Recenze

Fantom Opery v českém provedení

6. listopadu 2015 v 16:43 | Delila
Tento článek obsahuje mé osobní názory a možné spoilery.
____________________________________________________________________________


Jak asi všichni víte, od loňského podzimu běží na pražském Výstavišti v GoJa Music Hall česká produkce Fantoma. Jak asi většina z vás tuší, ta představa nás nejprve poněkud znechutila….

Ne že by nás nenadchla možnost jít se podívat na Fantoma téměř kdykoliv a téměř zdarma (v porovnání se zbytkem světa), jen jsme měly silné pochybnosti o kvalitě českého provedení. Ty pramenily především z pocitu, že v naší malé zemi prostě nemáme dost zpěváků, kteří by byli schopni Fantoma uzpívat, z odporu k domácí scéně muzikálů Michala Davida, Lucky Bílé a podobných intelektuálních počinů, a hlavně z hrůzy z českého překladu. Ta, jak se ukázalo, byla oprávněná.

Poměrně úspěšně se nám dařilo ignorovat nadšeného ohlasy okolí a bojkotovat představení až do letošního června, kdy jsem se po neskutečně stresujících státnicích rozhodla, že fuck it, potřebuji silnou dávku Fantoma. Pandora se nenechala dlouho přemlouvat, takže jsme rychle koupily lístky do třetí řady za směšných 900 (směšných proto, že za podobná místa jsme v Londýně již několikrát platily zhruba trojnásobek) a za pár dní vyrazily na poslední představení sezóny.

Nejdříve bych ráda zdůraznila, že GoJa Music Hall je největší odpornost všech dob a jen těžko by se pro Fantoma Opery hledalo méně důstojné divadlo. Samozřejmě chápu, že je to divadlo agentury pana Janečka a pravděpodobně má i jisté technické výhody, o nichž nic nevím, ale to nic nemění na tom, že jsem byla otrávená již při prvním pohledu na tuto skleněnou pyramidu z 90. let. Mé znechucení nepominulo ani po vstupu dovnitř, protože celý interiér není příliš dobře řešený- v podstatě se jedná o jednu velkou místnost a jakmile obejdete bar, už jste v hledišti. My jsme si výjimečně nechaly ujít chlebíčky i víno a zmateně se vydaly hledat svá místa - zmateně proto, že jsme nečekaly, jak malé to hlediště je a že se z jednoho vchodu dostanete na jakékoliv místo, což se lišilo od našich zkušeností z jiných divadel.

Samotné představení je v podstatě identické s tím ve West Endu nebo na Broadwayi, v čemž se samozřejmě skrývá celá pointa. To tedy znamená, že na rozdíl od pofiderních děl typu Děti ráje či Marie Antoinetta (ani jedno jsem neviděla, takže je samozřejmě možné, že se jedná o nejgeniálnější muzikály všech dob, z jistých důvodů o tom ale silně pochybuji) má Fantom úroveň. O tom se zmiňuji čistě proto, že česká muzikálová scéna, ač každým rokem sílící, podle mého názoru produkuje rok od roku větší shity a to pouze za účelem vygenerovat co největší zisk díky babičkám z Ostravy či Přelouče.

Takže přestože se obsahem jedná o stejné představení jako všude jinde ve světě, každá verze se zároveň snaží být jinou a jedinečnou, čehož chtějí docílit různými detaily ve výpravě. Těch si ale samozřejmě všimne jen ten, kdo příběh, hudbu, i všechno kolem dokonale zná. My jsme například nechápaly, proč při úvodní scéně i předehře Fantom sedí na podlaze a pak se jen tak zvedne a odejde. Kostýmy i výprava jsou opět víceméně totožné s Londýnem, řešené co nejvěrohodněji, jak jen to zázemí a technika divadla umožňuje (např. padání části výpravy Hannibala na Carlottu, kdy na ní opravdu nic nespadne a vše se zastaví dva metry nad zemí). Jako klasicky v divadle samozřejmě lustr na rozdíl od filmu padá po Il Mutto, kdy Christine dozpívá roli komtesy a publikum je nadšené (přestože osobně miluju to drama po The Point of No Return ve filmu, ale to je na někdy jindy), stejně jako nechybí scény, co se do filmu asi nevešly, jako Notes II a zkoušení Don Juana.

Čeho jsme se bály hodně, bylo obsazení. Samozřejmě jsme předem slyšely spoustu drbů, kterými nás hlavně loni v létě každé ráno bombardoval Seznam a Blesk, který je mimochodem hlavním partnerem představení (z čehož se mi upřímně řečeno zvedá žaludek), ale říkaly jsme si, že dokud hlavní role nebudou zpívat Dan Hůlka a Monika Absolonová, tak ještě můžeme být všichni rádi.

Jako Fantoma jsme měli Mariana Vojtka a… musím říct, že byl úžasný. Opravdu jsem to nečekala a byla jsem připravená ho pohrdavě nesnášet. Místo toho ale musím pokorně uznat, že to byl asi druhý nejlepší Fantom, jakého jsem dosud viděla. Fenomenálně zpívá i hraje, prožívá to a jeho výraz je neskutečný. Na rozdíl od jiných herců mu tu roli opravdu absolutně věříte, ať už svádí Christine, nebo když mu na konci tečou slzy. Nechci tu trapně fangirlovat, ale už jen kvůli němu se rozhodně vyplatí jít se na Fantoma podívat.

Christine hrála Michaela Gemrotová, která byla dobrá, ale nijak příliš mě nenadchla. Zpívala jistě skvěle, ale nijak příliš jsem si ji až na její výrazné lícní kosti nezapamatovala. Naopak Bohuš Matuš jako Raoul, to podle mého názoru nebyla příliš podařená volba. Netvrdím, že zpívá špatně, ale bohužel si myslím, že vůbec neumí hrát, takže jeho Raoul ve výsledku působí naprosto nedůvěryhodně, nepřirozeně a bez jakéhokoliv kouzla či charismatu. A to je hrozná škoda, protože Raoul je sice samozřejmě často silně nenáviděná postava, ale může být zahrán tak úžasně, že se mi několikrát stalo, že jsem ho v divadle preferovala před Fantomem. Meg má v divadle také o něco větší roli, protože je v podstatě v každé scéně. Já jí osobně moc nefandím a přijde mi to zbytečné, ale proč ne.

V říjnu jsem na Fantomovi byla znovu a měli jsme jiné obsazení: Radima Schwaba a Moniku Sommerovou. Oba byli fajn, ale Vojtko je podle mě prostě nejlepší. Udělal z Fantoma psychopata, jak to mám ráda, a celkově vyzařoval víc emocí, na rozdíl od Schwaba, který mě ani nerozbrečel. Stejně jsem na konci ale samozřejmě první stoupla, protože já to prostě jinak neumím. Měli jsme i jinou Madame Giry, na kterou se upřímně řečeno nedalo dívat. Nechci být zlá, ale když někdo neumí hrát a je vám za něj trapně, když stojí na jevišti, tak by tam asi neměl být. Taky jsem si všimla několika rozdílů ve výpravě i v kostýmech, takže například Carlotta má v Notes šaty téměř totožné s těmi, které má na sobě ve filmu v téže scéně Minnie Driver. Celkově se mi zdálo, že se snažili hru udělat podobnější filmu, což moc dobře nechápu. Následují další drobné změny, například když se Fantom ukáže baletkám, když vede Christine zpátky z podzemí.

A teď k mému největšímu problému. Překlad. Čestina. Ughhh.

Nechci být přehnaně negativní. Nejsem objektivní. Vím to a vy to víte taky. Věřím, že finální verze překladu je ta nejlepší možná a že The Real Useful jsou velmi striktní, co se překladů týče, tím pádem se často jedná o téměř otrocky doslovný překlad. Zároveň to ale člověka, co zná texty v originále asi 10 let, ovládá angličtinu téměř perfektně (och, jak jsem skromná) a zároveň má cit pro jazyk, prostě bolí poslouchat. Jsem si jistá, že tenhle problém většina lidí mít nebude, ale jako "Fantom snoba" mě věty typu "Zpívá tak, že způsobí pád lustru!", "Hudba noci končí napořád!" nebo "Proč dál mě trápíš, soucit a smír neznáš?" prostě neskonale vytáčí a přivádí k šílenství. Nedej bože slyšet Fantoma říkat "Hudba polaská tě," "hlaď mě," nebo můj osobní favorit "…té moci hudby noci...", tak bych asi z podzemí Opery radši utekla a nechala hudbu polaskat někoho jiného. Chápu, že je těžké text přeložit do češtiny, co není mimochodem zrovna sexy jazyk, a zároveň zůstat věrný originálu, ale za mě teda nic moc.

Takže abych to shrnula, tak rozhodně nelituji návštěvy představení a už teď mám další lístky na prosinec. České produkci jsem křivdila a mohlo to opravdu dopadnout mnohem hůř. Pro mě osobně to prostě není ono a beru to představení trochu s rezervou. To je především kvůli českému textu, nedůstojnému prostředí divadla, které celému zážitku ubírá na velkoleposti, a také obsazení Raoula a několika vedlejších rolí. Zároveň je to ale skvělá příležitost pro ty, kteří nemají možnost jet se podívat na originál, a přestože česká verze kvalitou malinko pokulhává, tak se jí nedá moc vytknout. Oba Fantomové jsou skvělí, a pokud se vám podaří ignorovat občas pochybné texty a místo toho se zaposlouchat do té úžasné hudby, tak si to nepochybně užijete. A tomu pocitu, kdy na vás v půlce představení padá lustr, se opravdu nic nevyrovná.

Fantom Opery 1998 (Dario Argento) - recenze

30. června 2009 v 18:15 | Delila
hgsgv
Tak, konečně se podařilo.
Tenhle film jsem chtěla vidět už hrozně dávno, bohužel (zpětně možná naštěstí?) jsem se o něm doslechla samé dost negativní kritiky a i moje jinak poměrně dobře vybavená dvd půjčovna tohoto Fantoma zřejmě považuje za nehodného umístění do její databáze, ale to mě nezastavilo.
Mě totiž nezastaví nic!


Několik dní jsem se psychicky připravovala na možnou katastrofu, až jsem se jednou večer odhodlala, zapla přehrávač a otevřela film. Umm, "film".

Naprosto upřímně vám můžu říct, že něco tak špatného jsem dlouho neviděla. Tohle Dario Argento fakt nevychytal a většina kritik, co jsem přečetla, bylo dost mírných. Tohle je propadák.

Abych to zkrátila a nevyjmenovávala vám všechna přídavná jména vyjadřující znechucení, řeknu to takhle: Fantom Opery je dlouhovlasý blonďák, který do podzemí Opery připlul jako něco na způsob Plaváčka a život mu zachránily a vychovaly ho krysy. Kam se na tyhle plyšová zlatíčka s červenýma očima hrabe Lassie.

"A tak, čirou náhodou, vzniká tajené pouto mezi opuštěným dítětem a obyvateli temnot." Podle vypravěče z filmu. Ne, ještě se nesmějte, to nejlepší teprve přijde.

Najednou se octeneme v Paříž roku 1877 a zatímco se odehrává představení, nějaci dělníci kopající cosi v hlubinách divadla najednou velice tajemně přijdou o půlku těla. Jestli šlo o vrchni, nebo spodní, to si už bohužel nepamatuji. Každopádně můžu říct, že to byla scéna dost nechutná.

Pak už vidíme Christine v podání Asii Argento (ale no tak, i Sarah Brightman hraje líp) jak v průhledném korzetu hopká po scéně, přičemž jí tóny vůbec nejdou z pusy a tajemný blond Fantom v latexovém kabátu ji při tom pozoruje. Následuje trapně vtipný monolog mezi oběma aktéry, který odmítám reprodukovat, myslím, že "Poslouchat vás je posvátné", načež je Christine v extázi ,mluví za vše. Poté následuje další obzvlášť nechutný záběr na uřízný prst či whatever.

Zanedlouho také poprvé vidíme na zkoušce Carlottu, která "zpívá" Habaneru, nejoblíbenější árii z Carmen, zatímco si Degas maluje baletky. Ó ano a Christine v téhle scéně mluví s Fantomem, což se vlastně klasicky projevuje tím, že vrhá vyděšené pohledy kolem sebe a povídá si sama se sebou. Zřejmě si domluví rande, protože v další scéně se už Fantom oparvdu reálně objevuje, říká další perlu: "Váš parfém, vaše ženská vůně proplouvá mými žilami jak melodie vlnícího se oceánu." To už jsem prskala smíchy.

fantom + chr.
Nicméně teď následuje pár nudných scén, kupodivu ani žádné záběry na zohavená těla ani chybějící končetiny, za to se objevuje Raoul, tmavovlasý jižanský krasavec, kterého Christine hned odpálkovala. Poté vidíme další nepovedený nechutný záběr, který měl být zřejmě velmi dramatický, protože dva milenci z Opery kdesi v podzemí zabloudí a snaží se přežít děsivé a dechberoucí útoky plyšových krys. Potom jde Raoul zapít žal do bordelu/lázní.

Dále je tu melancholická chvilka našeho blond hlavního hrdiny, kdy má člověk opravdu co dělat, aby se nerozplakal (smíchy, pochopitelně).

Zdeptaný Fantom, který je zřejmě unavený počtem vražd a útoků, které spáchal, si zde vylévá srdce a naříká nad krutostí lidí, které si představuje chycené jako myši v pasti (viz obrázek níže, u téhle scény jsem si print screen nemohla odpustit).
...
Pak se mu ale myšlenky stočí zpět ke své vyvolené a zatímco vidíme Christine v oblečku jeskynní ženy, naskýtá se nám také srdcervoucí pohled na Fantoma žmoulajícího její šátek, jemuž dlouhé blond vlasy velice sexy vlají za svitu měsíce.
cave woman?

Btw když už jsme u Fantoma, docela by mě zajímalo, kam se poděla jakákoliv maska. Na plakátu je, ale v celém filmu o ní nepadne ani zmínka.

Dál už se konečně děje nějaký děj, Carlotta konečně onemocní a Christine má zpívat místo ní, ta ale omdlí, bla bla bla, pár nechutných scén a Christine je najednou u Fantoma "doma" a whooo hooo, dámy, pozor, Fantom si konečně "vrzne".

Po téhle scéně mě pobavila tato replika: "Byl jsem po narození zanechán na řece času a prostoru,a le vychovali mě a pečovali o mě tvorové, kteří se stali mými přátelI, mými bratry, .... Proto mám dva různé charaktery, a proto je mi toto podsvětí domovem."

To už jsem smíchy přímo umírala.

Další scéna, která stojí za zmínku, je ta, kdy Fantom překvapí Carlottu v šatně, zezadu ji chytí, kousne ji do ucha, prohlásí: "Dnes večer nebudeš zpívat, jestli si ceníš svých velkých ňader." a srhne jí z prsou šaty. Tohle mi už přišlo spíš úchylný, vadný a jetý, než vtipný, ale asi to mělo vyznít dramaticky. Naše milá prsatá Carlotta se ale nedala a večer zpívala. Hmm, takže spadnul lustr.

Nastal zmatek, pár lidí umřelo, Chris se vydala za Fantomem, aby ho seřvala, ten ji ale znásilní, což ale uvidí jedna z jeho obětí a v nejpříhodnější chvíli zařve na celé divadlo, že je Christine Fantomova děvka.

Dál už je ten film fakt nuda, protože se vlastně odehrává klasická zápletka- "Och, miluji ho a nenávidím, och, ach, Raoule, nevím, co mám dělat" a Christine zpívá vytouženou roli Julie z Romea a Julie (btw publikum očividně není z jejího podání Je veux vivre nijak nadšeno, kdo by taky byl...).

Pak ale zase běží do podzemí, aby Fantomovi vyznala lásku, Raoul se jí snaží zastavit a Fantoma zraní jeden týpek, co ho zmrzačil. Lalaláá, Raoul si Christine odváží na loďce, ta zatím sténá "Ach, lásko, lásko, neopouštěj mě", Fantom to samé sténá na břehu, celý zakrvácený a ozářený bílým (měsíčním? V podzemí? Alright.) světlem, až ho zezadu dorazí příslušník policie. Kde se tam vzal, to netuším.

Pak už jen vidíme brečící a zoufalé krysy. Jo a také Christine.
- - -
carlotta
- Carlotta
raoul
- Raoul
fantom a chris
- Fantom a Christine

Trailer:



Pro některé:
NEVLASTNÍM FANTOMA OPERY, ANI OBRÁZKY Z TOHOTO FILMU, VEŠKERÁ PRÁVA NÁLEŽÍ DARIU ARGENTOVI. TENTO ČLÁNEK OBSAHUJE JEN A POUZE MŮJ OSOBNÍ NÁZOR.



Your obedient servant

Delila

Recenze knihy - Phantom (Penguin Readers)

21. prosince 2008 v 13:03 | Pandora

Sehnala jsem zkrácené anglické vydání Fantoma z edice Penguin (náročnost Upper-Intermediate - pro čtenáře se slovní zásobu cca 2300 slov). Co k tomu říct, obsah dle očekávání nic moc, strašně osekaná a zjednodušená, ale nemohla jsem ji tam nechat už jen kvůli obalu, na kterém je muzikálová maska s růží. Stála jen 138 Kč.

Fantom Opery aneb „Myslíš, že přestane tančit, když po ní hodím botu?“

26. října 2008 v 21:58 | Pandora & Delila
Tak jsme se právě vrátily ze SOP a představení Fantom Opery. Řeknu vám jedno, nikdy, nikdy, prosím vás, i kdyby vás to mělo stát život, nikdy na to nechoďte! Nejen kvůli zachování racionálního myšlení a nevyrvání si vlasů zoufalstvím, případně nevyzvracení oběda, ale už jenom prostě proto, že to bylo fakt tak strašně strašný. Celou druhou půlku jsem přemýšlela, kolik pejorativních slov bych měla v jednom článku použít, abych přesně vyjádřila podstatu příběhu. Nedopočítala jsem se.

Celý nápad vznikl někdy ve čtvrtek, kdy jsem s nadějí v očích na stránkách Státní Opery četla, že držitelé karty ISIC mají na místa na II. balkoně slevu 50 %, což tvořilo ve výsledku částku 150 Kč na jednu, takže jsme neměly žádný problém to do toho vrazit.

Fajn, takže jsme měly lístky na 26.10. (shodou okolností na Erika), 17 hodin. Někdy ve 3 jsme se začaly připravovat (znáte puberťačky, jsme schopné strávit v koupelně celý život) a v půl páté vyrazily z domu. Což zní docela jednoduše, ale věřte, že na mých nových botách to tak jednoduché nebylo. Díky bohu, že bydlíme na Vinohradech - asi 10 minut hodně pomalou chůzí od Opery.

Přišly jsme, hledali Anyt z fóra, kterou jsme nenašly (a tímto nad tím chci vyjádřit lítost, možná by to bylo lepší, kdybychom si o přestávce vzájemně pobrečely na rameni) a sedly si na svá místa. Kupodivu jsme i docela viděly.

Když začala konečně hrát hudba, trvalo několik minut, než konečně zvedli oponu (jasně, není na tom nic divného, ale komentáře typu "Hele, asi zapomněli zvednout oponu, co?", "Myslíš, že za 3 hodiny bude pořád dole?" atd si vysloužili). Ovšem, když se opona konečně zvedla a my jsme viděly prvních 10 minut, začalo nám docházet, že kdyby ji nezvedli, byly bychom na tom mnohem lépe. HROZNĚ HROZNÝ. Představení samotné nestálo ani za těch 150 Kč a upřímně lituju všechny, kteří za to zaplatili víc.

Když pominu to, že Erik snad celou dobu kromě poslední scény tančil v bílém úboru, měl "krysí" orchestr, stejně jako vlastní klony členů ABBY (my to aspoň tak pochopily), nemůžete přehlédnout to, že půlku představení proskákal jako laňka, tu druhou ho to asi přestalo bavit a začal se spíš orientovat na break dance. Celá jeho účast mi přišla spíš směšná než děsivá (to i Charlotty - ano, to není překlep, fakt je tam "CH" - jsem se bála víc). Plus jeho hlas... ehmmm... ten jeho opravdu dost komický tón i výrazy... Bylo to vážně strašný.

Christine byla o malilililililililililičko míň hrozná, tančila pěkně, ale celý příběh jsem ji moc nestíhala. Jo a když se o ní mluvilo, vždy její jméno Fantom (nebyly by lepší uvozovky? Podle Pandory se tvářil jak králíček Azurit) vyslovil vážně jako "Chchchristííííína". To jsme málo umíraly.
Raoul se mi zdál snad nejmíň strašnej, i když jeho piruety mi daly zabrat. Každopádně mi přišel snad tajemnější než slavný Fantom...

V půlce představení jsem Christinin a Raoulův výkon okomentovala slovy: "Myslíš, že přestane tančit, když po ní hodím botu?", z čehož se stal podtitul večera.

Během představení jsem několikrát chtěla odejít a jen Pan mě zadržela s tím, že o tom musím napsat článek. Takže vidíte, co jsem kvůli vám musela podstoupit!

Recenze knihy - Colette Gale: Unmasqued

16. října 2008 v 17:57 | Pandora

Čtete na vlastní nebezpečí.

Unmasqued (Odmaskováno, Bez masky) od Colette Gale. Když jsme si ji objednávaly, samozřejmě jsme tušily, o co půjde. Podtitul "An Erotic Novel of The Phantom of the Opera" i dostupná ukázka se scénou, na kterou si Del (na rozdíl od Pan, kterou asi už nic nepřekvapí) musela brát slovník, nás nenechaly na pochybách.

Pandořina recenze a shrnutí děje

Čekáte-li pokračování původního Lerouxova románu, jste na omylu. Jste na omylu i když čekáte pokračování filmu, přestože tomu se to blíží přece jen o něco víc. Postavy, ačkoliv všechny víceméně zůstávají, si autorka upravila podle sebe a potřeb žánru (ehm...), takže sedmnáctiletá Christine není už tak nevinná, jak by se mohlo zdát, ale kromě "veselých" chvil s Erikem a později s Raoulem má za sebou románek s nějakým klukem-dělníkem-pomocníkem-kulisákem. Paní Giryová je i přes svůj věk pořád hodně aktivní ve všech směrech a táhne to s řediteli Opery. Z Carlotty se stává drsná španělská domina zatížená na submisivní hezounky, Raoulův bratr Philippe se se svou ženou Deliou (NE Delilou! :) vyžívá v BDSM a Erik, z něhož se vyklube Raoulův (mimochodem, Raoul má zase knírek) a Philippův nevlastní bratr (ano, opravdu), má francouzsko-perský původ, takže je ještě opálenější a svůdnější než Gerry Butler.

To právem zní děsivě. Pokusy o charakterizaci postav proběhly, díky čemuž (až na madam Giryovou, kde to autorka trochu přehnala a scény popisující její "zážitky" jsem pro všechny případy přeskakovala) se z nich v úctyhodných deseti procentech knihy nestávají zombie myslící vy-víte-čím.

Zajímavých scén je tam dost a dost a všechny jsou velmi detailní. Ať už vás bere cokoliv, buďte si jistí, že se někde v knize nachází scéna, která to popisuje. Kromě těchto věcí si autorka ovšem našla překvapivě zlomek času i na popisy pocitů, vztahů a romantiky jak blázen, takže se z toho nestává jen jedna kinky situace za druhou.

Děj se (aspoň ze začátku) víceméně drží ostatních verzí, především filmu, takže Erik je pořád Andělem hudby, který tajně vyučuje sboristku Christine, až na to, že k nim dojde úplně ke všemu. Na rozdíl od filmu se z původního Lerouxova románu vrací postava Raoulova bratra Philippa, který je tam za hlavního záporáka a hajzla (mladší a ovlivnitelnější Raoul mu dělá víceméně poskoka) a na konci si to pěkně odskáče, když ho dostane do rukou Carlotta.

Příběh končí happy endem - už v předmluvě autorka píše, že je to kniha pro všechny, co si přáli, aby Christine zůstala s Erikem. Erik s Christine se odstěhují do Ameriky, žijí v New Yorku, Erik píše hudbu a i občas začne chodit mezi lidi a Christine dál zpívá v Opeře. Vzrůšo.

Takže abych to shrnula, nepřišlo mi to katastrofální. Často sice poněkud debilní a bez náznaku logiky, ale to se dalo čekat. Víte-li, že nepůjde o klenot literatury, jako celek ok.

Delilina recenze

No... co vám mám na tohle říct. Co se týče příběhu - strašná debilita založená jen a pouze na sexu. Každý, komu se téma Fantoma Opery líbí, o něčem v tomhle stylu asi uvažoval, ale tohle je už fakt moc. Četla jsem to dávno a upřímně řečeno ani nedočetla, ale v hlavě mi utkvěla jedna obzvlášť detailní scéna popisující Moncharmina, Firmina a Mme Giry (...), což zrovna moc chutné nebylo a asi z toho budu mít doživotní trauma. :D

Ukázka

Pan přeložila krátký úryvek (omlouváme se, že není delší, ale tohle je snad jediná trochu slušná část).

Moře tváří, žár ze zacloněných plynových lamp rozesetých po okraji jeviště, podivné sevření těžkého kostýmu... změť světla, zvuků a hlubokých nádechů... když zpívala, v Christinině mysli se vznášela mozaika pocitů. Cítila, jak se jí z těla dere hudba, jako by ji uvolňovala nějaká dlouho potlačovaná energie. Slyšela ozvěnu, jak ty vysoké, čisté tóny zaplňovaly kupoli nad hledištěm. A potom se naposledy nadechla a vydala poslední tón. Moře uchvácených tváří se změnilo v příboj bouřlivého potlesku, výkřiků a provolávání slávy.

L'Ange de Musique bude potěšen.

A přes všechny výkřiky a pískot to uslyšela, hluboko ve svém srdci... "Brava... bravissima..."
A na kraji jeviště, skrytém za oponou, uviděla paní Giryovou, jak přikyvuje a pozoruje ji čistýma, zkoumavýma očima.

Christine zůstala uprostřed jeviště a v těžkých, těsně padnoucích šatech se znovu a znovu opatrně ukláněla. Květiny, rukavice, dokonce i klobouky, to vše se jí snášelo k nohám.



Phantastický a Phenomenální Phantom na Broadwayi

19. prosince 2007 v 10:30 | Delila
Dneska jsem se vrátila z New Yorku a když jsem tam už byla, tak jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít Phantoma.
majestic theatre
eternally mine

Ze začátku musím říct, že se mi zdálo, že v NYC vůbec nebylo tolik reklamy jako v Londýně. To beru jako mínus, protože New Yorčani by na svojí "the longest running show on Broadway ever" měli být víc pyšní. V Londýně byla reklama na každém rohu a viděla jsem i několik "Phan"busů a taxíků.

Majestic theatre v NYC je taky mnohem menší než Her Majesty's, takže je i omezenější pohyb na scéně. S tím si ale New Yorčani poradili skvěle.

Co se týká samotné hry, tak se mi to víc líbilo tady v NYC. Jejich hlasy se mi líbily mnohem víc (byly podobnější filmové verzi a zároveň přirozenější). Hlavní role hráli Howard McGillin a Jennifer Hope Willsová a byli fakt úžasní.

Taky se musím přiznat, že v divadelní verzi chápu, proč si Christine vybrala Raoula. Je to šílený, ale je to tak. Divadelní Fantom je mnohem šílenější a opravdu nenormálnější než "Gerik". Je tam mnohem méně doteků, těch pohledů a Fantom se vůbec pohybuje divně. Ve filmu Christine ani po All I Ask of You vlastně pořádně neví, co chce a při Point of No Return to skoro vypadá, že chce Fantoma. To v divadle je vidět, že se jí Fantom hnusí a že ho nechce ani omylem. Když při Point of No Return zjistí, že to je Fantom, začne pomlu řvát a utíkat z jeviště. Bojí se ho.To filmová Christine ne. Ale divadelní Christine mi zase přijde mnohem rozhodnější, ráznější a vůbec ne tak šíleně vyděšená jako Emmy. Ta jenom vrhala ustrašené pohledy na Raoula. Taky se v divadle vůbec nevyskytuje růže a nejsou tam takové zmatky ohledně prstenu: Fantom jí dá svůj a vezme jí Raoulův (úplně jiný).

.
maska

Recenze knihy - Terry Pratchett: Maškaráda

17. listopadu 2007 v 15:32 | Pandora
Maškaráda - obálka
Pratchettova kniha na motivy fantoma Opery. Asi tak: kdo má rád Pratchetta i fantoma, bude se mu to líbit. Četla jsem ji už docela dávno, ale vím, že jsem si doslova užívala ty reference a (často silně) pozměněné postavy.

Několik úryvků:

"Mé poděkování lidem, kteří mi ukázali, že svět opery je mnohem podivnější, než jsem si dokázal představit. Myslím, že tu to laskavost nejlépe oplatím tím, že neprozradím jejich jména."

"Lidé, kteří nepotřebují lidi, potřebují lidi, kterým by dali najevo, že oni jsou lidé, kteří nepotřebují lidi."

"To je jasné znamení, že je ten člověk ve stavu, kdy bude klidně nosti na hlavě vlastní spodky. To opera s člověkem dokáže udělat."

"Tohle je Opera. Jestli jste chtěl tichou a nenáročnou penzi, měl jste si vybrat něco, co by nebylo tak náročné na nervy, měl jste třeba dělat zubaře aligátorům."

"Můžete si myslet, že představení Hohenlohenweisse je plné vášní, ale to je jen pískoviště s batolaty v porovnání s tím, co se odehrává za scénou. Zpěváci se nevzájem nemohou ani vidět, sbor nemůže ani cítit sólisty, sólisté i sboristé nenávidí orchestr a všichni se bojí dirigenta; osobny na jedné straně nápovědní budky nemluví s těmi, kdož se pohybují na druhé straně nápovědní budky, tanečnice jsou téměř šílené hladem a to všechno je teprve začátek, portože ve skutečnosti -"

"Co se děje?"
"Já se bojím!!"
"Čeho?"
"Toho zrcadla!! Ono na mě mluví!!"

"Takové věci už se dělávaly i předtím. Dělo se to mnohem častěji, než si diváci uvědomovali - když zpěváky bolelo v krku, ztratili hlas, opili se tak, že měli co dělat, abyse udrželi na nohou, nebo jak se přihodilo kdysi před léty, zemřeli během přestávky a zbytek svých proslulých árií museli dozpívat podepření násadou od smetáku a s čelistmi ovládanými kusem provázku."

"A to je prakticky celá opera, fakticky."
"Co? Buď umírání, nebo pití piva?"
"V základě ano."
"A to je celá opera?"
"No-ó... možná že se tu a tam objeví i něco jiného. Ale většinou je to mrtvola nebo ležák."
 
 

Reklama