Soumrak nad Vltavou - 27. kapitola

20. října 2010 v 10:11 | P & D |  Soumrak nad Vltavou

Musela jsem pryč.

Cítila jsem se jako v pasti. Neuběhla minuta, aniž bych na to nemyslela... I v prázdné místnosti jsem se neustále rozhlížela a zůstávala napjatá, bezmocně očekávající, že se z hlubin starého domu, z jeho silných kamenných zdí, najednou ozve on, jeho hlas, ten, který jsem dlouhá léta slýchávala a doteď mě pronásledoval ve snech. Připadala jsem si jako šílená, nedokázala jsem se na nic soustředit ani se ničím rozptýlit. Neodvážila jsem se téměř vyjít na ulici, tolik jsem se bála - ale možná jsem si to i tajně přála -, že ho někde uvidím. Že se skrývá za každým rohem, za každým projíždějícím vozem, pozoruje mě z temných oken, pod nimiž procházím a na každém kroku se ohlížím. Byla to zvláštní směs strachu a naprosto nepochopitelného vzrušení, v jedné chvíli mi srdce tlouklo jako zběsilé, o okamžik později jsem cítila, jak mě svírá úzkost. S nikým jsem nemluvila a i přes snahy všech v domě jsem nebyla schopná téměř nic sníst. Nemohli mě pochopit. Raoul si to musel vykládat tak, že jsem taková kvůli té hloupé hádce před pár dny, a ani se ke mně nesnažil přiblížit. Neměla jsem mu to za zlé, vlastně jsem byla vděčná. Co by udělal, kdyby se to dozvěděl? Přistihla jsem se při myšlence, že na to nedokážu odpovědět. Jedna část mne mě ubezpečovala, že by mě ochránil - o tom bych nikdy nezapochybovala -, něco mě však od toho rozhodnutí odrazovalo. Nechtěla jsem, aby to věděl... nechtěla jsem nic. Chtěla jsem se zavřít v nejvzdálenější místnosti, pryč od zkoumavých pohledů, prostě uniknout ode všech a zmizet. Skrýt se před minulostí, za níž jsem se snažila pečlivě zavřít dveře, a která teď hrozila vtrhnout do mé přítomnosti.

Nakonec jsem jenom celé dny seděla schoulená ve velkém křesle v ložnici u okna, přikrytá teplou vlněnou dekou. Za zavřenými víčky se mi míhaly stíny, neskutečné postavy. Stalo se to všechno doopravdy, nebo to byly jen přeludy? Netušila jsem. Horko střídala zima, která mi projížděla celým tělem, ale jako bych nic nevnímala. Bála jsem se i pohnout, spokojená ve svém neviditelném vězení nevědomosti, nevšímajíc si ničeho. Tu chvíli, kdy jsem věděla, že jsem v bezpečí, jsem chtěla uchovat navěky. Okolní svět přestal existovat, a spolu s ním i všechno zlé, co na mě v něm mohlo čekat.

Během krátkého procitnutí, které následovalo, jsem se vzchopila natolik, abych do sebe dostala tu trochu jídla, co mi donesla ustaraná Isabella, a přečetla si stručný, ale srdečně znějící dopis od Antonie, manželky jednoho z Herbertových vzdálených příbuzných, ve kterém mě zvala na jejich venkovské sídlo nedaleko Prahy. V té chvíli jsem děkovala Bohu, protože jsem doufala, že právě pár dní strávených stranou od toho všeho, v bezpečí, mě zachrání před naprostým šílenstvím. Budu daleko... daleko od všeho i od všech...i od něj. Přestože jsem byla zesláblá, bezpochyby jsem měla horečku a bolelo mě celé tělo, rychle jsem Isabelle vydala všechny pokyny potřebné k tomu, abych mohla z tohoto zpropadeného města odjet co nejrychleji, a poprvé za celé dny jsem se vydala po schodech dolů. V domě jsem našla pouze Herberta, od něhož jsem se dozvěděla, že je Raoul kdesi s přáteli. Na okamžik jsem zřetelně cítila bodnutí u srdce a cosi podobné vzteku. Herbert působil starostlivě, jako ostatně každý, kdo mě v tomto stavu viděl, také proto jsem byla přesvědčená, že mi to pozvání na venkov od příbuzných zajistil. Pokusila jsem se o úsměv jako jediný projev díků, jehož jsem byla schopna.

Iluze vděčnosti a slušného vychování byly jediným důvodem, proč jsem toho dne ještě čekala na svého muže. Být tou samou osobou, jakou jsem byla před rokem touto dobou, byla bych si jistá, že bude trvat na tom, aby jel se mnou. Teď už ne. A ani to tak nechci.

Odpoledne druhého dne mě už starý kočár, kterému nedovíraly dveře a ve kterém, jak jsem měla dojem, muselo být chladněji než venku, odvážel pryč zimní pustinou.

Necelé dvě hodiny jízdy jsem si krátila pozorováním světa za namrzlým okénkem. Jako by venku nečekal žádný život. Kopce, lesy, údolí, stromy. Vše holé, vše mrtvé, nehybně ležící pod šedou oblohou. Prochladlé ruce a nohy jsem po chvíli přestala vnímat a i pomalu ubíhající krajina jako by se mi začínala slévat a kopce kroutit a vzdouvat před očima. Během uplynulých dnů jsem proti své vůli často myslela na to, kde je. Skutečně, nikdy předtím jsem nepřemýšlela o tom, co by mohl právě teď dělat, na co by mohl myslet, co by mohl cítit. Za ten rok se pro mě stal jen představou, vzdálenou hrozbou, nereálnou vzpomínkou, která mi nemohla jinak ublížit, nijak mě ohrozit. Duchem. Myslím, že jsem na chvíli usnula, protože další věcí, kterou jsem poté ucítila, bylo už otevření dveří a chraptivý hlas starého kočího, kterým mi sděloval, že jsme na místě. Mcely.
Prvních pár dní jsem se z čiré slušnosti snažila trochu sblížit s rodinou, která mě sem pozvala, brzy jsem ale jakoukoliv komunikaci vzdala. Téměř jsem nevycházela z Růžového pokoje, kde mě ubytovali. Byla jsem v koncích, zničena svým neúspěšným manželstvím, pobytem v cizí zemi a nyní i jeho návratem. V jejich společnosti jse se cítila nesvá, v každé otázce na mého muže jsem slyšela narážku na to, jak jsem špatná manželka, v každém projevu zájmu o mou osobu jsem cítila jejich pohrdání, posměch. Měla jsem pocit, že to nedokážu, že musím okamžitě napsat domů, komukoliv, ať pro mne přijedou a odvedou mne pryč od těch hrozných lidí, brzy jsem si ale vzpomněla na to, jaké to bylo v Praze... Nebylo úniku.

Měla jsem pocit, že se zblázním. Brzy jsem ho začala vídat i tam, přesto jsem věděla, že to on být nemůže. Byl každým stínem, který se v pokoji znenadání pohnul. Byl průvanem, kvůli němuž začaly tančit plamínky svíček. Byl každým neočekávaným zvukem, zapraskáním dřeva v krbu i potichu znějícími kroky na chodbě. Růžový pokoj, jehož jsem se nyní stala nezbytnou součástí, jako by se mi vysmíval, jako by tušil, že už nikdy nebudu v pořádku, že mě už nikdy nečeká růžová budoucnost. Jak jsem mohla být tak hloupá? Jak jsem kdy vůbec mohla i tou nejmenší částí sebe samotné, své podstaty doufat a věřit v to, že ta noční můra skončí a já budu šťastná? Nikdy šťastná nebudu. Vždy tu bude, o krok přede mnou, plně si vědom každého mého pohybu, mých tajných přání i největších strachů. On, muž plný protikladů, jehož tvář nikdy nevymažu z paměti... Vždyť sem za mnou jel přes půl Evropy, našel si mě, určitě i ví o mém odjezdu. Byla jsem zoufalá, přemýšlela, co bude dál, určitě přijel, aby se pomstil. Anděli, kde jsi? Co po mně chceš? Bála jsem se, nevěděla, jestli dokážu znovu odmítnout, ani jaký trest za zradu mě čeká. Nejedla jsem. Jak bych mohla.... Proč zrovna mě osud nachystal tak těžký trest, proč jsem já nikdy nemohla být ta vyvolená, co by vedla svůj tichý vysněný život? Milovala jsem oba, v tu chvíli jsem oba i nenáviděla. Nemohla jsem takhle dál žít. Musí být řešení...

Po nocích, kdy všichny obyvatelé zámku už dávno spali, jsem sedávala na parapetu u okna a sledovala miliony sněhových vloček dopadat kamsi do zahrady. Připadala jsem si jako bych se vrátila v čase, zpět domů do Švédska, do Uppsaly. Čekala jsem u okna, poslouchající zvuky plápolajícího krbu, venku hustě sněžilo a netrpělivě jsem vyhlížela tatínka. Nevracel se. Bála jsem se o něj, volala ho. Kde mohl být? Bylo tak pozdě... Ohlédla jsem se zpět do pokoje s růžovou tapetou, ale nenašla jsem ho. Tatínku.... Bylo mi horko, nesnesitelné horko, kapičky potu mi stékaly z čela, sundala jsem si saténový župan a neohrabaně otevřela okno. Do pokoje zavál překvapivě studený vítr. Stála jsem u okna, rozhlížela se, sněhové vločky se mi jedna po jedné rozpouštěly ve vlasech. Byla tma a nic jsem neviděla. Určitě byl někde venku, něco se mu stalo a potřeboval mou pomoc.... Drobnými chodidly jsem si stoupla na vnitřní parapet okna, jednou rukou se jemně přidržovala mohutné studené okenice, druhou jsem tápala do tmy. Musím přeci ven... Spodní lem dlouhé noční košile mi překážel a neustále se mi pletl pod nohy. Udělala jsem krok, dva. To už jsem se dostala o něco dál, chodidly kličkovala po namrzlém venkovním parapetu. Byl příliš kluzký... Uklouzla jsem, hlasitě vykřikla, ale stačila jsem se chytnout. Pro oči plné slz jsem téměř neviděla. Je venku, čeká na mne... Zhluboka jsem se nadechla a zvedla pravou nohu, připravena udělat další krok, teď už ale do neznáma, do naprosté temnoty, když mě kdosi popadl za paži a prudce táhl zpět do tepla pokoje....


Když jsem se ráno probudila, s horečkou a bolavým tělem, chvíli jsem si myslela, že je po všem. Rozmazaný obraz pokoje se ale během několika chvil vyostřil a já viděla, že ten tmavý stín bdící u mé postele je má komorná se smrtelně vyděšeným výrazem v očích. Mluvila na mě, ale já ji nevnímala. Vnímala jsem pouze svůj žal, své bezbřehé zoufalství nad životem, který kdysi vedla, nad ideály, v které jsem kdysi věřila. Byla jsem svou pouhou karikaturou, pro muže, kterého jsem milovala, jsem se vzdala všeho, celého svého dosavadního života, a on ani není schopen se o mne postarat... Vždyť tu umírám... Má mě chránit! Má vědět, že v hloubi duše chcí být jen s ním a šťastná! Isabellu jsem poslala pryč, vždyť jsem stejně nic nepotřebovala. Nic kromě klidu v duši, a s tím mi ona pomoci nemohla... s tím mi nikdo nemohl pomoci, jsem odsouzena k věčnému neštěstí a nenávisti. Odpoledne jsem se přemohla a přes tenkou bavlněnou noční košili si přehodila těžký kožešinový kabát. Chtěla jsem ven a k mému překvapení mi v tom nikdo nebránil.
Zimní slunce se odráželo od sněhu a jeho nejmenší částečky se díky tomu třpytily. Zámecké zahrady byl obrovské, vše kolem pokryto mohutnou vrstvou sněhu, pod níž bylo všechno ukryto, všechny staré hříchy zapomenuty. Brzy se mi zimou začaly třást ruce. Nevnímala jsem to, myslela jsem jen na něj.... Malá Lotte myslela na všechno a na nic.... Už je to rok. Rok od těch neblahých událostí, daleko odsud, na jednom pařížském hřbitově.... Od souboje, který by, kdybych do něj bývala nezasáhla, změnil mou budoucnost, a díky nemuž bych se nikdy nenacházela v současné situaci. Přesto bych sama se sebou nedokázala žít, kdyby... kdybych to Raoula nechala udělat.
Můj život by byl o poznání klidnější, nenaplněn věčným ohlížením se zpátky a strachu, kvůli kterému člověk ani nemůže spát. Ale za jakou cenu? Nikdy by ke mně už v noci nezpíval... Nikdy bych se nemohla v zoufaltví utěšovat, že se vrátí, odpustí mi, vždyť mě jistě stále miluje...Roky tu byl po mém boku, byl mým andělem, nejlepším přítelem i rádcem a pak byl náhle pryč. Zpívání se najednou stalo naprostou zbytečností, protože o ně stejně nikdo nestál. Hudba, kdysi věrná součást mého života, najednou zmizela spolu s ním a já se přistihla, že nedokáži zazpívat jediný vysoký tón. To on inspiroval můj hlas a věděla jsem, že jen s jeho pomocí bych dokázala velké věci. Bez něj?... Bez něj jsem nikdy nebyla nic. A přesto...

A přesto mi naháněl husí kůži a strach z něj mi šel až do morku kostí. Bylo mi jasné, že veškerá má budoucnost záleží jen na jeho vůli, že si mě najde, kdykoliv bude chtít.

Daleko za sebou jsem slyšela kroky. To jediné mě přinutilo uvědomit si, kde vlastně jsem, ale ztratila jsem přehled o čase. Neměla jsem ponětí o tom, jak dlouho jsem mohla být venku a bloudila kdesi v zahradách, protože po zámku nebyla nikde ani stopa. Byla mi neskutečná zima a začala jsem se bát. Je tady. Slyšela jsem ho, slyšela jsem jeho hlas. Zrychlila jsem, přestože jsem netušila, kam jdu, po chvíli jsem po kolena zapadla do sněhu. Zpíval, jako by mě k sobě lákal. Košili pod kabátem jsem již měla úplně mokrou, třásla jsem se zimou. Nebo to bylo strachem? Neustále jsem se ohlížela, běžela pryč, ale věděla jsem, že je za mnou, že nade mnou má plnou kontrolu, že jsem v pasti. Slyšela jsem dusot kopyt tlumený silnou vrstvou sněhu. Raoul. Volal mé jméno a já mu běžela naproti. Tolik jsem se bála.

"Raoule, on je tady!" volala jsem již z dálky zoufale.

"O čem to mluvíš?", objal mě a starostlivě mě k sobě tiskl. "Christine, jsi prochladlá na kost, musíme se vrátit."

Jeho slovům jsem nevěnovala pozornost a snažila se vzepřít jeho pažím, kterými mě svíral.
"Ty to nechápeš! On je tady, vrátil se, našel si mě! Už nikdy nebudeme v bezpečí!"

V teple jeho objetí jsem cítila, jak ztrácím vědomí. Poslední, co si pamatuji bylo, jak Raoul řekl:
"Nikdo tu není, má nejdražší. Jsem tu s tebou. Ochráním tě před celým světem. Neboj se, nikdy tě neopustím."

Je se mnou. Ochrání mě... To je všechno, na čem záleží.

Omdlela jsem.
 


Komentáře

1 Clarissa Clarissa | 20. října 2010 v 14:05 | Reagovat

pááááni.. musím říc že každá kapitola je tak napínavá a fascinující, že mámk nos skoru u obrazovky :D

2 Teola Teola | Web | 20. října 2010 v 14:56 | Reagovat

nádherné :-D vážně, moc se mi to líbí. A jsem neuvěřitelně napjatá :-)

3 Aileen Aileen | Web | 21. října 2010 v 18:15 | Reagovat

Jo, jo já taky, napnutá k prasknutí :)
Úžasně popsané Christininy pocity a myšlenky... Chvilkama jsem nevěděla, jestli ji mám litovat nebo jí nadávat, jak je hloupá...ale myslím, že jste její povahu vystihly naprosto přesně... ostatně jako vždycky ;)

4 VercikaS VercikaS | E-mail | Web | 22. října 2010 v 16:28 | Reagovat

Úžasné x)

5 zuzi98 zuzi98 | Web | 23. října 2010 v 9:58 | Reagovat

wow! Každá vaše kapitola je tak suprová! Páni, a vždycky skončí napínavě! Vy byste mohly psát seriály!!! Zdálo se mi, jakobych malým okénkem nahlížela do Christininy hlavy! Vážně výstižně jste popsaly její pocity. Jde o to že já taky píšu pokračování, a každým přečtením vaší kapitoly mám větší chuť to vzdát. Vám se nikdy nevyrovnám. Píšete suprovně! A vždycky tak napínavě, že až zapomínám dýchat!

6 kettylinka kettylinka | 25. října 2010 v 20:27 | Reagovat

úúúžasné. to se četlo úplně samo. ;) úplně jsem měla pocit, jako bych tam byla...

7 Del Del | 25. října 2010 v 22:18 | Reagovat

děkujeme moc! každou chvíli tu už bude další kapitola :) jsem hrozně ráda, že se vám to líbí!

8 Pan Pan | 25. října 2010 v 22:54 | Reagovat

hrozně moc díky! :) další kapitola už je tady. omlouváme se, že kromě Soumraku teď články vůbec nepřibyly, nějak nemáme inspiraci, co napsat, a je toho na nás teď hrozně moc :D takže vydržte, určitě toho bude zase víc... a ještě jednou díky ;)

9 fantalight fantalight | 27. října 2010 v 8:55 | Reagovat

pokud nemáte inspiraci co napsat můžeto (konečně) přeložit  "Vtipy, přeřeknutí a blbosti" :D ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama