Memories (by Phaint) - 1. část

11. listopadu 2010 v 23:53 | Phaint |  Phaint
Všude a vždy má i ošklivost své okouzlující aspekty. Je vzrušující objevovat je tam, kde dosud nikdy nebyly pozorovány.

Henri de Toulouse-Lautrec



Do toho příběhu je zapletena řada lidí. Jeden každý z nich, to je změť pocitů, vzpomínek a dojmů. A přece se v tom klubku dá vždy najít moment. Jeden moment, jenž měl sílu něco začít či skončit, zvrátit či přivést k nevyhnutelnému konci.

Čtyři lidé, čtyři momenty, čtyři osudy. Jeden nesmrtelný příběh ...



***
1895

Kolikrát jsem už prošel těmito místy? Kolikrát se jen mé nohy dotkly zdejších schodů? Byly to tisíce, ba možná statisíce kroků, které mne vždy znovu a znovu vedly vzhůru do království Hudby, jediné bohyně, již jsem kdy ctil a vyznával, a které mne zase vracely dolů, když jsem zatoužil po svém útočišti v hlubinách podzemí. Nikdo nezná tato místa jako já. I bez svíce vím, že o tři kroky dál, přesně na dvě stopy od stěny je výmol, tam kde se před lety vydrolil jeden z kamenů. Hned za rohem je pak napravo malý výklenek a přesně v jeho středu zazděný kovový kruh. Za výklenkem se schodiště stáčí dolů. Dva kroky, pak ostře doprava, další tři kroky, a doleva. Znám dobře každý ze sto čtyřiceti šesti schodů, které vedou k laguně, i každý zákrut kanálu, jenž je soukromou příjezdovou cestou do mého království.

Tak proč?

Proč dnes mé nohy hledají nejistě ve tmě každý schod a ruce tápou kolem, aby se aspoň přidržely stěn? Proč s každým krokem, který učiním směrem dolů, se má duše brání a touží vrátit se zpět, do toho pokřiveného světa bytostí, které si říkají lidé? Srdce se svírá a ústa téměř lapají po dechu. Ta bolest je strašlivá, ale není to bolest těla. Chladným podzemním vzduchem se nese zoufalé zvířecí zaskučení a já přimrznu na místě v ustrnutí. Protože ten děsivý zvuk vydala má vlastní ústa.

Loďka se dnes podobá koni nesoucímu do stáje jezdce, jenž v jeho sedle už dávno vypustil duši. Nikdo jej nevede, a přesto se slepou důvěrou míří k jedinému bezpečnému přístavu, co zná. Nevím, jak jsem se dnes dostal až sem. Nevím, kdo jsem či kým jsem byl, proč jsem tady nebo proč vlastně přebývám sedm pater pod zemí, obklopen jen hudbou a svou samotou. V tuto chvíli nevím nic, jen jedinou věc. Jsem ztracen ...

Ach, ty potměšilý Bože všech křesťanů! Celá má mrzká existence je jen výsledkem tvého zvráceného žertu nebo stejně zvrácené krutosti. Ponížil jsi mě všemi myslitelnými způsoby, a ještě pořád je ti to málo?! Co ode mě vlastně chceš? Chceš můj život? Vezmi si ho, mně k ničemu není! Nacpi si ho do toho svého svatouškovského chřtánu!!

Když jsi mi tehdy poslal do cesty to dítě, myslel jsem ... ne, doufal jsem, že je to snad příslib lepších časů, světlo majáku po všech těch bouřích mého života. Najednou zde byl někdo, kdo mě potřeboval, někdo, s nímž jsem mohl sdílet jedinou vášeň svého života. Spojila nás hudba a osamělost. Bylo to jednoduché - já učím, ty zpíváš. Já určuji pravidla, ty posloucháš. Já tě vedu a ty mne následuješ. Ano, jednoduché. Až ... až dodnes.

Je to zvláštní. Naprosto přesně vím, v kterém okamžiku se to stalo, a stejně nejsem s to říct, co se vlastně stalo. Dnešní práce na správné intonaci stále nepřinášela své ovoce, a byl jsem proto obzvlášť příkrý. Viděl jsem vyčerpání v její tváři, a přesto jsem ji hnal dál a dál. Snažila se vyhovět, ale prostě to nešlo. Svěsila ramena, celá nešťastná a tvář skryla v dlaních. Viděl jsem i slzu, která proklouzla mezi prsty. To nebylo při našich hodinách zpěvu ničím novým ... tak proč se mi právě dnes tak divně sevřel žaludek? Proč jsem místo hněvu jen bez dechu vnímal, jak jemně má vykrojená ústa a jak něžná je její šíje? Proč jsem si musel přitáhnout plášť úžeji k tělu, když pak prudce zvedla hlavu a vlasy se jí zavlnily kolem tváře bílé jako mramor? Aniž to tušila, zahleděla se mým směrem. "Maestro, prosím ...". Bylo to sotva něco víc než pouhé vydechnutí, ale stačilo k tomu, aby mě vyděsilo k smrti.

Vlastně mě děsí ještě teď. Protože najednou přede mnou už nestálo jen malé vyžle s jímavým hlasem. Poprvé jsem před sebou uviděl ženu. Přestože vyslovila prosbu, měla v očích něhu, za níž se kdesi hluboko skrývala výzva. Celé dny, týdny a měsíce jsem si nevšímal proměny, jež se dála před mýma očima, a teď jsem byl za trest zasažen plnou silou. Couval jsem před jejím pohledem dál a dál do tmy, abych se zachránil. Jak zbytečné! Jak směšné ....

Jako raněné zvíře jsem se stáhl sem dolů, do svého brlohu, abych si lízal rány. Nuže, vzhůru do léčby! Stačí jen takhle zlehka poodhrnout přehoz, jenž zde už léta milosrdně zakrývá jedno ze zrcadel. Ach ano, jen by to chtělo více světla, aby sis Eriku připomněl, proč teď bezmocně zuříš tady uprostřed plesnivého šera, místo abys tam nahoře vyznával lásku těm hlubokým něžným očím. To je ono ... už si vzpomínáš? Bylo přece samozřejmé, že s touhle tváří nikdy nesmíš ani pomyslet na lásku, že o ní nikdy nesmíš ani snít, chceš-li si zachovat zdravý rozum. Zapomněl´s? A teď...

Teď tady stojím s hrdlem ochraptělým bezmocným řevem a s rukama zaťatýma v pěst. Jenže tu chybí nepřítel, kterého bych mohl srazit k zemi. Není tu nikdo, nad nímž bych mohl zvítězit silou. Jen Osud přikrčený mezi stíny se posměšně šklebí a čeká, co udělám s darem, jenž mi právě vnutil, a jenž tolik připomíná číši toho nejsladšího vína s kapkou jedu. Připadá mi, že se dívám na odlesky krvavě rudé tekutiny v broušené sklence, a netoužím po ničem jiném, než abych konečně na rtech ucítil onen krvavě rudý nápoj, jakkoli vím, že smrt musí zákonitě přijít v okamžiku, kdy si jeho chuť uvědomím naplno.

Ach, Christine, zabíjíš mě už v této chvíli. Jak dlouho bude ještě trvat, než pro lásku k tobě vydechnu naposled?!

***
1898

Horké pařížské odpoledne se vleče do stejně horkého podvečera a Le Zimmer stále zmírá nudou. Barman co chvíli zívá a kouká po hodinách, jako by je tím snad mohl popohnat. Marně. Ještě dvacet minut. Dvacet minut do konce představení v La Garniére.

A najednou ... jako když škubneš oponou. Viděl jsem to už nejmíň stokrát, a přesto mě nepřestává naplňovat úžasem, jak se celá scéna dokáže v minutě proměnit. Stolky jsou obsypané lidmi, všichni zasvěceně žvaní o dnešní premiéře a ještě zasvěceněji probírají nejrůznější drby, barman točí jedno pivo za druhým a holky z obsluhy nestačí roznášet.

"Tak šup tam honem jedno!" Gigi mi staví plnou sklenici rovnou k ruce a ještě na odchodu drze vytrhne z mých rukou noviny. "Nečti pořád a užívej si trochu!" Žába jedna zrzavá, zlíčená jako všechny ty zdejší kurvičky, mohla by být moje dcera, a přitom nemá ani ždibec úcty ... Přesto je odplata blíž, než sama tuší.

"Náš Gaston už si užil dost, maličká. Ostatně část jeho velkolepého dědictví protekla pípou tohohle podniku, jestli se dobře pamatuju. Zato já si užiju rád, třebas hned!" Gigi se divoce svíjí ve snaze osvobodit se ze sevření ulízaného trpaslíka pod sebou a plácá po nenechavých rukou, které jí tisknou bujné poprsí. "Henri, ty čuně, dívej se, jak teď vypadám!" syčí vztekle a rovná si obsah výstřihu, radost pohledět. Tenhle chlapík ovšem není z těch, jež by něco podobného mohlo vyvést z míry. "Pastis, holka!" zavelí a plácne Gigi po zadnici, aby za svou objednávkou ještě udělal vykřičník. Zvláštní, nemám Toulouse moc rád a znám asi jen dva tři lidi, co ho rádi mají. A přesto mě něčím fascinuje. Nebo možná spíš popouzí ...

"Tak co píšou škrabálci od konkurence?" nadhodí tím svým posměváčkovským hlasem a obrací stránky londýnským Timesů, které mi předtím sebrala Gigi. "Bože! Sloní muž je už kolik let po smrti a oni se nestydí to pořád ještě vytahovat. Tohle má být ta slavná britská žurnalistika? Pche!" Rozchechtá se a říhne si tak, že to musí být slyšet až u baru.

Jen krčím rameny. "Je okurková sezóna, úplné mrtvo. Takže se píše o čemkoli." Toulouse-Lautrec na mě chvilku tak nějak divně kouká a už se nesměje: "Náhodou mají pravdu, ti Angláni. Zrůdy lidi vždycky přitahovaly a budou přitahovat. Děsit a přitahovat. Chceš-li udělat díru do světa, piš o zrůdách, o lásce nebo o umění, nejlépe o všem najednou. John Merrick nechť odpočívá v pokoji!" Pastis mizí pod jeho navoskovaným knírem s neuvěřitelnou rychlostí. A jak je u něj zvykem, následuje jízlivá otázka: "A čímpak dnes oblažil Paříž náš Gaston Leroux a jeho Courier Francaise?"

Zase mě dostal, mizera! "Temné stíny pod operou," cedím pod vousy ne zrovna ochotně. Pod výsměšným Toulousovým pohledem se zmůžu jen na rozhození rukama: "No dobrá ... taky žádná sláva. Nějaká husa z La Garniére se asi chtěla stát hvězdou jednoho dne a přišla s historkou o přízraku, který viděla v chodbách opery, to je celé. Nejspíš je to celé blábol. Sboristka si někde zapomene hedvábné punčošky, druhá se toho lekne a nechce vypadat jako trdlo, tak si vymyslí přízrak, jiná k tomu přidá svůj díl a tak to jde dál a dál a na konci máš pak takovýhle velkolepý článek na titulní straně. Jean k tomu udělal báječně hrůzostrašný obrázek a prodává se to samo. Někdy jsem na tuhle práci skoro pyšný," uklouzne mi ještě.

Tomu maličkému bastardovi se ale zlomyslně blýskne v očích: "Otázkou zůstává, máš-li být proč...". Vyskakuje ze židle s téměř pomateným smíchem a mizí v davu. Jen o chviličku později ho slyším vřískat kdesi ode dveří: "Sergeji Petroviči!" Rozmrzele se dívám, jak poskakuje kolem Ďagileva, který se sem konečně uráčil přijít po premiéře i s celým souborem. Zatracený Lautrec! Dočista mě kvůli němu přešla chuť na pití. Sám drží pohromadě snad jen tím chlastem, ale občas vidí do člověka líp než nějaká stará cikánka. Rozhlížím se po lokále. Ano, právě tam sedával Zola a támhle v rožku zase papá Verne. K čertu se vším, každý přece není Victor Hugo, aby vysypal z rukávu Zvoníka od Matky boží. No a co?

"Brava, bravissima!" ječí zas kdosi. Příčinou rozruchu je mladičká tmavooká krasavice, která s předstíranou skromností sklání hlavu před svými obdivovateli. Ovšem zatímco ke svým obdivovatelům vysílá vřelé úsměvy, nemůžu si nevšimnout, s jak chladným výrazem se obrací na svého společníka. Ach ta láska! Anna Pavlovová tedy konečně pochopila, že Ďagileva daleko víc zajímají její taneční partneři než ona sama. Nu, má se zřejmě nač těšit, chlapec. Zhrzený cit dokáže vypustit na svobodu ty nejšílenější běsy ... to by vydalo na román. Láska ... Chce dnes vůbec někdo číst o lásce? Možná pokud o ní píše Hugo ..., ale Leroux?

Vlastně ani nevím, jak jsem se ocitl doma v posteli. Pamatuju si jen, že obloha začínala na východě šednout. Snažím se usnout, ale nejde to, má hlava je jako úl, do něhož se právě snesl roj včel. Kdesi vzadu slyším Toulousovo "o zrůdách, o lásce nebo o umění..." a pak ten jeho smích. Zvenčí se ozývá kostelní zvon a najednou mi přijde, že ho snad rozhoupal sám Quasimodo. Jenže před očima nevidím toho pokřiveného zvoníka, ale onu zachmuřenou biletářku z La Garniére, jak mi šeptá: "Nemusíte tomu věřit, pane, ale tyto zdi viděly víc, než kdo tuší". Zvláštní osoba, bezpochyby... Až se vyspím z téhle opičky, možná bych se za ní mohl ještě jednou vypravit. Co když ještě něco ví? Třebas by se z toho mála dalo vytřískat něco víc...
 


Komentáře

1 arya8 arya8 | 12. listopadu 2010 v 14:23 | Reagovat

Nádhera... ;)

2 Teola Teola | Web | 12. listopadu 2010 v 15:07 | Reagovat

nemám slov... Phaint je prostě úžasná :-D :-D :-D

3 Aileen Aileen | Web | 13. listopadu 2010 v 22:03 | Reagovat

Jé, tak tohle se četlo samo. Opravdu krásné :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama