Fantom - pokračování, X. kapitola (by Jindra)

21. srpna 2008 v 17:39 | Jindra |  Jindra

Už jsem se moc těšila domů. Navštívili jsme mnoho krásných měst, ve Vídni se trochu déle zdrželi. Otec zde měl několik jednání. Uzavřel spoustu obchodů,velký zájem
byl také o Erikovy dva obrazy, což mne velmi těšilo. Odpoledne ještě musel jet do výstavní síně pro zbytek svých děl a já šla na procházku. Když jsem tak pomalu kráčela a nakukovala
do výkladních skříní, míjela jsem jedno starožitnictví. Málem bych kolem něj jen tak prošla,
když tu mne něco zaujalo. Mezi spoustou hrníčků, hracích hodin a talířků ležela na modrém
sametu karnevalová maska z perleti. Váhavě jsem vešla dovnitř, a když zvonek přilákal
prodavače, požádala jsem jej, aby mi ji ukázal zblízka. Ohromeně jsem na ni hleděla.
Měla podobu poloviny lidské tváře, zevnitř se perleťově leskla a vně byla potažena nějakou tenkou glazurou v barvě pleti. Zajásala jsem, když si ji maličko upraví…..nebude rozhodně tak nápadný jako s tou, co nosí dosud. Opatrně jsem se zeptala na cenu. Byla dosti vysoká, takový obnos jsem s sebou neměla.


" Prosím, posečkejte, určitě si ji koupím, jen doběhnu pro peníze" žádala jsem prodavače
lámanou němčinou. Zdálo se, že mi porozuměl, protože ji uložil za sebe na polici.
Běžela jsem jak nejrychleji jsem mohla. Podařilo se mi najít otce mezi tou spoustou lidí
v budově muzea, kde se konala výstava. Byla jsem zachráněna. Rychle jsem běžela zpět,
málem jsem nemohla tu uličku najít. Stihla jsem to. Vycházela jsem z krámu a v rukou radostně nesla v modré krabici dárek pro mého drahého přítele.
V domnění, že jsem si koupila nějaký suvenýr, na nic se mne otec neptal. To bylo dobře.
Nechtělo se mi nic vysvětlovat. Brzy ráno jsme se vydali na zpáteční cestu. Po čtyřech dnech
jsme konečně dojeli domů. Spokojeně jsem se natáhla na svoji postel a vedle sebe položila
tu krabici. Hned zítra za ním zajdu. Bude mít jistě radost. Pak jsem vstala a šla pomáhat
s vykládáním.

Druhého dne jsem se již nemohla dočkat odpoledne. Přes den jsem musela pomoci mámě doma V těchto chladných říjnových dnech jsme již na trh nejezdily.
Když jsem byla se vším hotová, popadla jsem krabici a chtěla odejít. Ve dveřích mne zastavil otec. " Kam tak spěcháš, děvče…počkej přece chvíli"
" Jdu za….. jdu za Erikem!" vyhrkla jsem. Ale nepustil mne. "Nemůžeš tam jít, nedovolím
ti to" řekl úsečně.
"Ale už jsem dospělá! Nemůžeš mi to přece takhle zakazovat. A zrovna ty!" dodala vyčítavě. Zamyslel se, ale to jsem se mu již vytrhla a utíkala pryč.

Pohlédla jsem nahoru, okna bytu byla zcela zastřená. Dveře u vchodu do domu byly otevřené dokořán, to mi bylo divné. Vyběhla jsem nahoru a zaklepala na dveře. Nic.
Vzala jsem za kliku a vešla dovnitř. Přepadla mne velká úzkost. Byl zde obrovský nepořádek,
nějaký nábytek zde chyběl, po zemi se válely papíry a na stole ve váze jsem zahlédla zčernalou a uschlou kytici růží. Pomalu jsem došla k opuštěnému klavíru, usedla k němu,
opřela hlavu a rozplakala se. Je pryč… proč mi nikdo nic neřekl? Proč to přede mnou tajili?
A máma to musela také vědět! Proč mi tohle udělali?.... Byla jsem bezradná.
Vzala jsem dárek a utíkala domů. Celou cestu jsem se snažila utírat slzy, nechtěla jsem aby
mne takhle někdo viděl. Teď jsem byla rozzlobená.
Vběhla jsem do síně. " Tati, mami…..kde jste!" Vešla jsem za nimi do pokoje. Oba na sebe pohlédli a neodpověděli.
"Kde je? Kam odjel? Nebo jej snad zatkli četníci?"
Otec ke mně přistoupil. "Neboj se, nezatkli jej, je nyní v bezpečí. Už vůbec není v Paříži..
Pokus se na něj zapomenout, dítě. Bude to tak lepší."
"Ne, to ne! To po mně nemůžeš chtít!" Utekla a zamkla se ve svém pokoji.
"Byl jsi k ní krutý, Jeane",řekla matka. "To jsi nepoznal, že toho člověka miluje, ať už je
jakýkoliv?" Ale poznal. Jen jsem se ji snažil ochránit.

***


Vrátný Louis v Opeře Garnier už chvíli pozoroval tmavovlasou dívku, která, zahalená ve vlněném plédu, postávala u dveří. Že by zase nějaká nová sboristka, nebo baletka? Od té doby, co je znovu otevřeno, jich tu přicházely spousty. Přestal jí věnovat pozornost a začetl se znovu do novin.
Pro Jeanette to byla jediná možnost, jak se dozvědět, kam Erik zmizel. Musí vyhledat
tu ženu, která jej navštěvovala. Nenápadně vyzvěděla od otce její jméno. Pak už bylo lehké zjistit,že vede baletní soubor v Opeře.
"Dobrý den, pane" přistoupila k vrátnému. Zadíval se na ni přes hrubá skla svých brýlí.
" Hledám paní Giryovou, pomůžete mi?" Já to tušil. Baletka.
"Ale děvče, baletní soubor má již plno. Takhle možná kdybyste uměla zpívat....?"
Usmála jsem se. Ten dobromyslný muž si snad myslel…já a v Opeře. "Ne pane, jdu za ní soukromě, nemám zájem o místo"
"Á, tak to je jiná. Těmahle dveřma a pak po schodech nahoru. Mají teď zkoušku baletu,
Tak ji tam najdete".
Poděkovala jsem a šla. Obdivovala jsem tu nádhernou budovu, dosud jsem ji znala jen
z vyprávění. Těžko se dalo uvěřit, že ještě před nedávnou dobou zde byl tak hrozný požár. Pak mne napadlo.Tak tady to bylo…někde v podzemí zde dlouhá léta žil.
Vešla jsem do velkého sálu, po celé jedné straně byla spousta zrcadel. U zábradlí tančilo
asi dvacet štíhlých dívek v bílém oděvu. Zůstala jsem udiveně stát.
Náhle přestala hrát hudba. Někdo zatleskal. "Tak děvčata, uděláme si přestávku!"
Pak ke mně přistoupila asi padesátiletá žena, tmavě plavé vlasy měla sčesané do úhledného účesu. Hned se k nám zvědavě přitočila plavovlasá dívka. "Běž Meg, za ostatními.
A vy, slečno, přejete si?" Řekla jsem jí, koho hledám. Usmála se ne mne. Chtěla jsem se jí představit, ale překvapila mne.
"Já vím, vy jste Jeanette, viďte? Jeanette Caviérová. Co pro Vás mohu udělat?"
Plaše jsem se rozhlédla. Dívky nás pozorovaly. Zašeptala jsem svoji prosbu.
Vzala mne za rameno a zavolala. " Dnes končíme, zítra ve stejnou dobu nashledanou!"
"Pojďte, půjdeme ke mně do bytu, tam si v klidu pohovoříme".
Když se otevřely dveře, přivítal nás s radostným štěkotem chundelatý strakatý pes.
"Ale Brete, přestaň. Máme návštěvu!" Udiveně jsem pohlédla na psa. To je přece…. Erikův pes. Jak vyrostl. Všimla si, že jsem se na něj zadívala.
"Nechala jsem si jej zatím u sebe. Všechno se tenkrát seběhlo tak strašně rychle, víte…"
Pak mi to vyprávěla. Nevěřila jsem tomu, co slyším.
Tedy je u nás, v našem bývalém domě!
" Dům je již částečně opraven, to víte, zima za dveřmi. Občas tam zajedu. Je teď svým způsobem šťastný, konečně má klid, který neměl celý svůj život. A zde po něm také zastavili pátrání. Asi jim to již snad přišlo zbytečné…"zauvažovala.
Dopila jsem čaj a rozloučila se. "Moc jste mi pomohla, víte, rodiče jsou proti, ale já jej
musím najít. Brete, půjdeš se mnou? Mohu, nebude vám to vadit?"
Paní Giryová přikývla.
Dívala se za nimi, jak odcházeli, pes kolem ní poskakoval. Ten nevděčník. A pak s úsměvem zavřela dveře.

Bylo již velmi chladno, zaplatila jsem si drožku a se psem pod plédem odjela domů
Už jsem věděla, co udělám. Pro rodiče to bude bolestivé, ale nemohu jinak. Budou-li chtít,
dojde jim, kde mne mohou najít. Nebudu se ale již ptát na souhlas.
Vím dobře, jaká by byla jejich odpověď. Doma jsem si tajně sbalila malé zavazadlo,včetně mého dárku, také nějaké peníze. Bret se u nás cítil hned jako doma.
Skákal kolem naší fenky. Hlupáčku, vždyť ses tady narodil a tohle je tvoje máma.
Ale neraduj se, brzy odjíždíme.
Už jsem měla zamluvený malý uzavřený kočár. K ránu bude jistě velmi chladno.
Ve tři hodiny ráno jsem vzala věci, uklidnila psa a vyšli jsme tiše před dům. Kočár
za chvíli přijel. Nasedla jsem a pokusila jsem se ještě usnout. Bret ležel vedle mne, stočen
do klubíčka. Už abychom tam byli.

***


Po louce u lesa svištěl chladný listopadový vítr, sem tam poletovaly sněhové vločky. Ale mně to nevadilo. Ranní projížďky jsem miloval. Ujížděl jsem cvalem, můj plášť za mnou vlál. Náhle se u lesa objevila postava muže, byl to místní pytlák. Nevšímal jsem si ho, vždy mne pozoroval s respektem, už dávno se postaral, aby ve vesnici věděli, že dům za lesem má nového obyvatele. Usmál jsem se. Tady mi nehrozilo žádné nebezpečí. S Pierrem již jezdíme běžně do krámu, každý mne uctivě zdraví. A popohnal jsem koně.


***

Z kočáru jsem vysedla už ve vesnici. Rozhlížela jsem se kolem sebe, je to již tak dávno. Zašla jsem do místní hospůdky, abych se ohřála a dala něco k jídlu.
Hospodský mne ihned poznal, rodinná podoba se nezapře, otec se zde narodil.
"A cože jste k nám zavítala" vyptával se. "Ale, navštívit příbuzného k nám domů"
zalhala jsem. "Tak to jistě pana Pierra….pak se ke mně přitočil a zašeptal:
"Víte, dům teď patří nějakému podivínovi, prohání se kolem něj na černém koni, černý plášť za ním vlaje jako čertovi. Lidi to povídali. Ale není zlý, to teda ne, každého slušně pozdraví. A na tváři…. na tváři nosí pod kloboukem masku. Lidi říkají,že byl asi taky tenkrát u vás při tom požáru a popálilo ho to..."
Usmála jsem se. Přesně jsem věděla, o kom hovoří. Tak už má i zde svoji pověst. Lidé jsou přece jen pohotoví, jak si vše ihned vymyslí.
Zaplatila jsem a vydala se lesní cestou k domu. Když jsem přicházela blíž a pohlédla
na něj, zachvátily mne bolestivé vzpomínky.
V levé části stoupal z komína kouř. Přidala jsem do kroku. Zaklepala na dveře.
Otevřel mi Pierre, pozdravila jsem jej. Chvíli se na mne překvapeně díval a pak radostně zvolal.
"Slečno, kde se zde berete? Pan Erik není doma, jel se projet na Cézarovi. Pojďte dál."
Nechala jsem si uvnitř zavazadlo, vzala Breta a šli jsme mu naproti. Snad by se měl
již brzy vrátit. Když jsem tak zamyšleně kráčela podél lesa, pes se náhle rozběhl,
asi za zajícem. Volala jsem na něj, ale neposlechl. Vtom se ozval dusot koňských kopyt, pak divoké zařehtání, několik dunivých zvuků a pak nic. Jen štěkot.

Rychle jsem běžela k pěšině za zatáčkou. Zdálky jsem viděla zmateně pobíhat
černého koně, kolem něj skákal Bret, a na zemi, v částečně zasněžené trávě… ležel on,
plášť rozprostřený kolem sebe a nehýbal se. S největšími obavami jsem rychle utíkala
k tomu místu…
 


Komentáře

1 Seloki Seloki | Web | 21. srpna 2008 v 17:41 | Reagovat

Hezkej blogíísek

2 Tom Tom | Web | 21. srpna 2008 v 17:44 | Reagovat

Rozjíždím nové forum o zvířatech.

Jestli chceš tak se můžeš podívat.

Adresa je-zviratka.goodforum.net

3 Simik:D Simik:D | 28. září 2008 v 12:35 | Reagovat

Nechtěly byste náhodou pokračování?

4 nikola nikola | 19. října 2008 v 21:56 | Reagovat

Jako od tebe? Tak přihoď. Jinak další díly

tohohle jsou na literu.cz, asi už 27,jmenuje se to Erik

já jsem tam naložená furt, čekám až bude další :-D

5 Pandora Pandora | 20. října 2008 v 12:04 | Reagovat

nikola: bohužel, Jindra nám zatím pokračování neposlala, takže jak píše Niki, na literu to bude;)

simik: no jasně, jestli něo píšeš a chceš to tady mít taky, posílej ;) na anksunamon@seznam.cz nebo sarys9@seznam.cz

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama