Svět bez zrcadel (by Zdeňka) 4.

11. října 2008 v 17:22 | Zdeňka |  Zdeňka

Sníh roztál a v údolí rozkvétaly první sněženky. Probudila se a vyšla do kostelního sálu. Všude bylo ticho. Stoupala po dřevěných schodech na kůr.




Všude bylo příliš velké ticho. Znepokojila se. Erik neseděl u varhan ani nezapisoval do not jako obvykle. Seděl na zemi vedle varhan, zády opřený o zeď. Díval se kamsi do prázdna před sebou. Rty měl bledé, dýchal pomalu. Tvář měl zalitou slzami.
Nepodíval se na ni. ,,Miluji Tě.´´ Řekl docela tiše, jakoby z posledních sil. A v tom vyznání byla všechna bolest světa. Chtěla odpovědět ale její hrdlo svíral žal.
Vzhlédl k ní. Z očí se mu hrnuly další slzy. Klesla na kolena, vedle něj. Chtěla se ho dotknout ale nedovolil jí to. ,,Můžeš odejít. Můžeš se vrátit domů.
Jsi volná.´´ Hlas mu na chvíli selhal. ,,Nemusíš tu zůstávat ze strachu. Nebo z
lítosti.´´Opět se zadíval do prázdna před sebou. Vzala ho za ruku. Byla studená,
bezvládná.Po tváři se jí rozběhly slzy.,,Nemohu odejít Eriku. Miluji Tě.´´Šeptla ,,Lžeš!´´ Vykřikl a vytrhl se jí z něžného sevření. ,,Nikdo mě nemůže milovat. Podívej se na mě, jsme ohavná mršina která se hnusí i červům! Mně je láska navždy zapovězena. Vždyť ani nejsem skutečný muž...´´Odmlčel se.,, Celý život mě všichni pronásledují. Já...já chci jen žít.´´,,Já vím Eriku, Já vím.´´ Její hlas se ztratil v slzách. ,,Nikdo pro mě nemá slitování, milosrdenství....lásku.´´ Pokračoval Erik.A každé to slovo znělo jako kdyby mu někdo vytahoval ze srdce nůž, ostří které uvízlo příliš hluboko. ,,Eriku, má nádherná lásko, já si přece nemyslím že jsi zrůda nebo ohavná mršina. Mně Tvá tvář nepřipadá odpudivá...´´ ,,Prolhaný hade!´´Přerušil ji. ,,To mám věřit že tohle je život jaký chceš?´´ Rozzuřeně vstal.,,Že TOHLE je tvář kterou chceš mít po zbytek života před očima!?´´ Planul hněvem.,,Ano Eriku. Tohle je tvář kterou chci mít po zbytek života před očima.Jiný život nechci.´´Nepříčetně oddechoval. ,,Miluji Tě.´´ Zopakovala úplně tiše a pomalu vstala. Děsil ji ale věřila že by na ni nevstáhl ruku. Nevýrazně zavrtěl hlavou.,,Ne..to není možné..Ne..´´Šeptal neslyšně sám k sobě. ,,Proč mi nevěříš Eriku?´´Její hlas zněl mnohem pevněji. Byla v něm hořkost.
,,Komu si uvěřil?Těm co Tě bili? Těm co Tě zavřeli do klece a ukazovali jako nějaké zvíře? Těm co Tě chtěli zahubit? Těm co na tebe štvali psy? Těm si uvěřil?´´ Sevřela rty.,,To oni jsou zrůdy!´´Zabodla prst kamsi do prostoru za sebou.,,Nikdy jsem Ti neublížila a přesto mi nedůvěřuješ.´´O kousek se přiblížila.,,To si opravdu myslíš že na Tebe Bůh zapomněl? Eriku proč mi nevěříš...Já Tě doopravdy miluji.´´Díval se na ni jako zvíře které prosí o poslední ránu z milosti. Jak moc si přál aby to byla pravda! A jak nemožné pro něj bylo uvěřit ji. Přistoupila k němu. Políbila ho na spánek tváře která se zbytku světa hnusila.Polibek za polibkem hýčkala jeho znetvořenou tvář. Pod rty cítila jeho slzy. Erik se odtáhl, jen kousíček. A poprvé po dlouhých letech se hořce rozplakal. Viola ho objala. Erik ji k sobě pevně přimkl,tvář zabořil do jejích temných vlasů, hladová duše která poprvé okusila něhu. Drželi se tak dlouho. Celou věčnost. ,,Eriku...Eriku co mám udělat? Co mám udělat abys uvěřil v mou lásku?´´ Šeptala mu v objetí. Erik ji pohlédl do očí. ,,Vezmi si mě.´´
 


Komentáře

1 Ketty Ketty | 20. dubna 2010 v 20:13 | Reagovat

Nááádhera. Dojemné. Když jsem četla 3. řádek, cítila jsem na tvářích slzy. Tak až do konce. Fakt je to krááása. Chtěla bych být Viola a zároveň filmová Christine. Jen tak dál.

2 kettylinka kettylinka | 29. prosince 2010 v 15:46 | Reagovat

úžasné. čtu to pořád dokola a strašně se mi to líbí. taky bych chtěla umět takto krásně psát.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama