Soumrak nad Vltavou - 7. kapitola

25. září 2008 v 15:26 | Pandora & Delila |  Soumrak nad Vltavou
Další kapitola našeho šílenství, tentokrát konečně v Praze i se strýcem Herbertem :D :D ;)
___________________________________________________________________
Musela usnout, protože další věc, kterou si pamatovala, bylo jemné škubnutí, jak kočár zastavil, načež utichl zvuk koňských kopyt na dlažbě. Někde za nimi ovšem ještě slyšela druhý kočár, který doprovázel ten jejich a v kterém se vezla Isabelle společně se zavazadly. Deka se jí svezla někam k pasu a kdyby bývali jeli ještě déle, začala by se třást zimou. V břiše jí zakručelo hlady, ale nevšímala si toho. Nebyla zvyklá moc jíst, v Opeře si to kvůli tanci nemohla dovolit. V Opeře... Raoul se vykláněl z okénka a něco německy dojednával s kočím. Pak se otočil k ní.
"Jsme tu. Praha se ti bude líbit, uvidíš." Usmál se na ni a otevřel dveře kočáru, aby jí pomohl vystoupit.
Venku bylo ještě chladněji, než si myslela. Rozhlédla se kolem sebe. Byli v úzké uličce, která se postupně ještě víc zužovala, až člověk uvažoval, jestli by jí vůbec mohl projet kočár. Za hezčího počasí, než panovalo dosud, tu jistě muselo být krásně. To místo bylo jakoby odříznuté od světa, po obou stranách ulice stály nízké i vyšší domky s barevnými fasádami, některé z nich měly zachovalá domovní znamení. Za okny s dlouhými i krátkými záclonami se občas slabě svítilo. Byla neděle, jak mohl proboha být v tuhle dobu někdo vzhůru? Povzdechla si. Tohle nemělo s Paříží nic společného. Chce pryč, nechce tu být ani žít a to poslední, na co se těšila, byl Raoulův podivínský strýc. Setkání s Herbertem se snažila v duchu oddalovat celou dobu. Neměla ráda seznamování se s novými lidmi, vždycky měla pocit, že neudělá ten správný dojem, zachová se hloupě a ztrapní se přede všemi.
Za ní kočí pomáhali Isabelle vybalovat kufry a bedny - ne, že by jich bylo mnoho - a Raoul stále řešil jakýsi spor s kočím. Podle těch několika útržkům vět, kterým Christine rozuměla, si naúčtoval za cestu třikrát tolik, než byl Raoul ochoten zaplatit.
Uslyšela zaskřípání pantů a když se ohlédla, viděla, jak z náhle otevřených dveří jednoho docela pěkného domu vychází malý muž zavalité postavy, pobrukujcí si veselou melodii. Jakmile zamknul vchodové dveře a zastrčil si klíč do kapsy, zvesela se vydal cestou k nim. Jakmile jejich malý průvod, který zatarasil celou už tak stísněnou ulici, na okamžik se zastavil a udiveně se podíval na kapesní hodinky. Poté je obdařil zářivým úsměvem. Christine se marně snažila trochu oprášit své šaty a urovnat sukně a pokusila se úsměv oplatit.
"Raoule..." zašeptala, ale její manžel si dál hleděl svého. "Raoule!" zavolala na něj hlasitěji.
Vikomt nechal svého konfliktu s kočím a otočil se.
"Á, Herberte!" zvolal a vydal se příchozímu vstříc. Zatímco se oba muži vítali, mohla si svého nového příbuzného podrobněji prohlédnout.
Byl jen o málo vyšší než ona sama, jeho plnoštíhlou postavu zakrýval vyšívaný orientální hedvábný župan a očividně mu nedělalo nejmenší problém vyjít v tomto zvláštním úboru na ulici. Na krátkých nohách měl ještě pantofle a v ruce doutník, jehož pach Christine evokoval Chateau de Changy a který tolik nenáviděla. Jeho oči byly malé, ale velmi živé a přátelské, na výrazném nosu měl brýle a tmavě hnědé vlasy mu již poněkud řídly.
Když Herbert poplácal Raoula po rameni, což zřejmě znamenalo závěr konverzace na uvítanou, otočil se a s nadšeným výrazem se přihnal ke Christine.
"Och vem är denna vackra dam? Inte berätta att du är hans fru! En sådan skönhet. Mitt namn är Herbert, min kära." Muž se přátelsky pousmál a políbil jí ruku.
"Quoi?" hlesla Christine a s vyděšeně se ohlédla po Raoulovi. Měla nesnesitelné nutkání otřít si ruku do sukně.
"Ó, omlouvám se, má drahá, moje švédština už zřejmě není to, co bývala..... ale Raoul vám jistě vykládal příhody z dob, kdy jsem žil v Uppsale. Vskutku krásné město...." Herbert se několik vteřin tvářil zasněně a až Raoulovo nenápadné zakašlání ho probralo.
"Stejně jako vy, nádherná dámo." A znovu Christine líbal ruku. Ale to se již do konverzace přidal Raoul:
"Ano...víš, strýčku, Christine sice pochází ze Švédska, ale větší část života strávila ve Francii. Tedy... Christine, toto je můj strýc kníže Herbert Charlemagne Thun-Hohenstein, poměrně vlivný rakousko-uherský politik." Mrkl na Herberta, ten byl však stále plně zaujat Christine a zasmál se.
"Ano, nejsem na to jméno nijak pyšný, ale znáte to.... aristokratické dámy se často nudí a krátí si čas četbou historických knih. Má matka takto propadla kouzlu Karla Velikého..... až je ze mě Charlemagne."
Pokrčil rameny a stále z Christine nespustil oči. Zasmál se a neochotně se na okamžik obrátil na Raoula. "No, holubičky moje, tak půjdeme dovnitř, ne? Abyste se mi tu nenachladili..." a znovu upřel všeříkající pohled na Christine.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama