Svět bez zrcadel (by Zdeňka) 2.

11. října 2008 v 17:20 | Zdeňka |  Zdeňka


Erikovi se kdesi hluboko v duši usadil neklid. Ty které v životě potkal buď zděšeně prchli nebo se ho pokusili zabít. Ale Viola neudělala ani jedno. Zatím....






* * *
Minulo třicetčtyři dní. Bylo chladné podzimní dopoledne. Nad krajinou se vznášela hustá mlha. Přízraky stromů se nehybně tyčily k bledé obloze.
Po černém kříži stékaly drobné kapičky. Mlhou prolétlo přízračné stádo jelenů.
Přitáhla si černou pelerýnu. V ruce nervózně svírala dopis. Z mlhy močálů vystoupila postava v černém a vztáhla k ní ruku v černé kožené rukavici.
Kráčeli spolu, mlčky bok po boku, vratkými stezkami močálu.
Vstoupili na malou louku uvězněnou v močálech, na které stály trosky několika domků. Mezi nimi se hrdě tyčil pobořený kostel. Mnohé z domků i část kostelní zdi byla porostlá psím vínem které v této podzimní době zářilo temně rudou barvou.
Všechno to v té mlze vipadalo jako sen, jako přízrak, jako duch dávno zapomenuté vesnice. Erik ji vedl dál, do kostela.... Vstoupily a mlhu i chlad podzimu uzamkli za sebou. Erik se hrdě postavil doprostřed. Vznešený, mocný.
Celý v černém až na zdobenou vestu a nákrčník v temných bordó odstínech.
Přes ramena mu splýval černý plášť posetý drobnými kapkami mlhy. Pravou tvář mu zakrývala bělostná maska. Viola se průsvitně usmála a přejela očima celé místo. Chyběli tu lavice,takže místo připomínalo halu venkovského sídla. Tam kde býval oltář byly sochy andělů kteří měli zakryté tváře maskami, na zadní zdi se tyčila monumentální stavba ze svícnů. Světla planoucích svící se odrážela v roztříštěném zrcadle částečně překrytým těžkým sametem. Místo oltáře byl
dlouhý stůl s dvěma honosně vyřezávanými židlemi které směli užívat jen vysoce postavení duchovní. Erik podal Viole ruku a doprovodil ji ke stolu. Usadil ji po své levici, tak aby neviděla jeho masku. Na stole byly zlaté poháry vína,bažant na brusinkách, houbové pyré a lesní plody zalité medem divokých včel.
Dřevěné rukojeti původně prostých farních příborů byly pokryty drobnou dřevořezbou. Jedli, pili. Povídali si jen málo. Napětí nepolevovalo, ikdyž Erik se zdál být mnohem jistější než když se poprvé setkali. Viole připadal jako skutečný šlechtic. Neměla z něj strach ale cítila před ním hluboký respekt.
Nebyl to muž kterého byste chtěli rozhněvat. Po posledním doušku vína odvedl Erik Violu po dřevěných točitých schodech na kúr. Kolem varhan byly svícny, uspořádané do mnohem monumentálnější, složitější stavby než byla ta u stolu.
Mezi nimi se třpytili monstrance. Jako by měli uctívat varhany, nebo spíše hudbu která z nich vycházela. Všude kolem byly štosy popsaných notových papírů, nákresy, svitky pergamenů a pečetní vosk, kalamáře, brky i běžná pera.
Erik se obrátil a pohlédl na Violu. Zamrazilo ji. V jeho tváři se zrcadlilo cosi nebezpečného, šíleného. ,,Vítám Tě ve své svatyni hudby.´´ Erik usedl k varhanům a zahrál silnou, mocnou hudbu. Viola cítila jak ji puká srdce, jak se zachvěla samotná nebesa. Pak Erik začal zpívat. A při té písni museli i andělé zaplakat. Viola sklouzla na zem k Erikovým nohám a naslouchala jeho hlasu.
Poprvé ho směla vidět v jeho plné síle, v divoké nadpozemské kráse. Erikův hlas dozněl v ozvěnách. Viola slyšela svůj zrychlený dech. Se slzami v očích se zeptala ,,Kdo jsi?´´ Erik sklopil oči. A pak začal vyprávět celý svůj příběh. Její rty zbledly, sklopila hlavu a její slzy padaly na dřevěnou podlahu jako korále z přetržené šňůry. Pak už neplakala. Necítila ani nenávist ani smutek. Necítila vůbec nic. Erikův žal jí prostoupil srdcem i duší, každým vláknem její bytosti. A byl příliš velký a příliš živý na to aby bylo možné vyplavit ho slzami.
Miluješ ji ještě? Chtěla se zeptat. Ale příliš se bála odpovědi....
 


Komentáře

1 Marta Marta | 12. října 2008 v 22:29 | Reagovat

Fíííííha, teda..... DOST DOBRÝ!!! ;-) Skoro jsem nedýchala....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama