Memories (by Phaint) - 2. část

12. listopadu 2010 v 9:37 | Phaint |  Phaint
***
1916

Dívám se, jak Jean-Baptiste nalévá koňak, v obličeji zřetelně vepsaný nesouhlas. Kdyby se tak zatvářil kdykoli dřív, vyřídil bych si to s ním hned na místě. Myslet si v domě de Chagny cokoli o pánově chování, ba co víc - dát to dokonce najevo, to bývalo prostě nemyslitelné. A tady je ten háček: bývalo. Už není. Dnes sluha nespokojeně syká, když ho pán neposlechne, a pán... trpně a mlčky čeká, až se bude moci napít.

Nu což, ten doušek potřebuji opravdu nutně, srdce mám až v krku! Odstrkuji Jean-Baptista, jenž se mi snaží přidržet sklenku u úst, a beru ji do ruky sám. Na tvář a košili mi stéká pár kapek, jak mě rozkašlala palčivá chuť alkoholu.
Sluha je hned u mě. "Nechte mě být!" okřiknu ho a on jen kývá hlavou, že ano, ovšem, hned mě nechá být, jen co mě utře jako malé dítě, zabalí do deky a vystrká na terasu. Svírám opěrky křesla, celý brunátný, a přeju si, abych mohl vyskočit a zpráskat toho mizeru bičem! Namísto toho jsem ještě odsouzen k tomu, že mi strčí pod nos lžičku a se slovy "Vaše kapky na zklidnění, pane" mi je cpe do úst. Teď je konečně spokojený. Dosáhl svého a odchází, aby mě zanechal mému bezmocnému vzteku.

Pozoruji své ruce složené v klíně a v hrdle cítím hořkost, která mi žene slzy do očí. Tohle je tedy vikomt de Chagny, tahle troska popostrkovaná sem a tam, jako by neměla vlastní vůli a mozek? Zasloužil jsem si opravdu až takový osud? Do války jsem šel jako každý voják s odhodláním položit za svou vlast i život. Nikdy mě ani na vteřinu nenapadlo, že se z ní vrátím jen proto, abych zbytek života proseděl někde v koutě, s plícemi spálenými plynem a nohama, které jsou stejně k ničemu. A přece ... přece je tento druh ponížení ničím ve srovnání s ponížením, jež skrývám hluboko v sobě. Tak hluboko, aby na ně nikdy nikdo nedohlédl. Aby se nikdy nikdo nedozvěděl, jakým ubožákem se stal ten kdysi tak šarmantní, vtipný a okouzlující Raoul de Chagny. Aby nikdy nikoho ani v skrytu duše nenapadlo, že jeho vlastní žena mu dnes stojí po boku jen z pocitu povinnosti.

Náš vztah byl vždycky zvláštní. Příchylnost, kterou jsme k sobě s Christine cítili už jako malé děti, s lety nezeslábla. Mohli jsme tedy předpokládat, že bude stejně silná, i když budeme svoji. Jenže, buďme upřímní - který mladý šlechtic mé generace by vyžil jen z příchylnosti? Christinino čisté srdce bylo v mém životě závanem opojného vánku, jenže i ten po čase zevšedněl. Christine nabízela slepou oddanost a totéž očekávala. Bože, tehdy mi to přišlo tak svazující, tak přízemní! Já toužil po frivolních hrátkách, dvojsmyslných hříčkách, po výzvách maskovaných za desítkami odmítnutí, po dobývání a vyjednávání podmínek příměří. Nic z toho Christine neznala. Ach, jak rád bych dnes já jí nabídl svou slepou oddanost... vím ovšem, že o ni zhola nestojí.

"Už s tebou nechci dál být." To mi oznámila jednoho letního rána u snídaně. Říct, že mě to ohromilo, by nevystihlo skutečnost ani z poloviny. Probral jsem se z úžasu, až když jsem si horkou kávou opařil ruku. Zíral jsem na svou ženu, kterou jsem považoval za nekonečně pokornou a nepříliš bystrou, a naslouchal jejím věcným a klidným argumentům. "Sehnala jsem si podnájem a počátkem příštího měsíce hodlám palais de Chagny opustit. Louis je už vlastně dospělý, většinu času tráví v koleji, nebude mne tedy potřebovat," řekla. "Že byste mě snad postrádal vy, vikomte, o tom naprosto pochybuji." Teprve když mne takto oslovila, došlo mi, že své rozhodnutí myslí smrtelně vážně.

Jenže dva týdny nato vypukla válka a svět se obrátil vzhůru nohama. Jediným pevným bodem v něm zůstali Christine a Louis - můj důvod proč bojovat, proč zemřít, proč žít. Kdybych ovšem věděl, co bude obnášet mé žití, možná bych se méně bál smrti. V těch prvních válečných bitvách zůstalo tolik mých přátel, tak proč ne já? Proč jsem se musel dožít okamžiku, kdy jsem v očích své ženy našel vepsáno "Nemiluji tě, ale neopustím tě, protože by to nebylo správné". Její soucit ťal do živého a od té chvíle bodá pořád. Kdyby mě opustila doběla rozžhavená vztekem, nesžíral bych se tím ani zdaleka tolik jako její trpělivou, bezvýraznou oddaností. Kradmo občas pozoruji její stále krásnou tvář, vídám ji, jak se zasněným výrazem předstírá, že čte knihu nebo vyšívá. Přesně si pamatuji, kdy jsem podobný výraz viděl v její tváři naposledy...

Odteď až do konce svých dní jsem odsouzen k tomu, abych ji měl po svém boku, pozoroval ji a mučil se pochybnostmi, zda právě teď ve svých myšlenkách ode mě neutíká někam daleko, kde se odlesky svící matně míhají po hladině podzemního jezera, někam, kde na ni čeká muž, jenž by jí možná dokázal dát víc než já. Dlouhá léta jsem si myslel, že právě tam pod Operou jsem si prošel svým peklem. Nakonec jsem peklo našel až ve válečných zákopech. A to jen proto, abych se z něj probral do pekla pochybností, které si ponesu v sobě už napořád.

Hledím do ztichlé zahrady a nikoli poprvé mě napadá, že bych chtěl být tím člověkem, o němž jsem s Christine dokázal nepromluvit téměř dvacet let.

***
1925

Snažím se udržet oči otevřené, ale nejde to. Nikdy bych nevěřila, že pouhé zvednutí víček může dát tolik práce. Ještě před nějakým časem mě to děsilo. Dnes už je mi to jedno. Vím, co se blíží, vědí to všichni tady v domě, i Ema, která se ke mně občas nakloní, odhrne pramen vlasů či ovlaží rty trochou vody a zašeptá: "Chudinka paní ...". Nikdy nedořekne, ale stejně jako všichni myslí na totéž - chudinka paní, ta už tady dlouho nebude.

Musím šetřit síly, a tak promluvím se zavřenýma očima: "Jak je dnes venku?" Chvatné kroky se zastavují u mého lůžka. "Ošklivo, od rána poprchá a fouká takový vlezlý vítr." Dokážu přikývnout. Ach ano, listopad, dušičkový čas ... Ta myšlenka ve mně vyburcuje zbytek sil a víčka se konečně rozlepí. Hledím přímo na Emu s tím jejím ustaraným a soucitným výrazem. "Zanesl někdo květiny na hrob pana Louise?" Ema se usměje a pohladí mě po ruce. "Jistě, madam, všechno jsem zařídila." Úleva mi znovu zavře oči. "V každé lampě se svítí, věnce jsou na svých místech," slyším Emu. "Spousta věnců, jako každý rok. Pana Louise mělo rádo tolik lidí."

Jistě, jak jinak. Všemi milovaný pan Louis. Louis de Chagny, můj jediný syn.

Kdybych neucítila kapesník na své tváři, ani bych si neuvědomila, že pláču. Kdo si dovoluje tvrdit, že čas zhojí všechny rány? Ta moje stále krvácí. Dnes snad už schází ten sžíravý zármutek prvních dní, ale jen proto, že ho vystřídala tupá a všudypřítomná bolest, která mě postupně připravuje o síly i zdravý rozum.

Je to už .... vlastně ani nevím ... osm, deset let? Přestala jsem sledovat roky, které s jeho odchodem ztratily význam. Stále ho vidím jako sebevědomého chlapce, jenž se snaží uprosit otce, aby ho dostal do armády. Válka vypukla krátce po jeho sedmnáctých narozeninách. Po těch osmnáctých se už nikoho neptal a šel. Šel s tím svým širokým úsměvem, čapkou posazenou na uchu, a v ruce, která jindy tak dovedně zacházela se štětcem a barvami, najednou držel zbraň. Šel statečně a bez zaváhání, až pod pevnost Vaux, dál se nedostal. Ta představa, že někde tam u Verdunu skončil bůhví kde, roztrhán na kusy, jen zahrnutý trochou hlíny, měl-li štěstí ...

"No tak, no tak, madam, to nesmíte." Ema se snaží mne utišit. "Honem, aspoň doušek vody." Poslušně namáčím rty v číši a snažím se popadnout mezi vzlyky dech. Jde to tak ztěžka ... Když jsem tehdy při té zprávě omdlela, první co jsem uviděla po procitnutí byla stejná číše a v ní rudé víno. Tehdy mi tak strašně připomínalo krev, že jsem okamžitě začala zvracet. Neplakala jsem, dlouho jsem neplakala. Mé zoufalství bylo zoufalstvím beze slz. Se suchýma očima jsem prostála zádušní mši i pohřeb prázdné rakve, i smuteční hostinu. Lidé kolem si pohoršeně šeptali, ale já prostě nemohla, nedokázala jsem plakat jen proto, že se to ode mne v tu chvíli očekávalo.

Teprve když odešli poslední hosté jsem se tehdy vykradla do zahrady. Sedla jsem si do altánu a dívala se, jak si měsíční světlo hraje na pěšinách se stíny. Najednou tam před mýma očima seděl malý Louis na bobečku a klacíkem šťouchal do nějakého broučka. Spatřil mě, hned vyskočil a běžel ke mně s nataženýma ručkama a s tím blaženým výrazem, jenž mají malé děti vyhrazeny jen pro své matky. Zatajila jsem dech, usmála se ... a pak se měsíc skryl za mrak, obraz zmizel a v tu chvíli na mne bolest dolehla naplno. Zhroutila jsem se pod náporem vzlyků, které mne dusily, a přála jsem si umřít.

Když už jsem nemohla ani plakat vyčerpáním, zvedla jsem hlavu. Měsíc opět jasně ozařoval zahradu a vykouzlil pro mne další přelud. Hleděla jsem s tichým uspokojením na tu vysokou postavu i na masku vystupující ze tmy. Myslela jsem na něj v posledních dnech často, na svého Anděla hudby. Na to, že až teď umím pochopit žal, jenž jsem mu v naivitě svých sedmnácti let způsobila. Že teprve ve světle své vlastní bolesti konečně mohu docenit oběť, kterou tehdy podstoupil, když mě nechal odejít. Kéž by tu tak dnes byl jako Anděl smrti! Ráda bych vložila svou ruku do jeho a nechala se odvést kamkoli by chtěl, pryč z tohoto světa naplněného až po okraj zoufalstvím. Dnes už bych neváhala vklouznout do jeho náruče, celá hladová po útěše a bezpečí, jež jsem jinde nedokázala nalézt. Všechna ta léta by byla najednou ta tam, strach a vášeň už by neexistovaly, byli bychom jen my dva a smrt.

Postavila jsem se na nejistých nohách. "Maestro ..?" Žádná odpověď. Jenže... já jsem ani žádnou nepotřebovala. V onu děsivou noc jsem s naprostou jistotou věděla to, co jsem si dosud zdráhala byť jen představit: že je mi stále nablízku. To vědomí mě podivuhodně uklidňovalo a vlastně i teď, když se blíží neodvratný konec, mě stále uklidňuje. Protože vím jistě, že tam někde je. Že tam bude, dokud budu dýchat.

"Říkala jste něco, madam?" Ema se sklání až k mým ústům, aby jí neunikla ani slůvko. Dokážu jí ještě říct, co mám na srdci. "Hned to bude, madam," vzlykne, "hned přivedu kněze i pana Raoula."
Samotnou mě ohromí síla, s níž ji strhnu zpět k sobě. "Ne, napřed tu svíci! Svíci do okna, aby věděl … A až bude po všem, nezapomeňte ji zhasit ..."
Už ani nevnímám, jestli odbíhá splnit můj poslední příkaz. Začínám se pomaloučku propadat do hluboké tmy, měkké jako ten nejjemnější samet. Jsem v ní jen já, ale nejsem sama. Kdesi v hlavě mi zní dávno zapomenutá hudba, tak opojná, konejšivá, tak ... .

***

Your obediant servant,

Phaint
 


Komentáře

1 De•SimpsOnS « De•SimpsOnS « | Web | 12. listopadu 2010 v 9:42 | Reagovat

Ahoj hledám sb . nechceš být ? zatím

2 Clarissa Clarissa | 12. listopadu 2010 v 13:23 | Reagovat

Velmi Velmi Velmi zajímavé a zvláštní....................

3 arya8 arya8 | 12. listopadu 2010 v 14:32 | Reagovat

To je tak krásně napsaný... Taky bych chtěla umět takhle psát. Závidím :)

4 fantalight fantalight | 12. listopadu 2010 v 16:10 | Reagovat

tak to nejseš sama :). hlavně její román A jak go bylo dál mi vyrazil dech.....

5 Del Del | 12. listopadu 2010 v 18:21 | Reagovat

je to fakt dokonalý. hlavně ta část s raoulem a christine... fakt musim říct, že mě to dojalo :D

6 zuzi98 zuzi98 | Web | 13. listopadu 2010 v 14:44 | Reagovat

Páni, tak to bylo něco nádherného, mi se líbila ta část kde ve světlu měsíce v zahradě vidí svého jediného Anděla Hudby a jak touží aby ji odvedl kamkoliv! To bylo tak krásné!

7 VercikaS VercikaS | E-mail | Web | 23. listopadu 2010 v 6:47 | Reagovat

Tak... tak tohle bylo podle mne naprosto úžasné! =) Můj příběh nikdy nepředčí tento...

8 VercikaS VercikaS | E-mail | Web | 23. listopadu 2010 v 6:49 | Reagovat

De•SimpsOnS «: To jsi jako myslel(a) jak, že by Pan a Del byly tvé SB ´zatím´? =D Osobně si myslím, že lepší blog nenajdeš, takže jestli ti řeknou, ať si je klidně přidáš, tak si je pak nemaž =)

9 Aileen Aileen | Web | 28. listopadu 2010 v 14:37 | Reagovat

já se strašně, strašně stydím, ale druhou část jsem dočetla až dneska...
a byla prostě nádherná! Máš úžasný talet všechno tak krásně popsat... Prostě nemám slov :)

10 domali domali | 19. listopadu 2011 v 23:21 | Reagovat

Vážně nádhera... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama