Fakta

Je Christine Daaé 16 let?

7. listopadu 2015 v 0:16 | Pandora
Tento článek obsahuje spoilery (Leroux, Kay, muzikál, Love Never Dies, film 2004)
____________________________________________________________________________

Snad každý, kdo zná příběh fantoma Opery, aspoň krátce zauvažoval nad věkovým rozdílem fantoma a Christine. Představa - byť i platonického - milostného vztahu mezi starším znetvořeným géniem a naivní mladou sboristkou na nás v závislosti na úhlu pohledu může působit jak přitažlivě, tak i poněkud zvrhle. I z toho důvodu jsem se rozhodla zapátrat, jak k věku Christine i s ohledem na dobu vzniku přistupovali autoři nejznámějších verzí příběhu.

Gaston Leroux: Fantom Opery (1910)

Samozřejmě začnu od originálu. Leroux její věk překvapivě nikdy přesně neuvádí. Z toho, co nám o jejím životě prozradil, se však dá poměrně přesně odhadnout. Co nám může pomoci? Knižní Christine dětství prožila ve Švédsku. Matka jí zemřela, když jí bylo 6. Žila s otcem houslistou, jehož si po čase vzal pod svá ochranná křídla profesor Valérius se svou manželkou, kteří chtěli malé Christine zajistit hudební vzdělání. Odjeli do Francie, kde strávili léto v přímořském Perros-Guirecu, kde se Christine seznámila s zřejmě přibližně stejně starým Raoulem a spřátelili se. Leroux dále uvádí, že se setkali "znovu o tři léta později; byli už téměř dospělí". Po otcově smrti však Christine ztratila veškerou chuť do života a bez výraznějších úspěchů vystudovala pařížskou konzervatoř. "Nevynikala v žádném ohledu, postupovala z jednoho ročníku do druhého bez nadšení a získala cenu jen pro radost stařičké paní Valériusové, s níž nadále bydlela." Poté začala působit v Opeře Garnier jako průměrná sboristka, až… pokračování dobře známe. Christine je tedy zřejmě kolem 20 či 21 let, tedy stejně jako Raoulovi, kterému je 21 ("Bylo mu v té době něco málo přes jedenadvacet let, a vypadal na osmnáct. Měl světlý knírek, krásné modré oči a dívčí pleť."). Erikovi je nejméně 50.

Věk kolem dvaceti let dává smysl. I její hlas by v té době byl již vyzrálejší a vhodný pro operu. Zajímavé ale je, že ti, kdo četli celkově volnější novější překlad do angličtiny (Jean-Marc a Randy Lofficier, 2004), budou mít zkreslenější představu. V českém překladu, který mám momentálně k dispozici (Jiří V. Svoboda, 1967), správně stojí: "Jako velký umělec poznal prostě, že krásné a něžné děvče přineslo ten večer na prkna Opery něco víc než své umění, totiž: své srdce. Všichni přátelé Opery dobře věděli, že Christinino srdce zůstalo čisté jako v patnácti letech". Anglický překlad od manželů Lofficierových však uvádí, že Christine bylo 15 let.
Co k tomu dodat.

O tom, jak dlouho Christine žila, nevíme nic.

Susan Kay: Fantom (1990)

Jedno z nejoblíbenějších zpracování (v podstatě "nejlepší fanfiction"). Susan Kay, která Lerouxova šíleného Erika přetvořila v nečekaně přitažlivého byronského hrdinu, Christinin věk definovala o něco přesněji: její Christine se narodila v roce 1861, tedy ve stejném roce, kdy zemřela Erikova matka, Madeleine, jíž se Christine navíc velmi podobala. Erik se narodil o 30 let dříve, v roce 1831, a zemřel roku 1881 - na konci příběhu jim tedy bylo 20 a 50, přibližně stejně jako u Lerouxe. Už je to poměrně dávno, ale vzpomínám si, že jsem při čtení Kayina Fantoma silněji než u Lerouxe vnímala creepy incest vibe mezi Erikem a Christine - je tam hodně výrazná Erikova otcovská role, přestože u ní rozhodně nezůstane…

O délce Christinina života zde něco víme - Christine má s Erikem syna Charlese, který se narodil pár měsíců po její svatbě s chudákem Raoulem, tedy kolem roku 1881. Na konci knihy Raoul přivádí sedmnáctiletého Charlese do Opery Garnier - v té době (1897) je Christine už několik let po smrti.

Andrew Lloyd Webber (muzikál, 1986)

Dostáváme se k muzikálu, který náš milovaný příběh tak proslavil. Zde je to s daty poněkud volnější. Samotný příběh se dle zdrojů odehrává v letech 1881 - 1882 a prolog, aukce se starým a zřejmě ovdovělým Raoulem, je zasazen do roku 1905. Fantomův ani Christinin věk se zde nedozvíme. Michaelu Crawfordovi, prvnímu Fantomovi, bylo v době, kdy se ujal této role, 44 let. Sarah Brightman, původní a nejslavnější Christine, bylo 26. Průměrný věk herců se v muzikálu pohybuje kolem 23-30 let u Christine, 25-39 u Raoula a 33-55 u Fantoma.

Zmatek tu samozřejmě způsobilo Webberovo "geniální" pokračování, Love Never Dies. Odehrává se deset let po událostech prvního muzikálu, tedy kolem roku 1892. Christine v závěru tragicky umírá, dožívá se tedy maximálně 35 let.

Andrew Lloyd Webber, Joel Schumacher (film, 2004)

Film, který mnohé z nás přivedl do fantomovského světa. Tuto adaptaci režisér Schumacher sám nazval záměrně "sexy" s "mladým a sexy obsazením". Herci v porovnání s originálem i většinou ostatních zpracování skutečně omládli: Emmy Rossum bylo v době natáčení pouhých 16 let, Gerardu Butlerovi víc jak jednou tolik - 33. Takový rozdíl může někomu připadat až pedofilní, ale Gerry vypadal aspoň tehdy docela mladě a Emmy naopak starší (nicméně její Christine je převážně zmatená a naivní, až to bolí). Patricku Wilsonovi, představiteli Raoula, bylo tehdy asi 31 let, zdá se mi ale, že Raoulovi mělo být kolem 20 - těžko by byli childhood sweethearts s 15letým věkovým rozdílem.

Jak je to zde s "oficiálními" daty? Na konci vidíme Christinin náhrobní kámen s daty 1854 - 1917. To znamená, že se dožila 63 let. Úvodní aukce proběhla v roce 1919. Hlavní děj filmu se odehrává v roce 1870, věk Christine tedy odpovídal opravdovému věku Emmy Rossum.


Christine se v této verzi zjevně nedostala ke studiu na konzervatoři. Ve filmu vidíme, že slýchala Erikův hlas už od dětství, kdy ji přivedli do Opery Populaire (jak se jmenuje fiktivní muzikálovo-filmová Opera), kde od té doby žila. K tomu chci dodat, že je trochu WTF, že ve filmu baletky/sboristky bydlely přímo v budově Opery. Ve skutečné Opeře nic takového nefungovalo a v knize Christine bydlela v malém bytě s "matkou" Valériusovou a její služebnou. Není jasné, jak dlouho Fantom Christine učil v muzikálu, ale zdá se, že šlo o mnohem kratší dobu. V Lerouxově knize se jí poprvé "ozval" asi půl roku před hlavním dějem.

Christinina smrt v 63 letech (1917) si samozřejmě naprosto odporuje s jejím nešťastným koncem v Love Never Dies (1892, cca 35 let). Nemůžeme chtít všechno, že.

- - -

Doufám, že tato analýza byla dostatečně vyčerpávající. Výsledek je takový, že ve většině "hlavních" verzí je mezi Christine a Erikem zhruba 20-30letý věkový rozdíl. Přestože v dnešní době* nám to může objektivně připadat přinejmenším trochu zvláštní, nebrání to tisícům phanatiků na celém světě bránit jejich ať-už-skutečnou-nebo-jen-vysněnou lásku zuby nehty.

____________________________________________________________________________

* často se uvádí, že zvyk uzavírat sňatky takřka výhradně mezi stejně starými partnery se ve společnosti objevil až ve druhé polovině 20. století (bohužel se mi to zatím nepodařilo ověřit z aspoň trochu důvěryhodných zdrojů), taková představa se tedy aspoň v Lerouxově době nemusela lišit od běžné praxe.


Kdo je Little Lotte?

14. listopadu 2010 v 18:29 | Pan

Možná jste při poslechu písní z muzikálu nebo filmu, případně při čtení Lerouxova Fantoma narazili na přezdívku Christine z dětství - Little Lotte (malá Lotte; v originálu la petite Lotte). Možná jste přemýšleli, odkud se to jméno vzalo, jestli si ho Leroux jenom vymyslel, nebo to má nějaký hlubší význam. Trochu jsem zapátrala a setkala jsem se s dvěma různými vysvětleními.

- - -

Lotte je běžná přezdívka - nikoliv ale pro jméno Christine, ale pro Charlotte. Proč tak tedy Christine říkali? "Malá Lotte" je ve skutečnosti jméno z básně "První dětský zármutek" z první poloviny 19. století od norského historika a básníka jménem Andreas Munch (1811-1884, byl příbuzný malíře Edvarda Muncha). Jako důkaz zjevné inspirace touto básní postačí, že z ní Leroux dokonce použil první větu: "Malá Lotte myslela na všechno a na nic", i když zbytek sloky už změnil - je hodně podobná originálu, ale končí tak, že nejraději ze všeho před spaním poslouchala Anděla hudby. Leroux píše, že jí příběh o Lotte vyprávěl otec před Raoulem, který jí tak pak začal říkat. Konec sloky pravděpodobně změnil, protože podle Lerouxe Daaé zaplétal příběh o Andělu hudby do každého příběhu, který vyprávěl.
Báseň samotná je o holčičce, která v zimě zachrání ptáčka a uzdraví ho. Když přijde jaro, ptáček chce odletět, ale Lotte ho místo toho strčí do klece, protože si neuvědomuje, že chce k životu jenom volnost. Jednoho rána, když přijde ptáčka nakrmit, ho najde, jak leží mrtvý na dně klece, a tak se poprvé v životě setká se smutkem a žalem.
Zdá se mi, že v tom se dá najít určitý symbolismus a podoba s případem Erika, který dal Christine volnost, protože by v samotě, kterou by s ním musela nejspíš snášet, byla nešťastná.

- - -


Ve Webberově muzikálu a filmu se zmínka o Lotte vyskytuje dvakrát - nejprve když Christine Meg vypráví o Raoulovi a o tom, že jí říkal Little Lotte, potom při dialogu Raoula a Christine na tohle téma. Narazila jsem ale na úplně jiné vysvětlení, které podává jistá Jennifer Dunne - údajně v antikvariátu jednou objevila starou knihu o viktoriánských salonních hrách, kde byla zmínka o Little Lotte - je jedna z her založených na slovní hříčce, kdy osoba, která se ptá, zná správnou odpověď a ostatní se ji snaží uhodnout. V případě Little Lotte "zadávající" vyjmenuje tři věci a ostatní musí uhádnout, kterou z těch tří má Lotte nejraději. Nápověda se skrývá v samotném názvu hry - Little Lotte má nejraději věci, které v sobě mají nějaké zdvojené písmeno.

Takže v textu by to bylo: Little Lotte thought: am I fonder of dolls or of goblins or shoes?
Správná odpověď by byla dolls (panenky) kvůli zdvojenému L.

Or of riddles or frocks? Or of chocolates?
V tomto případ je to riddles (hádanky), protože je tam dvakrát D.

V podstatě je to hrozně stupidní hra, protože jakmile víte systém, už je to nuda. I když si dovedu představit, že by to mohlo pomoct při procvičování pravopisu.

- - -

Takže jak to je? Lerouxův záměr je dost jasný, ale u muzikálu/filmu by mě zajímalo, jestli se při psaní scénáře a textu vědělo o té básni, nebo si to někdo spojil s touhle hrou - nic víc jsem o ní nenašla, tak doufám, že je zdroj důvěryhodný. Každopádně je to taková zdánlivě nepodstatná věc, ale ve výsledku docela zajímavá.


____________________________________________________________________________

Zdroje:

Kostýmy

10. ledna 2010 v 23:55 | Del

Předpokládám, že většina návštěvníků tady na blogu jsou dámy, tak myslím, že článek o kostýmech není tak špatný nápad, protože která z nás ráda neřeší hadry a všechno kolem, že.

Já osobně jsem opravdu maniak přes historické kostýmy, což znamená, že je naprosto uctívám a být sešněrovaná v korzetu je pro mě přímo božský zážitek (ano, je mi jasné, že by mi to asi dlouho nevydrželo, když by se mi začaly přemisťovat orgány, deformovat žebra atd, ale sranda by to byla), přesto jsem ještě nezašla do takového extrému jako některé dámy na různých webových diskuzích, kdy si samy šijí nebo nechávají ušít přesné repliky kostýmů.

Takových stránek je hodně, můžete tam sehnat prakticky cokoliv, ať už chcete jakýkoliv kostým z filmu i divadla (ty asi převažují).

Obecně mi přijde, že divadelní kostýmy, které navrhla Maria Bjornson (zemřela 2002), jsou historicky věrohodnější, honosnější, ale zároveň usedlé. Kostýmy pro film navrhla Alexandra Byrne a jsou jednodušší, o to možná ale krásnější.

Kostýmy jsou obecně řečeno dost neautentické, protože kdyby se ve většině šatů, které byly použity, prošla nějaká dáma po Paříži na konci 19. století, s výstřihy, které jsou hlavně ve filmu až lehce nevkusné (ano, vzpomeňme si na drahou malou Meg- v reálu playmate Jennifer Ellison, kterou když vygooglujete, nejspíš vám vyleze soft porno), dost možná by ji považovali za lehkou děvu. Za ty ale byly ale vlastně herečky i baletky v tehdejší prudérní společnosti stejně považovány.

Také například nechápu, proč má v Think of me, filmová Christine z naprosto nepochopitelných důvodů najednou dobové šaty z 19. století, přestože samotný Hannibal - tudíž i děj opery - se odehrává zhruba 200 let př. n. l.

Vůbec celá image Christine v Think of Me je v podstatě kopie obrazu císařovny Alžběty s diamantovými hvězdami ve vlasech z roku 1865 od Franze Xavera Winterhaltera. A ano, chápu, že se tvůrcům podoba mezi oběma dámami zřejmě zalíbila a taky chápu, že ty šaty jsou asi nejkrásnější z celého filmu a každá z nás by si je chtěla vyzkoušet, ale proboha opravdu nechápu důvod.























Zatímco Christinina Think of Me róba v divadelní verzi tak nějak zapadá do celého děje i "looku" hry. Je zdobnější, ve zlatých a zemitých tónech, jediné, co se změní z kostýmu otrokyně, je bohatá sukně, kterou jí najednou jen tak "jako by nic" připnou. Je to vlastně autentická (možná o něco chudší) kopie Carlottina kostýmu, což je logické, když obě hrají jednu roli - Elissu. Inspirován minojskou bohyní hadů. Zajímavé je, že prý važí kolem 10 kilogramů.


Kostým v Phantom of the Opera/Music of the Night je v obou případech prakticky stejný, jen v divadelní verzi zpod županu prokukuje korzet z Hannibala. Filmová Christine má celistvě bílé negližé s bílým korzetem a krajkami.
























Co se týče All I Ask of You, oba kostýmy jsou také úplně jiné. Divadelní Christine má pod modrým plášťem šaty z Il Muto, kde zastupuje Carlottu, tudíž je ve stylu 18. století. Filmová Christine ale na střechu jen jako by odběhne z šatny, kde ještě očividně převlečená není, takže má na sobě červený plášť a růžovo-bílý živůtek s jednoduchou sukní.






















Ale naprosto odlišné jsou kostýmy v Masquerade. Divadelní kostým je kratší, lehčí, vzdušnější, říká se jim "šaty s hvězdami". Jsou pokryty stříbrnými hvězdami, vršek korzetu je tmavě modrý, směrem ke spodnímu lemu sukně světlá do růžova. Ke kostýmu také patří korunka s půlměsícem a maska a celkově má reprezentovat noc, soumrak a úsvit.
























Filmový kostým působí víc usedle, dlouhé, světle růžové šaty bez výraznějších ozdob, jen krajkové rukávy a lem kolem výstřihu, v pase zasazená růže ve stejném odstínu, bílé rukavice s průstřihy a ozdoby do vlasů.

Když už jsem u Masquerade, tak od Christine odbočím k Erikovi, který tu má opravdu zajímavý kostým - Red Death/La Mort Rouge/Maska Červené smrti. Kostým, který máme už od samotného Lerouxe, má svůj původ v povídce Edgara Allana Poea Maska červené smrti, která v příběhu symbolizuje mor, nemoc, která narušila maškarní bál knížete Prospera.

Když se jí lidé snaží strhnout masku, zjistí, že se pod ní nenachází hmotná bytost a všichni zemřou.

Tohle jsou literární prameny, zajímavé ale je, že divadelní kostým je téměř totožný s kostýmem z nejstaršího filmu s Lonem Chaneym z počátku 20. století.
Široký klobouk, plášť, zlaté brokátové detaily, metry látek (jen na plášť je potřeba 30 metrů hedvábí). Kostým je tím pádem také velmi těžký a díky latexovému znetvoření a těžké masce na obličeji je pro herce téměř nemožné pohybovat se a zároveň vidět - je téměř jako slepý. Zřejmě proto je také Fantomova choreografie ve Why So Silent tak jednoduchá- jedná se vlastně jen o těžkou chůzi ze schodů plus magické zmizení, mnoho herců se při této části hry už zranilo.






















Filmový Fantom má oproti tomu poměrně střízlivý, stále ale velmi zlověstný kostým, chybí mu klobouk, plášť je kratší a jednodušší. Také maska je méně plastická a nezakrývá úplně celý obličej. Tento kostým byl inspirován obrazem Napoleona jako prvního konzula od J. A. D. Ingrése z roku 1804, jsou téměř identické.
























Kostým Christine na hřbitově je také v obou verzích odlišný, ani v jednom případě ale není moc vidět, protože má na sobě Christine plášť a ještě šál. Jediné, co vidíme ve filmu, je krajkový hluboký výstřih a látku tmavě modré/černé barvy.
V divadle má na sobě vzorované tmavě modré šaty a poměrně složitého střihu, zajímavé je, že stejná látka byla využita ve filemch Nebezpečné známosti i Sága rodu Forsythů.





















Kostým v Point of No Return je opět mnohem složitější v divadelní verzi. Christine jako Aminta má kratší černo-broskvové šaty inspirované španělskými kroji a tanečnicemi flamenca a zároveň módou 18. století. Všude plno ozdob, krajek, široká spodnička, vepředu pruh z černo-zlatého brokátu, vysoké viktoriánské boty.



























Filmová Christine má lehčí a vzdušnější šaty, vršek se skládá ze 3 živůtků - tělový korzet, krajková blůza a tmavě bordó korzet se zlatými detaily kolem spodního lemu, plus několik kytiček pod prsní linií. Sukně je složena z několikavrstvé jednoduché sukně s tmavým průhledným šátkem kolem boků. Ke kostýmu patří tajemný náramek, jehož funkci jsem za ty roky ještě nepochopila.





















Úplně jiný je v této scéně i kostým Fantoma. Divadlení Erik má na sobě prostě po vraždě Piangiho hromadu látky, která ho celého zakrývá, a většinu doby mu vůbec není vidět do obličeje (na kterém má klasickou bílou masku), zatímco filmový Fantom má kostým opět inspirovaný Španělskem a na sobě černou masku, takže na první pohled opravdu JE VIDĚT, že se nejedná o malého a tlustého Itala.























Tak, zbývají jen svatební šaty. V obou verzích jsou vážně nádherné, i když já osobně preferuji filmové šaty. Ty se v podstatě liší jenom tím, že mají krátké spadlé rukávy, zdobnější výstřih a o vrstvu nařasené sukně víc. Také nejsou úplně čistě bílé, ale lehce do champagne.























Divadelní kostým na naproti tomu dlouhé rukávy s řasením na koncích a jednodušší střih korzetu. Také je zajímavé, že není čistě bílý, ale je spíš lehce stříbřitý, to protože bílá by v záři reflektorů na scéně až neonově zářila.


























Na téhle stránce máte popis a snad bilión obrázků každého kostýmu využitého v divadle (http://potocostumes.webs.com/), tady (http://www.freewebs.com/kristinamy/christinedaae.htm) zase vše o filmových kostýmech, autoři si opravdu dali záležet na všech možných detailech.

Tak jaký kostým byste si vybrali? Jááá mám svoji repliku prstenu a to mi stačí, ha. :P

Šáh Nasser al-Din Qajar

29. března 2008 v 14:27 | Delila
Perský král a šáh od 7. září 1848 až do 1. května 1896, kdy se stal obětí atentátu. Byl to syn Mohammada Quajara a nejdéle vládnoucí šáh v perské historii. Měl největší moc téměř po 50 let a také byl prvním perským panovníkem, který sepsal a vydal své deníky.
- šáh na Pavím trůně.

"Erik seděl na Pavím trůně a trpělivě dobýval ze spousty drahokamů zdobících vznosné opěradlo křesla diamant. Stál jsem na místě a zděšený a okouzlený zároveň jsem pozoroval, jak sahá do kapsy, vytahuje z ní hrst broušených sklíček a vybírá si, jaké zasadí na místo, odkud právě vydloubl diamant.
"Alláhu, slituj se!" vyhrkl jsem.
Otočil se a klidně, beze stopy překvapení se na mne zahleděl. "Tak tady jste, " poznamenal klidně, jako by mne očekával. "Nechcete diamant..., jako dáreček na památku naší společné cesty?"
Musela jsem se rukou opřít o stěnu, abych neupadl. "Slezte dolů, " řekl jsem slabě. "Jestli na to někdo přijde, bude to náš konec!"
Místo odpovědi se dotkl mechanismu na zadní straně trůnu a divoce roztočil pohyblivou hvězdici z diamantů, až se z ní stal oslnivý kaleidoskop paprsků, které mne na chvíli oslepily. "Jsou tu samozřejmě ještě rubíny a smaragdy, pokud jim dáváte přednost, " pokračoval nevzrušeně, "ale ty by se mi hůře vyměňovaly. Mnohem více vy se mi hodilo, kdybyste si prostě vybral diamant."
"Zešílel jste?" Málem jsem zakřičel. "Pro všechno na světě, slezte z toho trůnu a pojďte pryč, dřív než bude pozdě."
"Darogo, darogo, " povzdechl si, "vy ale dokážete být neuvěřitelně nudný patron, když chcete!"

Byl v Tabrizu, když se dozvěděl o smrti svého otce v roce 1848 a s pomocí Amira Kabira nastoupil na Paví trůn (bylo mu tehdy 18). Snažil se znovu získat část východní Persie (hlavně Herat), která patřila pod správu Velké Británie. Ale po britském útoku na Bushehr musel ustoupit. Herat dnes patří Afghánistánu. Nasser-al-Din byl donucen podepsat Pařížskou deklaraci, dokazující nadvládu Afghánistánu nad některými perskými oblastmi.

Přestože měl Nasser-al-Din nejdříve reformistické tendence, v jeho stylu vlády byl vlastně diktátor. Pronásledoval Bábise a Bahá'íse a to vlastně vyústilo v atentát, který na něj spáchal nepříčetný Bábí v roce 1852. Byl to první moderní perský vládce, který navštívil Evropu (v roce 1873, pak v roce 1878 a pak v roce 1889, kdy byl okouzlen technikou, kterou tam viděl). Během jeho první návštěvy v roce 1873 byl královnou Viktorii pasován na Rytíře podvazkového řádu, nejvyšší anglickou rytířskou hodností. Byl prvním perským monarchou, který byl takto poctěn.
V roce 1890 potkal Brita Geralda Talbota a podepsal s ním kontrakt, kterým mu věnoval vlastnictví Íránského tabákového průmyslu, ale později byl donucen smlouvu zrušit, když Mirza Reza Shirazi zakázal pěstovat, prodávat a konzumovat tabák. To dokonce zasáhlo do šáhova osobního života, když mu jeho manželky zakázaly kouřit.

Šáh přinesl do Persie také mnoho západních inovací a novinek, třeba moderní poštovní systém, vlakovou přepravu, bankovní systém nebo vydávání novin. Byl prvním fotografovaným Iráčanem a sám hodně fotil.
Nasser-al-Din byl zavražděný Mirzou Rezou Kermanim. Byl pohřbený na hřbitově šáha Abdola-Azima v Rayy poblíž Teheránu, kde byl zastřelen.

"Obavou mi vyschlo v ústech "Jsem si jist, že Vaše Veličenstvo vůbec nemusí takový zlomyslým řečem věnovat pozornost. Erikova oddanost..."
Šáh se příkře zasmál, "Nejsem takový blázen, abych věřil jeho oddanosti. Není nikomu povinnován věrností a ty to mocdobře víš. Erik nemá vůbec žádné skrupule. Je to vrah. A co je horší, je to i zloděj."

(citace z knihy Fantom od Susan Kay)

Boscherville

14. března 2008 v 11:24 | Pandora
"A tak jsme se přistěhovali do ospalé vesnice Boscherville."

V knize od Susan Kay autorka píše, že se Erik narodil v malé vesničce Saint-Martin-de-Boscherville, zkráceně Boscherville.

Leroux uvedl jenom to, že se jednalo o vesnici poblíž Rouenu.

Tato vesnice skutečně existuje a nachází se západně od Rouenu v Normandii.

Nyní má 1539 obyvatel.
"Když jsem se konečně odvážila vyjít do vesnice, všichni se mne stranili, jako bych měla lepru. Lidé se otáčeli, a když viděli, že se blížím, najednou spěchali na druhou stranu… Otec Mansart mne varoval, abych dítě nebrala mezi lidi."

Erik měl se svou matkou Madeleine žít ve starém kamenném domě na konci vesnice. Při shánění materiálů pro tento článek jsem narazila i na zmínku, že se prý v Boscherville skutečně vyprávělo, že tam žila žena se znetvořeným dítětem, ale bohužel nešlo o až tak spolehlivý zdroj...

"Téhož odpoledne, kdy odjel, jsme s Marií zjistily, že na konci vesnice stojí osamocený kamenný dům, který je na prodej. Jeho zdi pokrýval břečťan, byl rozložitý a nepraktický pro život. Zahrady a sad kolem byly úplně zanedbané, protože poslední vlastník byl již starý a nedokázal se o něj starat… Okamžitě jsem se do toho domu zamilovala."

"Jaké to je ve vesnici?" zeptal se toužebně. "Je ten kostel krásný?"

Tento kostel se jmenuje Saint Georges.

"Jeho sebedůvěra se stále zvyšovala, což ho vedlo k tomu, aby se odvažoval stále dál do vesnice, ve které ho jako večernice vábil krásný románský kostel."
Opatství Saint-Georges de Boscherville pochází z 12. století, kdy tu byla postavena první kaple na místě, kde se podle archeologických nálezů odehrávaly už pohanské obřady a později sloužilo ke křesťanskému kultu.

Dodnes se zachovala pouze centrální část této budovy. Při restauraci byl obnoven nádherný dvoubarevný kamenný strop. Tato budova byla postavena v sedmáctém století v klasickém stylu a v roce 1680 byla obehnána nádhernými zahradami.
Zahrady kolem opatství byly obnoveny podle dokumentů ze sedmnáctého století.

Za zmínku jistě stojí místní varhany...

"Několik lidí ho vidělo, jak se potlouká kolem kostela, Madeleine. A několik svědků tvrdí, že včera o půlnoci slyšeli, jak v kostele někdo hraje na varhany."

"K mému nesmírnému zděšení se Erik vůbec nesnažil svůj útěk zapírat. Docela ochotně se k němu přiznal a pouze sklonil hlavu, když ho Otec Mansart pokáral za to, že se dopustil hříchu lži. "Nedělal jsem nic špatného," ohradil se."
Roumarský les, kam se Erik podle Susan Kay v dětství často tajně vydával a schoval se v něm při útěku z domova.

"V lese jsou lišky," řekl tiše. "Rád se dívám, jak si jejich mláďata hrají při měsíčku. Loni na jaře se…" Nemohla jsem uvěřit, že se již rok či déle bez mého vědomí potuluje až na tak vzdáleném místě, jako je Roumarský les."

Zdroje:
Citovaný text: Susan Kay: Fantom

Opera Garnier

26. února 2008 v 22:34 | Delila
opera
Byla vybudována mezi lety 1862 a 1875 architektem Charlesem Garnierem. Byl vybrán ze 171 účastníků a byl relativně neznámý, i když vyhrál Cenu v Římě v roce 1848.
Palais Garnier byl stavěn 14 let a stavba byla provázena řadou problémů a komplikací- podzemní jezero, nedostatek peněz, Franko-pruská válka (kdy Opera sloužila jako sklad) nebo požár, který kompletně zničil vybavení interiéru a při kterém zemřel jeden hasič.

Když byla stavba konečně zahájena, byla po objevení podzemního jezera a pramenů rychle pozastavena. Problém byl ale překonán, jezero zůstalo v původním stavu a leží pod sklepy Opery.

Je to obrovská budova s celkovou plochou asi 11 000m2 a má velké jeviště, na které se vejde až 450 lidí. Samotné hlediště zabírá téměř polovinu celkového prostoru, zbytek zabírá zázemí a veškeré vybavení Opery. Opera je vybudována tak, že po jeviši může běhat až několik koní. Míst je tam jen 2 200.

Podle legendy se Garniera zeptala císařovna Evženie, co je to za styl, jestli řecký nebo římský a on na to odpověděl: "To je styl Napoleona III., Madame!"

foyer
Ať je to jakýkoliv styl, pro budovu Opery je více než vhodný- tam, kde jde architektura ruku v ruce s extravagantími kostýmy, velkolepou hudbou a příliš velkým sebevědomí operních hvězd a mecenášů, působí okázalá budova téměř decentně.

Budova je bohatě zdobená různými vlysy, zlatými listy, nymfami a cherubíny. Hlavní lustr v hledišti váží přes 6 tuna strop okolo maloval v roce 1964 Chagall.

Celková cena Opery byla tehdy 36 milionů franků, což by mělo být v přepočtu na dnešní koruny asi 8 640 000 000 000 Kč (neberte mě moc vážně, dost jsem se vyděsila, když jsem tohle číslo uviděla a přece jenom mám z matiky 3 :D)

Inaugurace Opery proběhla 5.1.1875 a byli tam všichni důležití lidé své doby.
V Opeře zpívali asi všichni operní zpěváci, kteří něco znamenali (např. Šaljapin, Maria Callasová, ...). Dnes se tam ale místo klasické opery hrají spíš balety, opera se v roce 1989 přesunula do tehdy nově otevřené Opery Bastille.

Edgar Degas maloval baletky z Opery Garnier, takže prostudujte jeho obrazy;) (něco máme taky v galerii).

Samozřejmě by se asi každý, kdo se o Fantoma zajímá, chtěl do Opery podívat, a to nejradši na nějaké představení. Trochu jsem prolezla net a lístky na balet se dají sehnat kolem 100 EU, vyjímečně kolem 60. Ale prohlídky Opery během dne- 10-17 hodin kromě dnů s odpoledním představením- stojí (nebo když jsem tam loni byla tak stály) 4 EU. A to myslím není pro žádného phanatika tak moc za možnost stát na stejném schodišti jako Erik při Maškarádě.

Nebližší stanice metra je Opéra, to vylezete přímo před budovou, nebo stanice RER Auber.
Adresa je: Palais Garnier, Place de l'Opéra, 75009, Paris. Telefon: 01400122517.

Kdyby byly ještě nějaké dotazy, ptejte se, ráda cokoliv zjistím:). A moje další fotky z Opery najdete ve složce Naše fotky-Delila-Paříž a Opera Garnier.

Takže všem, co se do Paříže a Opery chystají, držím palce. Já osobně jsem tam zatím byla jenom jednou- loni a chystám se tam teď na Velikonoce, tak snad to vyjde.

Your obedient servant,

Delila
-
*_*
jeviště

Charles Garnier

24. února 2008 v 17:41 | Delila
garnier
Charles Garnier se narodil 6. listopadu 1825 v Paříži. V roce 1848 vyhrál prestižní cenu Grand Prix de Rome, žil v Itálii a mezi lety 1849 a 1854 často cestoval do Řecka a Turecka. V roce 1858 si vzal Louise Bary, která se narodila v roce 1836 do rodiny akademiků.

Měli 2 děti.

Mladý, neznámý architekt vyhrál soutěž na konstrukci nové Opery v roce 1861 a její stavbě zasvětil 14 let svého života (1861-1875).

Architektem sídel zůstal až do své smrti o 23 let později.

Kromě tohoto mistrovského díla také postavil několik residenčních budov, 2 budovy v Paříži (z jedné z nich se stalo Théatre Marigny), různé veřejné i soukromé budovy v Bordigheře v Itálii, kostel La Capelle, několik vil, Casino v Monte Carlu a spolu s Gustavem Eiffelem Hvězdárnu Mont-Gros.
casino v monte carlu
- Casino v Monte Carlu

Jeho poslední prací byly ateliéry a skladiště v Opeře, zase spolupracoval s Eiffelem.

Ke konci života obdržel Garnier mnoho titulů a ocenění. V roce 1874 byl zvolen do Akademie krásných umění.

Vydal 3 práce: Á traverse des arts, causeries et mélanges (1869), Le Théâtre (1871)a Le Nouvel Opéra de Paris(1878-1881).

Zemřel 3. srpna 1898 v Paříži.

Louise Garnier v roce 1903 napsala Notes pour la biographie de Charles Garnier.

(Erik o Garnierovi:)
"Za dobu naší spolupráce jsme si jeden ke druhému vytvořili obezřetnou úctu, která zabraňovala střetu dvou vrtošivých povah, jenž se na první pohled mohl zdát nevyhnutelný. Když Garniera něco rozzlobilo, dokázal vskutku efektně vybuchnout. Sebeovládání, které prokazoval, když jednal s hlupáky z vlády, jsem nikdy nepřestal obdivovat. Nezáleželo mu na tom, jakým způsobem se mu podaří zařídit, aby do fondů Opery neustále proudila životadárná míza. Tloukl na poplach nebo se lísal jako pejsek podle toho, čeho bylo třeba, a já ho obdivoval více, než jsem dokázal vyjádřit. Také bych dokázal bojovat jako lev,ale nedokázal bych žebrat. Má tvrdohlavá pýcha by byla šňůrou, která by Operu zaškrtila hned při porodu. "
(Susan Kay, Fantom, str. 290)

Gaston Leroux

15. února 2008 v 17:06 | Delila
Francouzský spisovatel, dramatik a novinář. Jeho nejznámějším dílem je Fantom Opery z roku 1910, který sloužil jako předloha pro všechny pozdější verze (Webber, Yeston-Kopit, Kay,...)

"Fantom Opery existoval. Nebyla to, jak se dlouho věřilo, jen inspirace umělců, pověra ředitelů a směšný výtvor vznětlivých mozků slečen z baletního souboru, jejich matek, uvaděček, šatnářek a vrátné. Ano, existoval z masa a kostí, ačkoli budil všechna zdání opravdového fantomu, totiž stínového přízraku."
(Z předmluvy Fantoma Opery)
Gaston Leroux se narodil v Paříži, navštěvoval školu v Normandii a studoval v Paříži práva (titul obdržel v roce 1889). Po zdědění téměř milionu franků strávil téměř veškerý svůj čas pitím a hraním. Když všechny peníze utratil, začal Leroux pracovat jako kritik pro L'Echo de Paris. Od roku 1890 se stal novinářem na plný úvazek.

Mezi lety 1894 a 1906 cestoval po celé Evropě, Asii a Africe jako zpravodaj. Psal pro deníky Le Matin a L'Echo de Paris a mimo jiné podával zprávy o revoluci v Rusku v roce 1905. Od roku 1909 se Leroux zaměřil na psaní- hlavně divadelních her a románů.

V roce 1919 založil Leroux vlastní společnost, která se zabývala natáčením filmů, Cinéromans.

Zemřel v Nice, v noci z 15. na 16. dubna 1927, v důsledku akutní infekce močových cest.

Přestože je Fantom Opery jen verzí klasického příběhu o Krásce a Zvířeti, hlavní posedlostí je tentokrát hudba. Děj je představován jako příběh složený z rozhovorů odhalujících pravou historii Ducha Opery.

"Známe už a předpovídáme, co následovalo. Celý tento neuvěřitelný a přece pravdivý příběh. Ubohý, nešťastný Erik! Máme ho litovat? Máme ho proklínat? Nechtěl nic jiného než být jako ostatní! Byl však příliš ohyzdný! Musel svého génia skrývat nebo propůjčit zlu, zatímco s obyčejnou tváří by byl jedním z nejšlechetnějších z lidského rodu! Měl srdce, jež mohlo obsáhnout pozemskou říši a musel se nakonec spokojit se sklepením. Rozhodně zaslouží Fantom Opery soucit!"
(Z epilogu Fantoma Opery)

Adelina Patti

31. ledna 2008 v 19:34 | Delila
Narodila se 19.2. 1843, jako Adela Juana Maria Patti, dcera operních zpěváků. Její otec, Salvatore Patti, byl tenor a matka, Caterina Chiesa Barilli- Patti soprán. Narozením Adeliny ztratila její matka hlas, což byla pro rodinu velká tragédie a přestěhovali se z Madridu (místa Adelina narození) do Ameriky.

Ve 4 letech už Adelina projevila svůj muzikální talent a brala hodiny klavíru od své sestry Carlotty a hodiny hudby od svého nevlastního bratra.

V 9 letech se Adelina objevila na svém prvním vystoupení a zažila nevídaný úspěch. Následovala série vystoupení a Adelinina rodina získala značné zisky. Stala se dětskou prima donnou.

Po několika úspěšných letech v USA, Jižní Americe a Indii, zažila svůj operní debut jako Lucie v Lucii z Lamermooru od Donizettiho v New Yorské Opeře. Potom jela s příbuznými do Evropy, ale ředitel Londýnské Opery jí nedal ani možnost zazpívat. Když začala uvažovat o návratu do Ameriky, najednou se ozval ředitel Covent Garden Theatre a umožnil jí zpívat tři představení, ale bez platu. Poprvé vystoupila v Belliniho Somnambule a publikum bylo nadšené. Byla před ní kariéra operní hvězdy a cesta do Francie, Německa, Itálie a zbytku Evropy byla otevřena.... Pokud zrovna necestovala, zpívala v Covent Garden v mnoha operách (Např. od Rossiniho, Belliniho, Mayerbeera, Bounoda (Faust) nebo Verdiho). Giuseppe Verdi o ní jednou prohlásil, že je to nejlepší zpěvačka, kterou kdy slyšel.

V roce 1868 se v Londýně Adelina provdala za Markýze de Caux. Manželství ale vydrželo jen 10 let, potom se pár rozvedl. V roce 1886 si Adelina vzala operního zpěváka Nicoliniho.
Adelina Patti získala největší úspěch v Lucii z Lamermooru, Lazebníkovi Sevillském a Faustovi.
- Adelina jako Markétka ve Faustovi

Její poslední představení se konalo v Royal Albert Hall v Londýně v prosinci 1906, i když ještě poté občas v divadlech hostovala. Poté odešla na odpočinek do Craig-y-Nos na svém panství ve Walesu, kde také 27. září 1919 zemřela. Byla pohřbena svým otcem na hřbitově Pere Lachaise v Paříži.

Christina Nilsson, hraběnka de Casa Miranda

11. ledna 2008 v 17:07 | Delila
Narodila se 20. srpna 1843 jako Kristina Jonasdotter ve vesnici Skaletov v rolnické rodině. Ve čtrnácti letech byla objevena na trhu v Ljungby, kde hrála na housle prominentním státním zaměstancem. Stal se jejím patronem a umožnil jí brát hodiny zpěvu u Adelaide Valerius-Leuhusen. Přestěhovala se do Gothenburgu.

V roce 1860 už zpívala v Uppsale i Stockholmu. Po čtyřech letech studia v Paříži, měla svůj operní debut v roce 1864 jako Violetta ve Verdiho La Traviatě v pařížském Théatre Lyrique. Po tomto úspěchu zpívala v nejrůznějších Operách po celém světě.
ch. jako violetta
9. března 1867 měla premiéru v pařížské Opeře v roli Ofélie z Hamleta. 22. října 1883 zpívala v Metropolitní Opeře v New Yorku při premiéře Gounodova Fausta hlavní roli Markétky.

Nilssonová si vzala francouzského bankéře Augusta Rouzauda, který zemřel v roce 1882. V roce 1887 si vzala hraběte Angela Ramona Mariu Vallejo y Mirandu, který zemřel v roce 1902. Druhou polovinu svého života byla známá jako hraběnka de Casa Miranda.

Zemřela ve Stockholmu 20.listopadu 1921.

Jak jste si jistě všimli, v život Christiny Nilsson se nápadně podobá životu Christine Daaé. Pro ty méně všímavé (pardon :D) jsem našla a přeložila tuhle tabulku :

- Nilssonová v La Traviattě

Christine Daae
Christine Nilsson
1. Narodila se ve Skeletofu ve Švédsku
2. Jako dítě cestovala se svým otcem po sousedství, zpívala na trzích
3. Byla objevena na trhu Limby- otec hrál na housle.
4. Učil jí profesor Valerius.
5. Přestěhovala se se svým profesorem do Gothenburgu
6. Vzala si hraběte a stala se hraběnkou de Chagny
7. Zpívala roli Markétky ve Faustovi- její poslední role před tím, než jí Fantom unesl
1. Narodila se ve Skatelovu, ve Švédsku
2. Jako dítě cestovala se svým otcem po sousedství, zpívala na trzích
3. Byla objevena na trhu Ljungby, když hrála na housle
4. Učila jí Adelaide Valerius- Leuhusen
5. Přestěhovala se se svou profesorkou do Gothenburgu
6. Vzala si hraběte a stala se hraběnkou de Casa Miranda
7. Zpívala roli Markétky ve Faustovi- její poslední role ve Francii

Leroux sám Christinu Nilsson potkal jednou a paralely mezi Lerouxovou knihou a existujícím životopisem Nilssonové jsou dost očividné. Jediný rozpor je to, že Nilssonová nikdy nezpívala v Opeře Garnier. Manžel jí to zakázal.

nilsson
nilsson
christina ve faustovi
- Christine jako Markétka- její poslední role ve Francii a pro phanatiky dost důležitá ;)

Takže nevím, jak vás, ale mě by teda dost zajímalo, co říkala Christina Nilsson na Lerouxův bestseller...

Zdroje:
 
 

Reklama