Soumrak nad Vltavou - 4. kapitola

12. srpna 2008 v 21:45 | Pandora & Delila |  Soumrak nad Vltavou
Tak jsem zase pohromadě, což znamená lepší podmínky pro psaní než po icq případně po telefonu. Dokonce jsme už vymyslely název (nesmějte se tolik :D) a vytvořily trailer, který nám ale nejde uložit, takže nic neslibuju. Hlavní postava korunního prince Rudolfa je reálná, syn Alžběty (Sisi) a Františka Josefa se nám prostě musela dostat do díla (hlavně po tom, co Del naprosto propadla jeho životnímu příběhu). :)
Tak snad se vám to bude líbit.
P.& D.
____________________________________________________
Tehdy se rozhodl, že už má dost nechutných hospod a pivnic nejhorší kategorie, kterých si za těch několik měsíců užil víc, než mu bylo milé. Zamířil do podniku, který se všeobecně pokládal za nejvyhlášenější a nejdražší ve městě, přestože on sám název Comme chez soi považoval minimálně za prostoduchý.
Restaurace byla v podstatě prázdná. Majetnější bruselští občané, kteří by si mohli dovolit stát se jejími hosty, očividně dali přednost večeru strávenému ve svých okázale zařízených sídlech, a nižší vrstvy obyvatel mohly jeho zařízení obdivovat nanejvýš zvenku. Erik se nepovažoval za příslušníka ani jedné z těchto skupin.
Přestože bylo pozdě večer, přesněji řečeno brzy ráno a znuděný personál pomalu zhasínal a chystal se zavřít, Erikovi se podařilo zaplatit si stůl v rohu salónku. Ospalému mladíkovi, který se ho houpavým krokem vydal obsluhovat, podal dostatečný obnos peněz a objednal si jehněčí kýtu s koriandrem a kmínem.
Ozvala se hlasitá rána, jako by někdo silně prásknul dveřmi, a hned poté neuvěřitelný smích, který téměř otřásal sklenicemi a poháry rozestavěnými u výčepu. Erik podrážděně položil příbor na stůl. Společnost, ke všemu v očividně ve značně dobré náladě, bylo to poslední, po čem toužil.
Koutkem oka pozoroval, jak se zpoza rohu vypotácely dvě postavy.
"Hospodó!" zařval mladší a menší z nich, hubený asi třiadvacetiletý muž s rudými tvářemi, krátkými vlasy a strništěm. Na sobě měl slavnostní drahý kabát, který ale teď vypadal, jako by se v něm vyválel v kanále. Jeho druh byl zavalitější postavy, s tlustým, kulatým obličejem a malýma zapadlýma očima, který na krátkých hubených nohách klopýtal za svým kamarádem a v ruce v rukavici svíral půllitr; kdoví, odkud ho až nesl.
Číšník opatrně vykoukl zpoza pultu, zívl a něco zamumlal směrem k příchozím.
"Víno!" zařval opileckým hlasem mladík a podržel se židle, aby neupadl, načež ho sklátil další záchvat smíchu. "Tý, tý tám!" zahulákal ještě. "ještě sem neskončil. Víno pro všechny!"
Jeho společník se usadil k prvnímu stolu a netrvalo to snad ani minutu a už spal, stále svíraje skleněný půllitr.
Erik znechuceně nakrčil nos a narazil si klobouk hlouběji do čela. Tohle vyrušení mu byl čert dlužen. Odsunul talíř stranou; chuť k jídlu ho už přešla. Stejně by se při zápachu, kteří ti dva přinesli a nestoudně šířili po salonu, brzy pozvracel.
"Hoj, kamaráde!" ozvalo se nalevo od něj a Erik si v duchu opakoval, že ho zabije až v největší nutnosti; kdyby byl ten pošetilec střízlivý, jistě by měl dostatek rozumu, aby se k němu nepřibližoval.
"Kamaráde můj, já tě ták rád vidím! Héj, hospodó! Víno pro mě a tady mýho kamaráda! A fofrem, mládenci - to je rozkáz!" Ta chechtající se páchnoucí hromada alkoholem nasáklých hadrů se z vysoka posadila na židli vedle něj a objala ho kolem ramen. Erik se zaťatými zuby dál seděl s pohledem upřeným před sebe a jeho přítomnost se snažil ignorovat.
Teď už na Erikovi spočíval plnou vahou. "Víš, kamaráde, já mám hroznej život! Kdybys," škytl, "věděl, co si mám vzít! Jako za manželku, víš?" číšník přinesl víno, postavil ho spolu se dvěma poháry před ně a rychle zase zmizel.
"I moje služka je hezčí ženská! Tahle mi nedá ani za deset let, nemá ani prsa, mein Gott!" nevšímal si sklenic, přihnul si z láhve a smích střídavě přecházel ve vzlyky a škytání. "Ty určitě nemáš takovou smůlu, zlato, takovou hässliche babu ti nenapařej. A voni sou stejně všechny stejný, co sem si moh vzít. Jedna vošklivější než druhá, a to byly tři! No a na tuhlectu mi pad los, no tak co mám dělat, no. Ňákou Máňu si dycky najdu, ale musí bejt starší než fünfzehn Jahre, aby věděla, co dělát v posteli, že jó? No co ti mám povídat, kamaráde, ty víš, vo čem je řeč."
Erik se na něj nechápavě zadíval a zvednul se k odchodu. Jeho nechtěný společník ho ale chytnul za rukáv a přitáhnul zpět ke stolu. "Joséf! Ještě pívo! Bier!" obrátil se na spícího muže. Ten si ho ale nevšímal a pokračoval ve svém zaslouženém odpočinku. Místo něj se úkolu chopila obsluha a za chvíli před nimi stály dva naplněné půllitry.
"Jó, kamaráde, a já se ti ještě nepředstavil!" zasalutoval, načež do sebe zdatně obrátil svůj i Erikův půllitr. "Jeho výsost korunní princ a arcivévoda Rakóus, Čéch, Úher a všehó, brzo manžel toho nejvošklivějšího dítěte na světě, Rudolf se menuju." Nemotorně se poklonil. "A tohle je Jósef. Můj drožkař." ukázal na nehybnou masu sádla a objednal si další pivo.
Návštěva císařova syna v Bruselu za účelem sjednání zásnub s belgickou princeznou Stefanií byla všeobecnou senzací. Nijak by ho bývalo nepřekvapilo, kdyby se kdejaký opilý vandrák v omámení smyslů alkoholem za něj začal vydávat. V případě tohoto nezvaného spolustolovníka Erik ale od začátku tušil, o koho jde.
"Myslím, že už máte dost." řekl chladně.
"Vůbec né, kamaráde." mávl rukou princ a málem se přitom složil k zemi. "A hele, co ty seš?"
Erik si ho zpod stínu klobouku změřil pohrdavým pohledem a neodpovídal. Rudolfovi to ale zřejmě nevadilo. Ani nemohlo. Svezl se hlavou na stůl a začal chrápat.
"Pán bude platit?" ozvalo se náhle nad ním. Erik zavrčel a hodil po číšníkovi několik mincí, aby ho nechal na pokoji.
"Pane, ale to je málo."
"Tohle mi zaplatíš," utrousil pohrdavě Rudolfovým směrem a přidal ještě jednou stejný obnos. "To by mohlo stačit. A ty pojď." zvedl se a hrubě popadl svého společníka za límec. Ten něco zamumlal na protest, ale jinak byl jako pytel brambor.
Erik ho táhl nočními ulicemi Bruselu. Minul mnoho významných budov, až došel k té, kterou hledal. U vchodu královského paláce stáli na stráži dva dřímající vojáci v pomačkaných uniformách. Jistě, pravá služba rodné zemi, pomyslel si Erik a jedním z nich zatřásl. Strážný sebou škubl, něco vykřikl a dezorientovaně začal hledat šavli.
"Máš tu arcivévodu." řekl Erik a hodil po něm páchnoucího mladíka. Strážný se pod jeho vahou málem zhroutil.
"Princi!" zahuhlal, když ho ze sebe odvalil. "Mein Gott, v paláci si o vás už dělají starosti! Musíte hned nahoru." vyškrábal se na nohy a pomáhal Rudolfovi vstát, aby ho mohl opřít o zeď.
Otočil se Erikovým směrem, aby zjistil, co je záhadný příchozí zač, před palácem však už nebyla živá duše.
 


Komentáře

1 Sněženka Sněženka | 14. srpna 2008 v 18:49 | Reagovat

Líbí se mi smysl pro detail. Velice zdařilé!

2 Mari Mari | 15. srpna 2008 v 17:56 | Reagovat

Jasně, smysl pro detail! A já pořád nevěděla, jak to nazvat. Jo, mně se taky líbí.

3 Pandora Pandora | 16. srpna 2008 v 13:25 | Reagovat

děkujeme! ;)

4 terezkys terezkys | Web | 9. srpna 2010 v 18:50 | Reagovat

teda až teprve dnes jsem to začala číst, ale hltám kapitolu za kapitolou...úžasné

5 Pan Pan | 10. srpna 2010 v 12:01 | Reagovat

@terezkys: to jsme moc rády, díky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama