Soumrak nad Vltavou - 30. kapitola

10. srpna 2011 v 21:00 | Pan & Del |  Soumrak nad Vltavou
Jako zpomalené údery kostelního zvonu se velkou pracovnou dutě rozléhala ozvěna, již vydávaly podpatky, dopadající na složitě vykládanou dřevěnou podlahu. Po mnoha dlouhých minutách, kdy to byl jediný zvuk, který se kromě tichého škrábání pera po papíře v místnosti ozýval, se Alžběta náhle zastavila a se ohlédla přes rameno, směrem k oknu s těžkými, jasně červenými brokátovými závěsy, kde u pracovního stolu seděla skloněná, ale stále štíhlá a neshrbená mužská postava v tmavě modré uniformě. Slonovinové hodiny ukazovaly půl třetí, a slabé prosincové světlo od oken měkce dopadalo na nábytek i zlatě štukované a brokátem pokryté zdi, a spolu s velkými křišťálovými lustry halilo místnost do nekonečné záplavy odlesků.

Hluboce se nadechla a snažila se nevnímat neustávající bolest hlavy, která ji jako obvykle sužovala již několik dní a přidávala se k nesnesitelným bolestem kloubů, které, jak se obávala, hrozily, že jí jednoho dne téměř zabrání v každodennímu cvičení.
"A co s tím chceš udělat?" promluvila do nastalého ticha a probodávala manželova záda upřeným pohledem.

Císař poprvé za celé odpoledne odložil pero, ale neotočil se. Zatímco stále hleděl kamsi před sebe, oba lokty položil na stůl, sepjal ruce a opřel si o ně bradu.
"Myslíš si snad, že se mám dál tvářit, jako by se nic nedělo, Elisabeth?" odvětil pevným, rázným hlasem. "Už příliš dlouho jsem přihlížel tomu, jak mi můj vlastní syn, vlastní dědic," vyslovil to skoro jako urážku, "hází klacky pod nohy, a tím rozhodně nemyslím jeho zhýralý způsob života? 'Rudolf zase žvatlá', říkával jsem a nechal jsem ho psát si ty jeho protistátní rozpravy. Jak ale snad vidíš sama, situace se dostává do bodu, kdy si takový přístup už nemůžu, nemůžeme dál dovolit. Nesmím dopustit, aby v Praze získal takový vliv, který by mě samotného učinil pro smích celé Evropě," zvýšil hlas a otočil se, přesto hleděl kamsi k zemi, "obzvlášť když jsem ho tam sám poslal, aby se dostal z centra dění. Dávám ho sledovat, ale to nestačí. Někdo na něj musí začít mít vliv, a to příznivý." prohlásil a jejich oči se přes půl pracovny střetly.

Je tak strašně starý, pomyslela si v tom okamžiku jako už stokrát předtím při pohledu na císařovy stále přibývající šediny, přepadávající víčka a prohlubující se vrásky na čele, a už ze zvyku pro jistotu uvolnila svaly v celém obličeji, aby předešla tvorbě vrásek vlastních. Úzkostlivě se přitom vyhýbala pohledu do oválného zrcadla s černozlatým lemováním, stojícího na mahagonové skříňce u zdi.
"Hodláš snad pověřit Thun-Hohensteina?" zeptala se tak, aby mu neušel lehký podtón výsměchu.

Odmítavě mávl rukou. "Herbertovi nevěřím ani slovo. Přestože se tváří jako stejný patolízal jako tenkrát, když ještě žil ve Vídni, v Čechách se z něj po tom všem stal ještě větší podivín než předtím." zabručel Franz Josef a začal urovnávat dokumenty a papíry na pracovním stole do úhledných komínků. "Měl jsem na mysli někoho z mých vlastních, důvěryhodných lidí, někoho, na koho se budu moct-"

Přerušilo ho tiché zaklepání na bělostné dveře. Po vyzvání se v nich objevil sluha v livreji a hluboce se uklonil. "Vaše Veličenstvo, v přijímacím salonu čeká baron Ernest Karl von Beust."

"Jistě, je očekáván." zabručil císař a zvedl se z zlatočerveného křesla. Kývl na Alžbětu na znamení, aby ho následovala.

"Nemyslíš -" zasyčela a rychle vykročila směrem k manželovi, ten už ale zmizel za dveřmi. Alžběta ho vztekle následovala.

.-.-

Ten člověk jí byl vždycky nepříjemný. V minulosti měla již několikrát příležitost se přesvědčit, že pod von Beustovým dokonale nacvičeným úsměvem, neotřesitelným sebeovládáním a na jeho věk stále přitažlivým zevnějškem se skrývá jeden z nejodpornějších příkladů bezcitné, ambiciózní povahy, s jakým se kdy setkala. Navzdory jejímu názoru patřil k císařovým oblíbencům a nejvěrnějším nohsledům, za což se mu dostávalo nemalých výhod. Nebyla si jistá, zda mu manžel skutečně tak slepě důvěřuje, či pouze chytře využívá jeho schopností a ochoty prakticky k čemukoliv, a to tak, že si to ani sám baron neuvědomuje.
Když vešli do salonu, hluboce se jim uklonil, načež zvedl lehce šedivějící hlavu a obdařil je jedním ze svých úlisných úsměvů. Alžběta mu s nelibostí odpověděla pokývnutím hlavy.

"Veličenstvo, přišel jsem se s vámi a císařovnou rozloučit. Podle vašeho nařízení mne dnešního večera čeká cesta do Prahy. Jsem si jist, že nezklamu vaši důvěru."

Alžbětě bylo již při jeho prvních slovech vše jasné. Musela se ovládnout, aby nezalapala po dechu. Tenhle odporný slizký chlap? Ustaraně se podívala po Franzovi, ale ten hleděl upřeně před sebe.
 


Komentáře

1 Aileen Aileen | E-mail | Web | 27. září 2011 v 20:07 | Reagovat

Dočteno :) Až se stydím, jak pozdě :(
Takovéhle večerní čtení něčeho kvalitního mi opravdu chybělo (protože v současné době louskám Madame Bovary k maturitě :( a to není nic moc záživného...)
Císařská rodinka se nám pomalu představuje v plné kráse...K Rudolfovi a Stefanii se nám přidal i taťka s mamkou :) tak si říkám, jestli nám představíte i sestřičky, i když bych typovala, že tohle byla jenom výjimečná scéna, aby se nám představil baron Ernest. Mimochodem, to je skutečná postava?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama