Soumrak nad Vltavou - 5. kapitola

21. srpna 2008 v 21:59 | Pandora a Delila |  Soumrak nad Vltavou
Áááá..... měla bych napsat něco inteligentního na úvod, ale protože jsem půlku noci byla vzhůru s kocourem, co si neumí sám dojít na kočičí záchod a pochodoval mi po hlavě :D, jsem naprosto, ale naprosto mrtvá a neschopná přemejšlet (a ještě k tomu s Del vymejšlíme co nejvíc slov na "em-" a "am-" :D), řeknu to jednoduše: Další kapitola. B) ;)
Pan
P.S.: Prosíííííím, napište nám do komentářů nějaký slova na "em" a "am" :D o:) Díky předem ;)
_____________________________________________________________
Když se Rudolf probudil, následovala ostrá bolest hlavy, kterou tak dobře znal. A to nejen během svého pobytu v Bruselu, a to se opravdu považoval za štamgasta místních podniků, i ve Vídni ho tyto pocity často po probuzení pronásledovaly.
Vstal z postele a překvapen, že nevrávorá tolik, jak čekal, v půlce místnosti otevřel oči, aby se v prostoru zorientoval. Pomalu došel ke stolku, aby se napil z připravené sklenice vody.
V té chvíli, co ji odložil, vyřezávané hodiny na zdi odbily poledne a Rudolf si při tom zvuku zděšeně uvědomil důvod své včerejší malé "oslavy". Bože, zásnuby.
Ano, vybavil si, chtě nechtě slíbil svatbu té malé vyhublé holce s hroznou pletí. V duchu znovu viděl ten její rozjásaný obličej, tu nevinnou radost v jejích očích, stejně jako neskrývaně znechucený pohled své matky, která se k jeho překvapení obtěžovala přicestovat až sem.
Rudolf zakroutil hlavou, znovu přejel očima po skvěle vybaveném apartmá v prvním patře královského paláce a rozhodl se, že raději ze všeho nejdřív zajde na návštěvu k Adeline do vedlejšího pokoje. Musel se tiše zasmát, když si vzpomněl, jaké tu bylo soukromé pozdvižení, když královna Marie-Henrietta zjistila, že si s sebou z Vídně přivezl svůj nejnovější objev - tuhle šikovnou malou herečku.
Naštěstí to - jakže to nazvala? - ano, ano, pro blaho nového páru nebude říkat drahé nastávající. Rudolf se zašklebil. Jako by to pro něj mělo nějaký zvláštní význam. Koneckonců, celá Vídeň ví o jeho aférkách, tak by si i drahá malá Stefanie měla zvykat. Nemá zapotřebí hrát si na vzorného manžela toho dítěte....
Jak že to královský pár nazval důvod, proč musí být svatba odložena na neurčito? Á, ano, "pomalé dospívání". Co ale také čekali? Je jí teprve patnáct, je to malá hloupá holka a jako císařovna bude zcela určitě neschopná. Možná umí slušně hrát na klavír, otevírat ústřice, chovat se jako dáma, ale nějaké vlastní názory? Po těch v její světlovlasé hlavě nebylo ani stopy a Rudolf tohle vymývání ženských mozků nesnášel. Jak očekávají, že bude císař skvěle vládnout, když jediná žena, co mu hodí do rukou a do klína, je vlastně bezduchá loutka, která není zvyklá rozhodovat ani sama o sobě? On ji musí vzít pod svá křídla, přivřít oči nad její ošklivostí a nešikovností, přestože právě on je považován ve Vídni za největšího lva salónů a odborníka přes ženskou krásu, a naučit ji nějakému racionálnímu uvažování, jedině tak spolu budou moci trochu vycházet.
Třeba po nějakém čase nebude tak nesnesitelná a zamilovaná jako teď.
Rudolf zívl a zamířil do šatny a vstříc dalšímu dlouhému dni plnému oficiálních návštěv všech známých i neznámých institucí a rádoby srdečných úsměvů, které bude muset jak přijímat, tak rozdávat na všechny strany, a hrát si na šťastného budoucího manžela. Sám se divil, že mu tentokrát, což bylo velmi neobvyklé, dopřáli ten luxus vyspat se. Nejdřív ale zajde k Adeline, pousmál se, a otevřel pozlacené dveře.
Když se večer kolem jedenácté, unavený po dlouhém a nudném dni, kdy měl tu neskutečně "milou" povinnost strávit několik naprosto trapných a nepříjemných chvil s tupě se usmívající a brebentící Stefanií, vrátil do svých pokojů, na psacím stole na něj jako obvykle čekalo několik dopisů.
Jistě, ti idioti mi nedají pokoj a nedokáží se pár dní postarat sami o sebe, pomyslel si. Nenáviděl armádu, a skutečnost, že z něj otec udělal plukovníka c.k. a velitele pluku, nepřijal s žádným nadšením. S povzdechem postupně procházel obálky, až ho zaujala jedna, svým způsobem odlišná od těch ostatních.
Vážený arcivévodo,
Předpokládám, že ve chvíli, kdy si čtete tento dopis, jste již v dostatečně střízlivém stavu, abyste dokázal pochopit jeho obsah.
Pro případ, že by Vás zrazovala paměť, jste se včerejší noci uráčil vtrhnout jako poslední vandrák do Comme chez soi, obtěžovat obsluhu i hosty a donutil mě za Vás zaplatit několik džbánů vína a půllitrů piva pro Vás a vašeho páchnoucího společníka, o jehož osudu nemám nejmenší ponětí.
Za běžných okolností bych tuto událost přešel bez většího povšimnutí. V poslední době se však nenacházím v uspokojivé finanční situaci a podobné investice mi nepřicházejí vhod.
Domnívám se, že Vy disponujete poněkud větším bohatstvím a nebude Vám zatěžko dopravit dostatečnou finanční částku do hotelu Ermitage v ulici Saint George.
S úctou,
Ten, bez kterého byste neměl tu čest znovu spatřit svou půvabnou snoubenku
_____________________________________________________________________
P.S.: HAHAHAHAHAHA!!!!! (Pardon, to už nepatří do dopisu, ale nemohly jsme si to odpustit :D :D Konec kapitoly.)
 


Komentáře

1 Pandora Pandora | 22. srpna 2008 v 21:18 | Reagovat

Jště mimochodem - jestli jste někde v textu našli slovo "Blíbláblé" a kvůli tomu jste nás začali považovat za naprostý magory, tak hlásím, že magoři si to už uvědomili a opravili :D :D B) o:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama