Fantom- pokračování, IV. kapitola (by Jindra )

11. srpna 2008 v 18:54 | Jindra |  Jindra
Dnes byl opět krásný den, jako každodenně jsme ráno s maminkou rozložily náš stánek s květinami. Obchod se nám dařil, měli jsme nevelké zahradnictví. Na naše růže chodili lidé až z druhého konce Paříže.
Tatínek byl uznávaný malíř, v mládí se toulal po světě, pak se ale usadil, poznal maminku a tak jsem přišla na svět já, od první chvíle jeho mazlíček, jak mne nazýval. Bydleli jsme u tatínkových rodičů na statku ve vesničce Sézanne. Dědeček měl šest nádherných koní a obrovskou zahradu, plnou nejrůznějších květin. Jejich šlechtění a pěstování bylo jeho velkou láskou. Já strávila v přírodě celé své rané dětství. Často mne škádlil, když mi říkal malé cikáně. Běhala jsem totiž bosa, ošlehaná větrem a opálená sluncem. Již delší dobu jej ale zlobilo srdíčko, snažil se tedy předat co nejvíce ze svého umění jak mámě, tak i mně.

Babička byla jako z jiného světa. Pocházela z vyšších kruhů, ani už nevím přesně odkud. Její doménou byla kromě domácnosti hudba, milovala knihy a krásné věci. Skoro jako by sem ani nepatřila. Učila mne hrát na klavír staré písně, které jsem zbožňovala. Vše by plynulo nerušeně dál, nebýt toho hrozného požáru……bylo mi deset let. Do stájí uhodil jednoho léta blesk a zapálil je. Koně uhynuli, oheň zachvátil také část domu a zahrady. Toho léta dědeček neunesl tuto ztrátu a zemřel. Museli jsme se i s babičkou odstěhovat. Nakonec jsme se usídlili na předměstí Paříže, kde jsme koupili maličký domek se zahradou. Zanedlouho nás ale opustila i ona… A tak jsme s mámou oživily dědečkovu vzpomínku a založily jsme si zahradnictví. Podařilo se nám zachránit několik vzácných sazenic, také růží. Prodávat jsme jezdily denně do města, na jednom z pařížských náměstíček jsme měly svůj stánek.
Tatínek uměl krásně vypravovat, zejména příběhy ze svých cest. Byly velmi zajímavé, vždy jsem dychtivě čekala, co se opět dozvím Jeden příběh mě ale rozesmutnil. Na svých cestách, když asi před pětadvaceti léty ještě prodával své obrazy na poutích, objevil jako atrakci malého chlapce, velmi těžce znetvořeného na tváři.
Ukazovali jej jako opici a ještě musel na konci představení zpívat…ale jak…, že všem se téměř zastavilo nad tím zpěvem srdce. Tatínka to tak dojalo, že se rozhodl jej namalovat.
Jeho "majitel" však za to požadoval velkou odměnu a dostal ji. Výsledkem byly dva obrázky, na jednom byl štíhlý zanedbaný chlapec v masce a na druhé.. bez ní…..hrůza.
Když jsem tyto kresby objevila, skoro jsem se jich bála, ale zároveň mne zvláštním způsobem dojímaly. Pokaždé, když nebyl tatínek doma, vytáhla jsem je a s dojetím pozorovala. Když mne přistihl, vždycky se na mě za to zlobil.
"Dítě, co jsem ti říkal, ještě budeš mít zlé sny!" A pak je někde schoval, od té doby jsem je neviděla.
Dnes jsme měly opravdu napilno, tržiště bylo plné lidí. Najednou k mému stánku přistoupil starší muž s dobráckou tváří, beze slov mi podal maličký obrázek, malovaný tuší….byla na něm dívka s mými rysy, byla jsem to já. Kdo to maloval? Pouze v pravém růžku bylo maličké písmeno E….. Tázavě jsem se na muže podívala, on se jen usmál.
"Prosím, slečno, třináct rudých růží a černou stuhu"
"Ale pane, podle stužky je to kytice smuteční, a těch musí být přeci sudý počet!"
Usmála jsem se na něj a podala mu kytici čtrnácti růží. Poděkoval, zaplatil a odešel.
Celý den jsem myslela na tuto podivnou příhodu, pak jsem ji ale zaplašila. Až večer, když jsme balili krám, vypadl mi na zem onen maličký obrázek. Dlouze jsem se na něj zadívala, přemýšlela jsem, kdo to je, že tak přesně vystihl mé rysy….doma jsem jej ukázala tatínkovi. Byl unešen každým tahem neznámého malíře, vyprávěla jsem, co se mi přihodilo. Udiveně jen pokrčil rameny a obrázek mi vrátil. Položila jsem si jej tedy na svůj stolek.
***
Nemohl jsem té noci usnout, tak jsem sedl k deskám a po paměti se pod mýma rukama rodil maličký portrét, tuší, abych dokázal zachytit každý domnělý rys její podoby….. Zítra půjde Pierre na trh pro růže……a pošlu jí obrázek. Byl jsem tím nápadem nadšen.. Takhle jí mohu aspoň trochu předat zlomek svého dětinského nadšení, které ve mně probudila. Ráno jsem se nedočkavě díval, ano, již přichází Pierre, dlouze s ní hovoří, dává jí obrázek. Ona si jej prohlíží a pak…dává do zásuvky. Hm, byl jsem zklamán. Nepřipadalo mi, že by ji nějak nadchl. Dobrá, aspoň se pokochám růžemi, už mi chyběla jejich vůně.
Rozmrzele jsem usedl ke klavíru. "Eriku, prosím, otevřete, to jsem já, Pierre" Ani jsem nepostřehl, že někdo klepal. Pierre měl v náručí překrásné růže, ale o jednu více. S úsměvem mi vylíčil šikovný obchodnický tah oné dívčiny. Zamyšleně jsem tu jednu růži vytáhl a dal ji stranou. "Pozítří půjdete Pierre, prosím znovu, a vezmete jí zpět tu čtrnáctou růži."
Pak jsem se zhluboka nadechl "….a dejte jí prosím tenhle lístek." Udiveně na mne pohlédl, zmaten mým podivným přáním.
"Přeji si, aby mi další kytici přinesla sama….." Pierre jen zakroutil hlavou a mlčky odešel. V tom rozpoložení jsem si neuvědomil ukvapenost svého činu, vystavujícího mne velkému nebezpečí. V krátkém vzkazu jsem sice pečlivě a opatrně volil slova, ale můj vnitřní hlas se po dlouhé době ozval.
Velice riskuješ, můžeš sebe zranit a ji vyděsit, proč nezůstaneš skryt za závojem své samoty jako dosud? Už jsi zapomněl na zděšení Christiny, když tě poprvé uviděla? Tví přátelé
přijímají tvou ošklivost, ona je ale cizí. Kde bereš tu odvahu pozvat tu dívku sem? Christina ti zlomila srdce, dobrá, jak si ale můžeš být jist, že toto je ten správný lék?
Zaváhal jsem, ale neposlechl. Pokušení bylo příliš silné, abych odolal. Musím ji vidět zblízka, aspoň na chviličku… budu mít přeci svou masku… možná bude udivená mým vzezřením, ale za ten moment, než mi předá květiny, si to ani neuvědomí…… pak odejde a zapomene. Když večer za mnou přišla paní Giryová, už vše věděla. Měřila si mne přísným pohledem, všiml jsem si, kolik jí přibylo vrásek, zřejmě mou vinou.
"Doufám, Eriku, že víš, co činíš, je to příliš brzy po tvém strádání, nechci, abys byl jakýmkoliv způsobem rozrušen a zklamán! A je to pro tebe také nebezpečné !" Neodpověděl jsem, jen jsem smutně sklopil oči.
Příliš brzy? Možná právě proto...
***
Dnes jsem vstávala nějak rozmrzelá, uklidnil mne však pohled na onen krásný obrázek. Venku bylo před deštěm, dnes to nebude žádná sláva. Po chvíli jsem jej uviděla, toho staršího pána, jak postává opodál, zřejmě sbíral odvahu k nám přistoupit. Kývla jsem na něj a on přišel.
"Ehm, slečno, jaksi, zde vám můj přítel posílá tu přebytečnou růžïčku a mám vám předat tenhle lísteček. Poklona, nashledanou…" a zmateně odkráčel. Tak přítel, zašeptala jsem si pro sebe, otevřela lístek, a vyschlo mi v krku.
" Vážená slečno, nerad bych Vás jakkoliv obtěžoval či polekal, ale prosím Vás při této příležitosti o osobní donášku kytice t ř i n á c t i růží s černou stužkou. Není smuteční, ale vyjadřuje svým způsobem nynější stav mé mysli po událostech, které jsem prožil.
Miluji růže a chtěl bych osobně poznat člověka, jež vkládá do pěstování mých oblíbených květin tolik lásky a úcty, že jejich ušlechtilý růst a krása jsou toho výsledkem.
Nepůjdete daleko, bydlím v domě naproti trhu. Horní byt….
Děkuji Vám předem, nebudu-li čekat příliš dlouho. Očekávám ale od Vás diskrétnost.
S úctou E."
Roztřásly se mi ruce, maminka ke mně přistoupila s obavami. Ukázala jsem jí ten podivný vzkaz. Jen zakroutila hlavou. "No tak tam půjdeš, dítě, náš zákazník, náš pán, a dávej na sebe pozor". Zamyšleně jsem vybírala třináct nejkrásnějších růží pro onoho neznámého…počkat, to písmeno E…….no samozřejmě, ten obrázek. V mysli se mi přes všechny obavy zrodila jakási zvědavost. Aspoň se dozvím, kdo mne tak krásně namaloval…
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama