Soumrak nad Vltavou - 28. kapitola

25. října 2010 v 22:30 | Pan & Del |  Soumrak nad Vltavou

Za pootevřenými dvoukřídlými dveřmi pracovny se ozval nezaměnitelný šustivý zvuk mačkaného papíru. Následovalo tiché zamumlání směrem k mladému sluhovi v livreji, který před okamžikem oznámil jméno příchozího a teď poodstoupil, aby dotyčnému přidržel dveře.

"Můžete vstoupit, Herberte." ozval se hlas znovu, tentokrát o poznání hlasitěji a s dávkou autority. Ta se mu nedala upřít, ačkoliv ani spolu s arogantním podtónem zcela nezakrývala mládí mluvčího a tu špetku bláhové bezstarostnosti, která se s tímto věkem vždy nevyhnutelně pojila bez ohledu na intelekt, vzdělání, zkušenosti i původ.

Herbert kradmo pohlédl na sluhu, který s očima upřenýma do země málem ještě pospával. Tiše si odkašlal, ruce s připravenou obálkou spojil za zády a z přijímacího salonu neslyšně vešel do princovy pracovny. Okamžitě jej zasáhla silná vůně drahého tabáku, která se svým způsobem dokonale hodila k výzdobě místnosti, ke stěnám potaženým koženými tapetami s tlačeným modrozlatým zdobením a k léty ztmavlému dřevěnému kazetovému stropu, který spolu s jediným nepříliš velkým oknem vytvářel poněkud ponurou atmosféru.
Dveře se za ním zaklaply.

"Dobré ráno, Výsosti." uklonil se lehce Herbert a potlačil jakési vnitřní pnutí, které mu v tom bránilo.

"Spíš dobré poledne." odvětil suše mladík sedící za velkým starým pracovním stolem, dominujícím místnosti. Zdánlivě uvolněně seděl opřen v křesle a pohrával si s kapesními hodinkami, takže se na návštěvníka téměř nedíval, opakované a trhavé pohyby ale prozrazovaly rozladění a nepříliš dobrou náladu. Zdálo se, že tato audience nebude mít příliš dlouhého trvání. Po chvíli Rudolf hodinky položil na stůl vedle kalamáře a tázavě Herberta probodl pohledem. Ten si všiml, že víko kalamáře je špatně dovřené a na mladíkových prstech se téměř černají skvrny od inkoustu. Herbert na chvíli zauvažoval, co mohl psát. Na mysl mu přišlo jméno Neues Wiener Tagblatt, veřejné tajemství, liberární noviny, do kterých následník trůnu k císařově nelibosti přispíval, a bylo by velkým překvapením, kdyby té činnosti během pobytu v Čechách zanechal. Vedle kalamáře stála nedopitá sklenka šampaňského a opodál se vršily stohy papírů a knih.

"Tedy? Předpokládám, že jste mě nepřišel vyrušit, jen abyste tu stál jako solný sloup a zíral na mě."

Herbert potlačil skutečné pocity deroucí se na povrch a předvedl omluvný úsměv. "Odpusťte, Výsosti." natáhl před sebe ruku s obálkou a podal ji přes stůl Rudolfovi, který si ji od něj bez zájmu převzal a pomalu ji otočil, aby zjistil rukopis odesilatele. "Jedná se o dopis od císaře. Byla k němu připojena poznámka, že má být obratem odeslána odpověď, je to tedy pravděpodobně list velké důležitosti." vysvětlil spěšně a v duchu souhlasil. Pokud se nemýlil, byl ještě větší důležitosti, než jakou mu mohl připisovat samotný Franz Josef.

Rudolf si ho znovu změřil pohrdavým pohledem. "To posoudím nejlépe já sám, nemyslíte? Mimochodem gratuluji ke kariérnímu postupu na žebříčku otcových lidí, jak si mohu všimnout podle toho, co všechno vám bylo svěřeno. Jistě se brzy dočkáte další pocty, a to špehovat mě a donášet, pokud už to tedy dávno neděláte, čemuž bych se ani nedivil... to vše bez urážky, taková je zkrátka politika této země, s čímž vy a zatím bohužel ani já nic neuděláme..." prohlásil, zatímco nožem otevíral obálku a vytáhl několikrát přeložený dopisní papír.

Herbert ho nenápadně pozoroval a zdvořile couvl, čímž naznačil svůj plánovaný odchod. Jakmile si toho ale Rudolf všiml, přerušil ho.
"Nikoliv, počkejte tady, Herberte. To nebude trvat dlouho." dodal posměšně, rozložil list, vstal a zatímco přecházel po pracovně, pustil se do čtení. občas cosi neslyšně zamumlal, zamračil se nebo se zasmál a očima klouzal po papíře tak rychle, že bylo zřejmé, že přeskakuje slova i řádky. Když skončil, ušklíbl se, zakroutil hlavou a dopis znovu ledabyla složil, přičemž ho lehce pomačkal. Odhodil ho na stůl. "Ano, přesně to jsem čekal. Ve skutečnosti mi psala drahá matinka. Vskutku záležitosti státního významu..." Z každého slova doslova kapal sarkasmus. "Máte rád Vánoce, Herberte?" obrátil se na něj se zdánlivě nesouvisející otázkou, která v Herbertovi ale rozdmýchala tajnou vlnu triumfu, protože potvrdila jeho odhady ohledně obsahu dopisu.

"Inu, Výsosti..." rozhodil rukama, pobaveně se krátce zasmál a předstíral, že ho otázka překvapila. "Svátky jsou svátky."

"Jistě." odvětil Rudolf a myšlenkami byl zřejmě na okamžik někde jinde. Ihned se ale otočil a přistoupil k Herbertovi. "Na ten dopis by se dalo odpovědět třemi nepříliš zdvořilými slovy, právě teď jsem ovšem zaneprázdněn. Odpověď si můžete přijít vyzvednout zítra. Potřebujete ještě něco?" zeptal se netrpělivě a bylo jasně poznat, že naznačuje, že by se měl návštěvník vzdálit.

"Nikoliv, Výsosti." odpověděl stejně úsečně Herbert a ze všeho nejvíc si přál dostat se z pracovny, protože cítil, jak se v něm začíná bouřit hněv, který vystřídal onen krátký pocit vítězství. Zatracený spratek...

"Dobrá. Můžete jít." obrátil se k němu zády a vrátil se ke stolu, odkud se za pár vteřin ozvalo cinknutí a zašumění dolévaného šampaňského. Herbert se znovu co nejpřirozeněji uklonil a odešel. Musel se ovládat, aby za sebou těžké dveře nezavřel způsobem, který by doslova otřásl etiketou a mohl by vrhnout stín podezření tam, kde nikdy nesměl být.

-.-.-.-

Domů dorazil o něco později, než měl v úmyslu. Celou ulici zatarasil vykolejený a převrácený vůz koňské dráhy; nejednalo se o nic neobvyklého, jeden z tažných koní zřejmě na ledu uklouzl, čímž se postaral o hodiny a hodiny nesnází pro bezpočet lidí. Herbertovu fiakru proto trvalo dlouho, než se vymanil ze spleti vozů a osob nacpaných v úzkých uličkách. Poté, co se přezul a kabát i klobouk odložil na věšák, se vydal přes jídelnu do salonku. Zdálo se, že až na komornou, která zůstávala nahoře v ložnici s prochladlou a nemocnou Christine, nikdo není doma. Zamračil se. Bylo nezvykle chladno, kamna zřejmě dávno vyhasla. Na náladě mu to nepřidalo, proto z dřevěné krabičky na římse vytáhl jeden doutník a chystal se jej zapálit.

"Jak to dopadlo?" ozvalo se za ním nečekaně.

Herbert téměř upustil doutník na zem a s trhnutím se otočil. "Jednou z tebe budu mít smrt!" okřikl Raoula, stojícího ve dveřích do jídelny. Znovu obrátil pozornost k doutníku, po chvíli natáhl kouř, vydechl a spokojeně se posadil za psací stůl. "Dobře i špatně, chlapče." prohlásil teď už smířeně.

Vikomt odpověděl tázavě povytaženým obočím a přistoupil blíž ke stolu.

"Ano, opravdu jsme hádali správně. S největší pravděpodobností ale nakonec k ničemu nedojde." rozhodil odevzdaně rukama a pozoroval tak známý výraz naprostého zklamání a neschopnosti uvěřit, který ale vzhledem ke své nedostatečné sebekontrole narozdíl od něj mladý muž nedokázal ovládnout a potlačit. "Musíme najít jinou cestu."

Zaťal ruce v pěst a začal chodit v kolem dokola v malém kruhu kolem místnosti. Herbert si vychutnával doutník a čekal, až se Raoul uklidní. Ten se po chvíli zastavil a zády k Herbertovi cosi vytáhl z kapsy saka. Následovala chvíle ticha přerušovaná pouze pravidelným tikáním velkých hodin. "Co Goldschmiedová?" řekl tiše, aniž by se otočil, a bylo znát, že mu dělá problém zachovat klid. Ti Francouzi a jejich horká krev, pomyslel si Herbert. Bili by se hlava nehlava, ale když přijde na čekání, jsou v koncích...

Zavrtěl hlavou. "Snažil jsem se ji přesvědčit, zatím ale nic. Trpělivost, synku." uklidňoval ho bezelstně, v tu samou chvíli si ovšem uvědomil, že nezvolil příliš vhodná slova. Pozoroval pavučinu v rohu místnosti a přistihl se při myšlence, že je načase, aby hospodyně začala s úklidem. Ihned se ale pohledem vrátil k mladšímu muži, který uvolnil napjatá ramena a očividně se nutil do klidu.

"Je to zatím jediná přijatelná možnost, kterou máme." řekl Raoul německy s důrazem na každé slovo. "A povídám ti, Herberte, jestli tu příležitost propásneme, bude všechno ztracené. " Otočil se k němu a Herbert si všiml, že v rukou svírá malou fotografii. "Musíš na ni něco najít. Nebo na tu holku, to je jedno."

"Sám dobře víš, že nejsi jediný, kdo na tom má zájem." odpověděl podrážděně, odložil doutník a vstal. Pomalu obešel dlouhý stůl a postavil se proti němu. "Neměj strach, najdu způsob, jak to zařídit." Odmlčel se. "Teď ale jdi za svou ženou a tohle mi dej." prohlásil rázně a vytrhl mu z ruky zažloutlou fotku. Dlouho na sebe hleděli v tiché bitvě vůlí, Raoul ale nakonec uhnul očima a beze slova odkráčel pryč. Herbert stál bez hnutí na místě, dokud neuslyšel kroky na schodech a klapnutí dveří do ložnice. Poté si povzdechl, sklonil hlavu, rozevřel pěst a zadíval se na nevelký portrét na dlani.

Pohled mu oplácely dvě smutné tmavé oči zasazené v dokonalé bílé tváři s bezchybně měkkými rysy, lemované jemně zvlněnými černými vlasy, lehce sepnutými slonovinovou sponkou. Otočil hlavu do strany, směrem ke knihovně, kde naprosto stejná pečlivě vyřezávaná spona ležela na polici, pokrytá nánosem prachu. Herbert se znovu zadíval na fotografii. Ano. Byla opravdu krásná.
 


Komentáře

1 Clarissa Clarissa | 26. října 2010 v 18:05 | Reagovat

fíha :). úžasný.. jen mě trochu zklamalo, že moje čekání na chris nebo erika se lehce více prodlouží :D

2 teola teola | Web | 26. října 2010 v 19:00 | Reagovat

tohle se čte úplně samo :-D čekám, co se z toho všeho vyvrbí :-)

3 Pan Pan | 26. října 2010 v 20:06 | Reagovat

Moc děkujeme! :)

Clarissa: už se dočkáš, jeden z nich bude v příští kapitole. musíme se věnovat všem postavám ;)

teola: díky, to jsem ráda! něco prozradím: my už víme jak! :D

4 Zuzi98 Zuzi98 | Web | 26. října 2010 v 20:50 | Reagovat

jáj tak tuhle kapitolku si asi nezamiluju... proč? Naní tam Chris ani Erik jo je tam Raoul ale... nwm nwm ale furt čekám na pokračování toho kdy Erik bojoval s korzetem a poslední svíčka zhasla! no fakt!

5 Del Del | 27. října 2010 v 9:15 | Reagovat

tak to nás sice mrzí, ale myslím, že se nikdy nezavděčíme každýmu :D a neboj, v další kapitole se už dočkáš :D

6 Aileen Aileen | Web | 27. října 2010 v 20:43 | Reagovat

Holky, krása jako vždycky:)
Jsem za tuhle kapitolku mimořádně vděčná, protože mi konečně docvaklo, kdo je ten Herbert :D :D Ať žije skleróza! :D:D

7 VercikaS VercikaS | E-mail | Web | 28. října 2010 v 10:28 | Reagovat

úžasná kapitola, ale stejně mám radši Erika s Christine xDD

8 Clarissa Clarissa | Web | 8. ledna 2011 v 15:24 | Reagovat

kdy plánuje te další :).. no je sem DĚSNĚ nedočkavá xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama