

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama