Soumrak nad Vltavou - 29. kapitola

10. srpna 2011 v 20:58 | Pan & Del |  Soumrak nad Vltavou
Na dveře pokoje někdo silně zabouchal.

"Anni," ozval se zvenčí unavený hlas starší ženy, "pospěš si, už na tebe čeká fiakr."

Povzdechla si a rukama si promnula oči. "Natürlich." zašeptala tak potichu, že ji na chvíli napadlo, že ji Růžena nemohla slyšet, přesto se již za okamžik těžké kroky pomalu vzdalovaly dolů po točitém schodišti.

Anna právě seděla u toaletního stolku, těméř připravená odejít, přesto jí v tom něco bránilo, cosi neviditelného, co jí nedovolovalo vstát. Ten den se necítila ve své kůži, a tak několik minut bez jediného pohybu pozorovala svůj odraz ve velkém zrcadle u stolu. Sledovala sama sebe, přesto neviděla nic, plně zaujatá tokem vlastních myšlenek. Nevěděla, co může být tak strašně špatně, tak špatně, že ji děsí každý zvuk a pohyb, každá rána dveří v domě nebo neočekávané zašustění a zatřepotání křídel ve Vilémově kleci. Jako by i jednotlivé krystalky sněhových vloček líně dopadajících na okenní parapet předpovídaly něco zlověstného. Pro takové obavy samozřejmě neměla rozumem vysvětlitelný důvod - byl večer jako každý jiný. V podniku se to zákazníky jen hemžilo a hovory, zvuk klavíru i smích doléhaly až do posledního patra. Venku celé hodiny hustě sněžilo, ale ani to nezastavilo podomní prodavače v neutuchající snaze přilepšit si, stejně jako polozmrzlé chudáky žebrající v ulicích o almužnu v dennodenním zápasu o přežití.

Dnes jede opět k princi, stále tajně doufajíc, že se konečně přestane zajímat o všechny ostatní pražské holky a veškerou svou přízeň začne věnovat jen jí. Očividně ho zaujala, jinak by si ji nenechal volat téměř denně. Přesto musí udělat víc... nějaký zásadní krok. Promnula si spánky ve snaze pročistit si hlavu.
Z myšlenek ji vytrhlo další zabouchání na dveře, což ji přinutilo obrátit pozornost na svůj odraz v zrcadle, aby se ujistila, že je všechno v pořádku. Vlasy měla hladce sčesané z čela, na týle sepnuté rubínovou sponkou, na krku a na uších soupravu ze stejných kamenů, které ladily se smetanovými vycházkovými šaty. S tím, co viděla, byla spokojená, a tak už si jen rychle kolem zápěstí připnula zlatý náramek a vydala se po schodech dolů.

To, co se odehrávalo na chodbě, v žádném případě nečekala.
V podniku odjakživa bývalo živo a hlučno, ale hlasitý hovor a smích, ještě před chvíli prostupující celým domem, byl najednou pryč, stejně tak jako tóny klavíru, na který se ten či onen každou chvíli pokoušel hrát. Z přízemí se místo toho ozývaly znepokojené hlasy, dunilo bouchání dveří; někdo rychle běžel ze schodů; hlasité výkřiky. Proboha, co se stalo? Zatímco se držela zábradlí, co nejrychleji se snažila seběhnout dolů, i když jí v tom bránil příliš utažený korzet. Znenadání se málem srazila se zadýchanou drobnou rudovláskou, která běžela po schodech proti ní a nedávala pozor na cestu.

"Co se děje, Adélo?" chytla ji Anna za paži a přinutila ji na chvíli zastavit. Dívka byla ledabyle oblečená v negližé a rozcuchané měděné kadeře jí divoce poletovaly kolem hlavy. Vypadala, jako by právě viděla něco strašného.
Třásla se. "Nechoď tam. Byla jsem tam - tam dole - je tam mrtvola!" vykoktala s vytřeštěnýma očima. "Mrtvá holka, ve sněhu, leží tam." vyškubla se Anně, spěšně vyběhla zbylých pár schodů a zavřela se u sebe v pokoji. Anna zůstala chvíli stát jako přimrazená, poté ale co nejrychleji sešla do velkého salonu.

Zdálo se, že se tam shromáždily všechny dívky i zákazníci, kteří okamžitě zanechali všeho, co právě dělali, a více či méně upravení se seběhli podívat, co se stalo. Někteří stejně jako Anna uslyšeli povyk až nyní a teprve se zvědavě nakláněli přes zábradlí. Většina přítomných se zdála být v podobném šoku jako k smrti vyděšená Adéla, která doslova utekla. Dívky se shlukly do skupinek a ty klidnější z nich ovívaly ostatní, které stačily omdlít, zatímco pánové se snažili zachovat chladnou hlavu a s vážnými tvářemi zamračeně diskutovali, což přes vážnost situace vypadalo poněkud humorně vzhledem k tomu, že ne všichni byli zcela oblečeni. Na rohu u dveří stála s několika děvčaty Kateřina, jejíž rozrušení prozrazovalo jenom rychlé kmitání černého péřového vějíře.

Anna si razila cestu davem. Hledala Růženu nebo někoho, kdo by jí řekl, k čemu vlastně došlo. Ke své velké úlevě ji našla v dokořán otevřených dveřích, kde právě diskutovala s dvěma policisty v uniformách. Všichni se tvářili ustaraně, Goldschmiedová k sobě pevně tiskla hnědý pletený šál. V pozadí na ulici si pod pouliční svítilnou všimla Emmanuela, který vyjednával s dalšími dvěma muži. Téměř šeptali.

"Růženo?" oslovila ji nesměle a dotaz zopakovala, když se zdálo, že ji bordelmamá neslyšela. Ta sebou rychle trhla.
"Anni, ještě ty do toho." zaúpěla a gestem jí naznačila, aby nechodila ven. "Počkej chvíli, než se to tady--" nestačila dokončit větu, protože v tu chvíli se Anna vyklonila ze dveří.

V první chvíli si nevšimla ničeho zvláštního. Stále jemně sněžilo a za bílou clonou, ozářenou lampou a světlem z podniku, se rýsovaly pouze tmavé obrysy domů v ulici a hromady odhrnutého sněhu, mezi nimiž se nejasně táhla prošlapaná cesta, posypaná popelem. Když ale i přes Růženiny námitky udělala krok ze dveří, musela potlačit výkřik, když si toho všimla. Ani ne metr od jejích nohou, takřka ve stínu podniku, mezi ušlapaným sněhem něco leželo. Zprvu nejasná tmavá silueta, kterou by snad mohla považovat za velký pohozený hadr nebo plachtu spadlou z vozu. Světlo, které ale na ni dopadlo, když jeden z policistů ustoupil stranou, odhalilo bezvládnou, mrtvolně bledou štíhlou ruku, nataženou směrem k ní, jako by naznačovala, ať ji následuje. Ačkoliv se tomu její vůle bránila, oči jí neudržitelně klouzaly dál, po hubených ramenech, sotva zakrytých něčím, co mohlo být šál, a linii krku, na němž rozeznala modřiny - a nebo to byla špína? -, až po hlavu se špičatou bradou a rozcuchanými zplihlými vlasy, stočenou v nepřirozeném úhlu na stranu.
Anna cítila, jak se jí srdce na okamžik zastavilo, ale ihned začalo bít rychleji. Naježily se jí chloupky vzadu na krku a zimu, která jí projela celým tělem, nezpůsobil ledový vítr. Tušila, že na rozdíl od ostatních, kteří omdlévali už jen znechucením z toho hrozného výjevu, je její zděšení o stupeň horší. Na okamžik sice musela pátrat v paměti, odkud tu tvář zná, ale byla si jistá, že ve vyhaslých očích, vytřeštěných kamsi vzhůru, pootevřených rtech, na nichž se černala zaschlá krev, a v uvolněných rysech obličeje někoho, kdo si prožil peklo, ale už je volný, neomylně poznala ženu, kterou potkala toho večera před pár týdny, cestou k divadlu; ubohou pouliční ženštinu, oblečenou v obnošených šatech, které měla na sobě i teď- promočené a špinavé od bláta a popela z chodníku -, a jíž tehdy pohrdavě hodila minci jako almužnu žebrákovi.

Nevnímala hlasy všude kolem, ani ruku, kterou jí kdosi položil na rameno, aby ji odvedl pryč; její pohled zůstal přikovaný k prázdným očím nešťastnice, jejíž osud mohl stejně tak být osudem některé z nich - z těch, které sice měly větší štěstí a mohly si ve zdech salonu Gogo hrát na vyšší společnost, ale přesto každý den znovu a znovu podstupovaly stejné riziko a hrozila jim stejná nebezpečí jako holkám z ulice. Hlavou se jí divoce honily myšlenky. Co se jí stalo? Kdo ji zabil? Nějaký pouliční vandrák, který ji někde využil a místo placení jí zakroutil krkem? Násilník, který si na ní potřeboval vybít svoje choutky, a potom ji odpravit jako zvíře? Nebo věděla moc či viděla něco, co vidět neměla, a kdosi jí rozhodl zbavit? Anna, vždy tak klidná a jistá sama sebou, náhle pocítila závan strachu ve své nejčistší podobě, strachu, který ochromoval a zanechával člověka zranitelným.

V tu chvíli s ní někdo prudce zacloumal. Anna sebou trhla a procitla z šoku. Ulevilo se jí, když v dotyčném poznala Emmanuela, který jí v ochranitelském gestu přehodil plášť přes ramena a odváděl ji stranou, ačkoliv nemohla odolat nutkání několikrát se ohlédnout. Koutkem oka si všimla Růženy, která se sepjatýma rukama bezmocně stála u dveří.

"Někdo jí zamordoval a dotáhl jí sem před barák. Ještě než se spustila chumelenice, bylo vidět kudy." řekl jí tiše do ucha, aby to jeho žena neslyšela, a povzdechl si. "Znám se s někým od chocholatejch, zařídil jsem, aby se na to zašli podívat. Tihle," kývl směrem ke dvěma uniformovaným mužům, "jsou tady jen pro parádu, za chvíli dorazí inspektor, tak uvidíme, co a jak. Vypadá to, jako by to nebyla až taková náhoda, ale ty se tím nezabývej, hlavně hezky zhluboka dejchej a neomdlívej mi tu, jako to už udělalo pár holek. Teď tě čekají jiný starosti." odváděl ji na konec ulice, kde čekal přistavený fiakr. Řekl cosi kočímu a ihned se obrátil zpět k Anně, kterou proti její vůli donutil nastoupit do vozu.

"Emmanueli, já jsem ji ale znala, viděla jsem ji, byla to--" nestačila dokončit větu, když se za ní zabouchly dveře kočáru. Než se rozjeli, ještě viděla Goldschmieda něco křičet přes sklo, ale nerozumněla mu.

Opřela se o zeleně potažené sedadlo a zhluboka se nadechla a vydechla, ale srdce jí pořád divoce bušilo a hlavou jí vířily všemožné myšlenky, které měly ale s nadcházející schůzkou s princem jen málo společného. S princem. Anna zavřela oči a snažila se události posledních desítek minut vytěsnit z mysli; těmi se může zaobírat později.

Jen se modlila, aby na Hrad dorazila včas.

-.-.-

Ve dveřích do princova apartmá jí s nevraživostí, která jí byla patrně vlastní, uvítala stará komorná.

Sotva co fiakr zastavil u zadního vchodu do obytných prostor Pražského hradu, jeho dvířka se otevřela a olivrejovaný sluha natáhl k Anně ruku, aby jí pomohl ven. Ta mu jako vždy na pozdrav pokývla hlavou. Mladíkovi nemohlo být více než šestnáct. Vídali se na tomto místě několikrát týdně již téměř měsíc. Pokaždé, když pro ni Rudolf zavolal, ji přišel tento hoch podivného vzezření vyzvednout, nikdy s ní ani neprohodil slůvko. Při dřívějších návštěvách dokonce přemýšlela, jestli není němý - protože němý sluha by bylo to nejlepší, co by se člověku princova charakteru i věhlasu mohlo hodit.

Vytáhlý chlapec s velkýma vytřeštěnýma očima jí gesto opětoval a beze slova ji vedl k masivním dveřím, takřka bráně, která vypadala, že je na Hradě od nepaměti, a bez jediného slova je otevřel velkým železným klíčem, který držel po celou dobu v ruce. Stejně jako vždy. Každý zvuk, každý krok.

Ale tentokrát jako by to všechno nevnímala. Neviděla, jak se jeho oči potají toužebně vpíjí do každičkého kousku jejího těla, neházela po něm za to každou chvíli nevěřícné pohledy; neslyšela ani klapot jeho nablýskaných bot, když šli nahoru po dobře známém schodišti. Šla po paměti, občas se přidržela kamenné zdi, když měla pocit, že omdlí, nebo mladík před ní zrychlil tempo. Cítila, jak jí u lemu šatů vzadu na krku stékají kapičky potu.

Vyšli celé tajné schodiště až k nízkým dřevěným dveřím, jež takřka nepřístojně kontrastovaly s majestátní bránou, kteří dříve prošli. Byly tak nízké, že se Anna musela sklonit, aby vůbec prošla; to už jednou nohou stála na zdobeném koberci jedné z chodeb, se stěnami s vybledlou tmavě modrou tapetou, která se místy odlupovala. Zde se sluha zastavil a dál ji nedoprovázel, ale to jí nevadilo, sama dobře věděla, kudy dál. Jak spěšně pokládala jednu nohu před druhou, nejtišeji, jak dokázala, všimla si, že na jedné její botě ulpěl sníh, který ještě do té chvíle neroztál, a připomnělo jí to dřívější události toho odpoledne. Sníh z boty rychle skopla, jako by se jednalo o něco odporného, co se jí hnusilo.

Rychle pokračovala po chodbě dál, stále rovně, na konci doleva, až k Rudolfovu salonku. Než se odvážila zaklepat, pohledem ještě rychle zkontrolovala své šaty, rukou letmo upravila sukni a několikrát se zhluboka nadechla. Sníh, špína, krev. Oči, které nevidí.

Chvíli jí trvalo, než si byla téměř jistá, že před očima nemá tentýž výjev, který se jí do mysli stále vracel. Lehce zaklepala na dveře od salonku, kde se obvykle scházeli, chvilku vyčkala, jako by očekávala kroky kráčející jejím směrem, ale když se nikdo neozval, jemně vzala za zlacenou kliku a vstoupila do pokoje.

Kromě jediné lampy, která lehce osvětlovala jeden kout pokoje, a zlatých odlesků na výzdobě tu vládla naprosto tma, v níž by si stejně nikoho, kdo by si nepřál být viděn, všimnout nemohla, což jí právě nedodávalo odvahy. Rychle proto přešla celý pokoj až k jedinému zdroji světla, stojícímu na mahagonovém stolku přímo vedle divanu, na který si sedla a čekala, ponořená do vlastních myšlenek.

Nikde nestály hodiny, nebo je v nedostatečném osvětlení pokoje nebylo nikde vidět ani slyšet, proto neměla ponětí, jak dlouho už čeká. Deset minut, půl hodiny, hodinu? Uvědomovala si, že sama kvůli pozdvižení u Goldschmiedů dorazila o něco později, a byla z toho zpočátku trochu nervózní, ale zdálo se, že není jediná, kdo se opozdil, což ji poněkud uklidnilo.

Netrvalo to dlouho, a uslyšela cvaknutí kliky. Annu ten zvuk vytrhl ze zamyšlení, a rychle se postavila a uhladila si sukni. Očekávala, že ve dveřích spatří dobře známou postavu, vešly ale osoby dvě. Světlo lampy slabě ozářilo dvojici jednoduchých šedých šatů a vlasů zapletených do drdolu a částečně schovaných pod bílými čepci. Obě mladé dívky si o něčem nadšeně šeptaly, vyšší z nich se téměř dusila smíchy. Jen služky, pomyslela si se směsí úlevy i zklamání. Když si všimly Anny, ihned zmlkly a několik okamžiků na ni strnule zíraly a patrně přemýšlely, kdo je a co tu chce. Vtom jedna druhé cosi zašeptala do ucha a obě se tlumeně rozesmály. Ta menší se s cukajícími koutky obrátila k Anně.

"Pokud čekáte na korunního prince, madam, musím vám bohužel oznámit, že má už u sebe velmi důležitou návštěvu a nepřeje si být rušen." řekla se špatně zahranou lítostí.

Anna nemohla uvěřit tomu, co slyší. Co si ta holka o sobě myslí? Bylo očividné, že obě vědí, kdo je, a dobře se nad tím baví. Nechápala, jak může někdo zaměstnávat tak drzé komorné. Znovu se dostavil stejný pocit, jako když stoupala po příkrém schodišti, a bylo jí na omdlení.
"Nesmysl. Mám s ním sjednanou schůzku na tento večer." odpověděla stroze a dávala si pozor, aby v jejím hlase nebylo znát žádné zaváhání.

Dívky si znovu vyměnily pobavené pohledy. "Jistě sama dobře víte, madam, že princ je velmi zaměstnaný... a nerad čeká." vyprskla. "A jedná se o velice důležitou návštěvu, jestli víte, co myslím." dala důraz na poslední slova. Anna zůstala oněmělá stát uprostřed pokoje, zatímco ty dvě vysekly pukrle a ta vyšší svou drobnější kolegyni vystrkala ze dveří, které se za nimi s klapnutím zavřely.

Chvíli jí trvalo, než jí došel celý obsah toho, co tím chtěly říct. Jestli rozuměla správně, on tam má děvku? Podívala se na svůj odraz na hladkém zrcadle okna. Nevěřícnost vystřídal hněv a Anna cítila, jak krátce a rychleji dýchá. Zatnula ruce v pěst, až cítila, jak se jí nehty bolestivě zarývají do dlaní. Jsem hloupá, tak hloupá, pomyslela si. Jak ji mohlo kdy napadnout, že by se tou cestou mohla dostat někam dál? Pocit, že si ji oblíbil, že by to snad pro ni mohlo znamenat něco víc, to všechno nebylo nic než iluze. V jeho životě nenechala žádnou větší stopu, než jakákoliv holka, která mu kdy vlezla do postele, a když nebyla k dispozici, rychle si našel jinou, která pro něj byla ochotná roztáhnout nohy. A která by nebyla? Jak si mohla myslet, že je něco víc? Není pro něj ničím výjimečná, stejná jako zástup mnoha před i po ní.

Prudce sáhla po klice vyběhla na chodbu, odtud doprava. Rozhlížela se kolem a hledala mladého sluhu, který ji předtím doprovodil až sem a který tu pokaždé čekal, aby ji odvedl zase zpět. Na dlouhé chodbě ale nikdo nebyl, patrně proto, že byl zvyklý pro ni chodit až mnohem později. Kudy teď? Dveře vedoucí k přistavenému fiakru byly zamčené, a klíče od nich měl s největší pravděpodobností právě jen ten mladík a několik dalších. Anna marně cloumala starou mosaznou klikou v zoufalé snaze mechanismus zámku nějakým zázrakem přimět k tomu, aby se otevřel. Cítila na čele krůpěje potu. Bože, nechtěla tu strávit už ani minutu!

Musela se ven dostat nějak jinak; vzpomínala si, že na malé nádvoří, kam před nějakou dobou dorazila v kočáře, vedlo několik dveří, a celé křídlo muselo být navíc propojeno hlavním schodištěm. Rozhodla se proto najít si jinou cestu sama. Pevně doufala, že tu nikoho nepotká, protože o víc ponížení, než se jí dosud dostalo, rozhodně nestála. Ale kudy teď? Nevšímala si účesu, z kterého se uvolnilo několik pramenů, nejrychleji, jak jí to nepohodlné šaty dovolovaly, se napůl rozběhla hlavní chodbou doprava, míjejíc několikery dveře a staré obrazy s popraskanými rámy a zlověstnými tvářemi, vystupujícími ze tmy.
Netrvalo to dlouho, a levou stěnu přetnuly široké mramorové schody. Anna na nic nečekala, a aniž by zpomalila, vydala se po nich. Vtom koutkem oka cosi zahlédla. Otočila se za tím stínem, ale v dalším okamžiku cítila, jak se jí po hladkém schodu sklouzla podrážka boty, a než se stačila zachytit zábradlí, svezla se o několik schodů níž, kde následovala prudká bolest v kotníku, ne nepodobná tomu, jako by jí do něj někdo zatínal jehly.

"Slečno Dittmanová, mohu vědět, proč se tu sama potmě procházíte po královském sídle? Na noční procházku bych navrhoval bezpečnější místo..." uslyšela za sebou Anna známý hlas a nahlas si oddychla, přestože ze setkání právě s ním nadšená nebyla.
"Byla bych vám vděčná, kdybyste přestal poučovat a raději mi pomohl. Obávám se, že nemohu zachovat patřičné dekorum a uklonit se vám, tak jste si zřejmě všiml." A rukou u toho do prázdného prostoru před sebou výsměšně naznačila pukrle, aniž by se pokusila vstát, nebo otočit se jeho směrem.
Erik si povzdechl a obešel ji, celou zkroucenou na tmavých schodech, kde nebylo téměř na krok vidět a do prostoru bělostně zářila jedině její odhalená kůže. Když se k ní sehnul, aby ji chytil, na moment se zdálo, že mají ústa jen pár centimetrů od sebe. Jejich oči se setkaly. Ten moment ale rychle pominul a on se jen usmál sám pro sebe. "Já věděl, že to s vámi ještě vůbec nebude jednoduché." poznamenal a konečně ji zvedl do náručí.
Téměř bezvládně ležela v jeho rukách, snažíc se porozumět svým pocitům a myšlenkám. Marně. Kam ji nese? Přesto se nebála. Jedna pražská děvka dnes už umřela, tak proč ne i druhá? Nebyl by v tom velký rozdíl... Slyšela, jak se jí několikrát na něco ptá, pokaždé jen neurčitě přitakala, jako by vůbec nerozuměla smyslu jeho slov. Sníh, špína, krev.Bezvládná ruka, oči, co nevidí, šál, který před chladem neochrání. Zavřela oči.
Položil ji a když otevřela oči, poznala Rudolfův salónek. Než se zvedla na loktech, Erik přešel místnost a rozsvítil světla, takže na sebe konečně viděli. Jediný jeho úsměv nebo přátelské slovo by jí dalo tu trochu útěchy, kterou právě potřebovala, on to ale nevycítil a teprve po chvíli se k ní s ledově vážnou tváří obrátil, přejel ji pohledem a posadil se k jejím nohám.
"Mohu se vám podívat na tu nohu, mademoiselle"?, řekl s ironickým pošklebkem a ukázal na její nateklý kotník.
"To jste žádnou ještě nikdy neviděl?"
Erik po ní hodil vážným pohledem, takže přestala a pokusila se mu nohu natáhnout na klín, bolestí ale sykla, takže ji vrátila opět na původní místo, Erik ale pochopil.
"Dobrá, ale jedině pokud to dokážete udělat tak, aby má pověst zůstala neposkvrněna. Víte sám, že pro mladou ženu není nic důležitějšího", zasmála se sama sobě, ironii celého toho momentu i společenským konvencím a hlavou klesla na opěradlo divanu.
Cítila pevný dotek jeho prstů kolem svého kotníku, jak prozkoumávaly každý centimetr kolem namoženého kloubu, jemně a nežně, jako by se bál, že jí ublíží. Přes své saténové punčošky i jeho silné kožené rukavice cítila teplo jeho doteku. Stále ještě měla zavřené oči, hlavu odvrácenou a několik minut ani jeden z nich nepromluvil.
"Mademoiselle, obávám se, že vás budu muset požádat, abyste si svlékla ty punčochy. Rád bych se přesvědčil, že máte v pořádku i šlachy a to takto bohužel nejde. Samozřejmě s veškerou slušností. Mohu zavolat služebné nebo lékaře, pokud by to pro vás bylo přijatelnější..." Podle tónu hlasu mu nastalá situace nebyla ani trochu příjemná.
"Nebuďte směšný,"okřikla ho Anna, "udělejte to sám. Věřím vám."
Pomalu a opatrně vstala z divanu a otočená k němu zády si na jedné straně vyhrnula sukni, jen aby na vrchní částí stehna rozepnula sponu podvazku stejným pohybem, jako to dělala snad tisíckrát před očima tisíců různých mužů, a efektivně nechala bílou hedvábnou punčochu pomalu spadnout k zemi. Zatímco stále ještě stála, opatrně a s váhou na jedné noze udělala několik svižných kroků k místu, kde na podlaze ležela její kabelka. Popadla ji za řetízek a několika rychlými pohyby z ní vyndala cigaretu, kterou všeříkajícím gestem nabídla Erikovi. Když viděla, že zakroutil hlavou, aniž by z ní spustil oči, jen pokrčila rameny, sama si ji vzala do úst a zapálila. Krátkými kroky téměř dokulhala zpátky k divanu a opět si lehla, opírajíc svou zraněnou nohu o Erikovo koleno.
Oběma lokty se dotýkala opěradla a požitkářsky vychutnávala chuť cigarety, jako by měla být její poslední.
Plně uvolněná, sama sebou, přemýšlela. O svém životě, o své rodině, kterou nepoznala, o Rudolfovi, o tomto neznámém cizinci, v jehož společnosti se cítí překvapivě volná, o té holce, co ji našli mrtvou a o především tom, že příště to může být ona.
"Co si myslíte o smrti, Eriku?"
Překvapeně vzhlédl, neočekávající podobnou otázku.
"Neděsí mě." Přál si, aby to samém mohl říct o pohledu v jejích očích.
"Také jsem si to myslela... Ale dnes se něco stalo a už si nepřipadám tak imunní."
"Není proč se smrti bát... nikdy bych si nemyslel, že existuje něco horšího, než realita, ve které žijeme. Smrt bude jen vysvobozením."
Anna pomalu otočila hlavu jeho směrem a probodávala ho pohledem. Pak oči odvrátila, znovu potáhla z cigarety a poznamenala: "Vy jste asi vážně neměl jednoduchý život, když můžete tohle říct...". Pousmála se a jako by sama pro sebe řekla: "A to jsem si myslela, že já jsem ten největší cynik v císařství.".
Erik jen pokrčil rameny, předstíraje nezájem v pokračování konverzace, vstal a prohlásil, že má kotník v pořádku.
"Smím zůstat?"
"Předpokládám, že by to neměl být problém," odvětil Erik překvapeně a měl se k odchodu. Ona ho ale zastavila.
"Neodcházejte."
Překvapeně se otočil a s povzdechem se k ní tedy opět posadil. Netušil, co říct. "Fraulein, já-," nestihl větu dokončit, polibkem ho totiž umlčela. Překvapeně se na ni podíval, vzpamatoval se však příliš pozdě - ležela již hlavou v jeho klíně a během několika chvil se spokojeným výrazem tvrdě usnula.

 


Komentáře

1 fantalight fantalight | Web | 11. srpna 2011 v 11:39 | Reagovat

:D krása... 3ada že není trochu víc o tom jejich dobrodružství v opeře :)

2 Fanta Light Fanta Light | Web | 11. srpna 2011 v 17:20 | Reagovat

Krásné, jako vždy :). Škoda jen, že tu nění něco víc o jejich "dobrodružství" v opeře xD :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama