Fantom - pokračování, VII. kapitola (by Jindra)

21. srpna 2008 v 16:40 | Jindra |  Jindra
Venku se již pomalu zšeřilo, a tak se Jean zvedl k odchodu.
"Nu, my už půjdeme, omlouvám se za zdržení. Jsem velice rád, že jsem vás znovu potkal, a jak vidím, jste na tom již mnohem lépe, nemám pravdu?"
Pokrčil jsem rameny, svým způsobem ano. Nic neví, netuší …..ne, nechci na to již vzpomínat.
Rozloučili jsme se, Jeanette se již opět usmívala, snad se mi to jen zdálo, ten podezřívavý pohled. No, uvidíme.
"Tak tedy nashledanou Eriku, jmenujete se tak, viďte, mohu-li, opět vás někdy navštívím!" Zatahala jej za rukáv " Ano, já vím, dítě, samozřejmě, naprostá diskrétnost." Usmál se na mne.

Sebral jsem ze stolu notový zápis, na němž byla má nová skladba. Přistoupil jsem k ní
a podal jí ho. Natáhla svou snědou ruku a já zatoužil dotknout se jí aspoň konečky prstů, ale nenašel jsem odvahu…….
"Děkuji, co je to?"
"Uvidíte, možná to poznáte, možná ne. Nesmíte zahodit svůj talent, aspoň vás to snad přiměje, abyste znovu usedla ke klavíru." řekl jsem přísně. .
Nechápavě na mne pohlédla, a pak odešli.
Zůstal jsem zase sám. Musím se zeptat Pierra , jak je to s tím pátráním po mně, znepokojovalo mne to. Můj dosavadní, ač osamocený způsob života byl celkem přijatelný, neměl jsem zatím chuť se s ním rozloučit a hledat nové útočiště.
Zhasnul jsem lampu a ulehnul do postele. Stále jsem se v mysli vracel k dnešnímu zvláštnímu odpoledni, v polosnu jsem viděl ji….. ten úsměv… oči……
Christina…snad mi to všechno někdy odpustí. Ale nemohu jinak. Najdu důstojný způsob a vrátím jí prsten. Ještě ale nevím jak….. a zahlcen tou spoustou myšlenek jsem usnul.
***
Paní Giryová se chystala k odchodu, když tu k ní přistoupila Meg.
"Tak, mami, a teď mi konečně řekneš, kam to pořád večer chodíš, mám o tebe starost, a také
co si to pořád šeptáte se strýčkem? Už přece nejsem malé dítě!"
"Ale, holčičko, jsi příliš zvědavá, dnes večer máte zkoušku, víš přece, že otevření divadla
se blíží, tak běž se připravit, běž! "
Snažila jsem se nějak to zamluvit, ale nedala se. Stála a upřeně se na mne dívala.
Koneckonců, je to má dcera, má právo to vědět, zauvažovala jsem. Tak jsme se posadily,
a začala jsem tedy vyprávět o strastiplné záchraně mého Erika. Chtěla vědět vše, oči jí
jen svítily. Překvapilo mne to. Když jsem se zmínila o té dívce z trhu, usmála se a chápavě přikývla. "Víš, mami, i vzhledem k jeho minulosti mu to přeji. Ale obávám se, že v divadle se zase něco děje. Včera tam byla opět horda četníků, šli znovu párat do podzemí, bezvýsledně.
Dokonce tam jeden málem utonul. Ale zaslechla jsem, že se vyptávali lidí, chtěli,aby byli ostražití i venku, a okamžitě podali zprávu, pokud o něm někde někdo cokoliv zaslechne.
Ten nový komisař je velmi rozzlobený tím úkolem, že má vypátrat nějakého Fantoma,
a udělá vše pro to, aby to měl co nejrychleji z krku. Buďte velmi opatrní. Jakmile se dozvím něco více, budu tebe i strýčka informovat"
"A ještě mám pro tebe novinu, byla jsem se podívat za Christinou, a představ si, čeká dítě! A má obrovskou starost, co je s Erikem, mohla bych ji utěšit, viď, až tam zase pojedu?"
"Dobře tedy, řekni jí, se vší diskrétností, že je živ a zdráv, nic víc, rozumíš? Je to v jeho zájmu"
Chápavě přikývla.
Velmi mne to znepokojilo, začala jsem mít opět obavy o svého chráněnce, musím
se poradit s Pierrem. Co největší opatrnost bude na místě, je třeba to říci i Erikovi.
Přestal být ve střehu a to není dobré, ta dívenka by ho mohla ohrozit. Musíme dávat pozor,
než se situace trochu uklidní. Pokud ne, bude třeba vymyslet další způsob, jak jej znovu
ochránit. Musím za ním co nejdříve zajít. Je to nezbytné,už jsem tam několik dní nebyla.
A pak jsem odešla s Meg na zkoušku.
***
Tři dny uběhly jako nic, měl jsem spoustu práce, Pierre mne vůbec nešetřil.Také
jsem musel odmítnout několik nabídek na soukromé hodiny hudby a malování, ale to opravdu nešlo. Musí se spokojit jen s mými skladbami a obrazy.
Když se odpoledne ozvalo známé jemné zaklepání na dveře, radostí jsem vyskočil od stolu. Šel jsem ihned otevřít. Ode dveří jsem se ale ještě vrátil… pro svou masku.
Stála za dveřmi, celá udýchaná, jako by schody vyběhla a ne vyšla.
V ruce držela můj notový zápis a usmívala se.
"Pojďte dál, jsem velmi rád, že vás opět vidím, co vás sem přivádí?" snažil jsem se
o nezávaznou konverzaci, aby nepoznala, že mi srdce málem vyskočilo z hrudi, když
jsem ji uviděl a co víc, denně ji čekám a tajně sleduji dalekohledem, jako nějaký pomatenec. Budu to muset nějak lépe zvládnout, už přeci nejsem žádný mladík….
"Ta skladba, ta píseň"….. vyrážela ze sebe udýchaně. "Copak je s ní?" Nechápal jsem,
co mi chce říci.. . "Je úžasná, škoda že se toho nedočkala babička, moc vám děkuji, ale…."
zaváhala " Moc se mi nedaří ji hrát, to víte, již je to dávno, co mne učila. Zvládla jsem jen
melodii pravou rukou. Mohl byste vy….prosím?"
Tázavě na mne pohlédla. Zvednul jsem údivem obočí. "Ale jistě, velmi rád, tak prosím,
posaďte se." Zmocnil se mne zvláštní pocit, že mám opět někoho učit, tenkrát to ale
bylo jiné….." "Tak začneme?" Vytrhla mne z mého zamyšlení nedočkavě.
Její obavy ale nebyly na místě, vymyslel jsem osnovu, podle níž byly brzy prolomeny
všechny překážky, dlaně v zápěstí se jí uvolnily, měla velmi jemný úhoz.
Stačilo pár dní a dokázala to takřka bravurně. Když hrála, mohl jsem jí ze strany nerušeně pozorovat. Brávala si na cvičení blůzu s dlouhými rukávy, stěží by při hraní stihla stále ukrývat tu svou paži. Takhle asi nějak vypadal můj otec, když byl mladý, pomyslel jsem si. … Když jsem jí musel pomoci s prstokladem a dotýkat se její ruky, byl jsem rád, že se neodtáhla. Jednou, když ale odcházela, neodolal jsem a chtěl jsem ji pohladit po vlasech… překvapeně na mne pohlédla a o krok ucouvla. Pochopil jsem, že ještě je příliš brzy, nesmím pošlapat její důvěru.
Měl jsem nepříjemný pocit, že jsem asi něco pokazil, ale druhého dne opět přišla. Nesla něco v košíku, byl jsem velmi zvědav a odkryl jsem šátek . Zevnitř na mne vykouklo…malé štěně. Mělo na sobě snad všechny barvy světa, těžko říci,kdo všechno byli jeho předkové.
Ale bylo velmi milé
" To je pro vás, abyste tu nebyl tak sám….brzy pojedu s tátou do střední Evropy na výstavu s obrazy, a také za to, jak mne učíte hrát".
Nevěděl jsem, co říci. Vyndal jsem toho drobka z koše a on mne ihned olíznul.
Oba jsme se tomu zasmáli. A pak jsem ji něžně pohladil po vlasech.
Jen přivřela oči a tentokrát zůstala stát, neodtáhla se...
***
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama