Soumrak nad Vltavou

Soumrak nad Vltavou - 30. kapitola

10. srpna 2011 v 21:00 | Pan & Del
Jako zpomalené údery kostelního zvonu se velkou pracovnou dutě rozléhala ozvěna, již vydávaly podpatky, dopadající na složitě vykládanou dřevěnou podlahu. Po mnoha dlouhých minutách, kdy to byl jediný zvuk, který se kromě tichého škrábání pera po papíře v místnosti ozýval, se Alžběta náhle zastavila a se ohlédla přes rameno, směrem k oknu s těžkými, jasně červenými brokátovými závěsy, kde u pracovního stolu seděla skloněná, ale stále štíhlá a neshrbená mužská postava v tmavě modré uniformě. Slonovinové hodiny ukazovaly půl třetí, a slabé prosincové světlo od oken měkce dopadalo na nábytek i zlatě štukované a brokátem pokryté zdi, a spolu s velkými křišťálovými lustry halilo místnost do nekonečné záplavy odlesků.

Hluboce se nadechla a snažila se nevnímat neustávající bolest hlavy, která ji jako obvykle sužovala již několik dní a přidávala se k nesnesitelným bolestem kloubů, které, jak se obávala, hrozily, že jí jednoho dne téměř zabrání v každodennímu cvičení.
"A co s tím chceš udělat?" promluvila do nastalého ticha a probodávala manželova záda upřeným pohledem.

Císař poprvé za celé odpoledne odložil pero, ale neotočil se. Zatímco stále hleděl kamsi před sebe, oba lokty položil na stůl, sepjal ruce a opřel si o ně bradu.
"Myslíš si snad, že se mám dál tvářit, jako by se nic nedělo, Elisabeth?" odvětil pevným, rázným hlasem. "Už příliš dlouho jsem přihlížel tomu, jak mi můj vlastní syn, vlastní dědic," vyslovil to skoro jako urážku, "hází klacky pod nohy, a tím rozhodně nemyslím jeho zhýralý způsob života? 'Rudolf zase žvatlá', říkával jsem a nechal jsem ho psát si ty jeho protistátní rozpravy. Jak ale snad vidíš sama, situace se dostává do bodu, kdy si takový přístup už nemůžu, nemůžeme dál dovolit. Nesmím dopustit, aby v Praze získal takový vliv, který by mě samotného učinil pro smích celé Evropě," zvýšil hlas a otočil se, přesto hleděl kamsi k zemi, "obzvlášť když jsem ho tam sám poslal, aby se dostal z centra dění. Dávám ho sledovat, ale to nestačí. Někdo na něj musí začít mít vliv, a to příznivý." prohlásil a jejich oči se přes půl pracovny střetly.

Je tak strašně starý, pomyslela si v tom okamžiku jako už stokrát předtím při pohledu na císařovy stále přibývající šediny, přepadávající víčka a prohlubující se vrásky na čele, a už ze zvyku pro jistotu uvolnila svaly v celém obličeji, aby předešla tvorbě vrásek vlastních. Úzkostlivě se přitom vyhýbala pohledu do oválného zrcadla s černozlatým lemováním, stojícího na mahagonové skříňce u zdi.
"Hodláš snad pověřit Thun-Hohensteina?" zeptala se tak, aby mu neušel lehký podtón výsměchu.

Odmítavě mávl rukou. "Herbertovi nevěřím ani slovo. Přestože se tváří jako stejný patolízal jako tenkrát, když ještě žil ve Vídni, v Čechách se z něj po tom všem stal ještě větší podivín než předtím." zabručel Franz Josef a začal urovnávat dokumenty a papíry na pracovním stole do úhledných komínků. "Měl jsem na mysli někoho z mých vlastních, důvěryhodných lidí, někoho, na koho se budu moct-"

Přerušilo ho tiché zaklepání na bělostné dveře. Po vyzvání se v nich objevil sluha v livreji a hluboce se uklonil. "Vaše Veličenstvo, v přijímacím salonu čeká baron Ernest Karl von Beust."

"Jistě, je očekáván." zabručil císař a zvedl se z zlatočerveného křesla. Kývl na Alžbětu na znamení, aby ho následovala.

"Nemyslíš -" zasyčela a rychle vykročila směrem k manželovi, ten už ale zmizel za dveřmi. Alžběta ho vztekle následovala.

.-.-

Ten člověk jí byl vždycky nepříjemný. V minulosti měla již několikrát příležitost se přesvědčit, že pod von Beustovým dokonale nacvičeným úsměvem, neotřesitelným sebeovládáním a na jeho věk stále přitažlivým zevnějškem se skrývá jeden z nejodpornějších příkladů bezcitné, ambiciózní povahy, s jakým se kdy setkala. Navzdory jejímu názoru patřil k císařovým oblíbencům a nejvěrnějším nohsledům, za což se mu dostávalo nemalých výhod. Nebyla si jistá, zda mu manžel skutečně tak slepě důvěřuje, či pouze chytře využívá jeho schopností a ochoty prakticky k čemukoliv, a to tak, že si to ani sám baron neuvědomuje.
Když vešli do salonu, hluboce se jim uklonil, načež zvedl lehce šedivějící hlavu a obdařil je jedním ze svých úlisných úsměvů. Alžběta mu s nelibostí odpověděla pokývnutím hlavy.

"Veličenstvo, přišel jsem se s vámi a císařovnou rozloučit. Podle vašeho nařízení mne dnešního večera čeká cesta do Prahy. Jsem si jist, že nezklamu vaši důvěru."

Alžbětě bylo již při jeho prvních slovech vše jasné. Musela se ovládnout, aby nezalapala po dechu. Tenhle odporný slizký chlap? Ustaraně se podívala po Franzovi, ale ten hleděl upřeně před sebe.

Soumrak nad Vltavou - 29. kapitola

10. srpna 2011 v 20:58 | Pan & Del
Na dveře pokoje někdo silně zabouchal.

"Anni," ozval se zvenčí unavený hlas starší ženy, "pospěš si, už na tebe čeká fiakr."

Povzdechla si a rukama si promnula oči. "Natürlich." zašeptala tak potichu, že ji na chvíli napadlo, že ji Růžena nemohla slyšet, přesto se již za okamžik těžké kroky pomalu vzdalovaly dolů po točitém schodišti.

Anna právě seděla u toaletního stolku, těméř připravená odejít, přesto jí v tom něco bránilo, cosi neviditelného, co jí nedovolovalo vstát. Ten den se necítila ve své kůži, a tak několik minut bez jediného pohybu pozorovala svůj odraz ve velkém zrcadle u stolu. Sledovala sama sebe, přesto neviděla nic, plně zaujatá tokem vlastních myšlenek. Nevěděla, co může být tak strašně špatně, tak špatně, že ji děsí každý zvuk a pohyb, každá rána dveří v domě nebo neočekávané zašustění a zatřepotání křídel ve Vilémově kleci. Jako by i jednotlivé krystalky sněhových vloček líně dopadajících na okenní parapet předpovídaly něco zlověstného. Pro takové obavy samozřejmě neměla rozumem vysvětlitelný důvod - byl večer jako každý jiný. V podniku se to zákazníky jen hemžilo a hovory, zvuk klavíru i smích doléhaly až do posledního patra. Venku celé hodiny hustě sněžilo, ale ani to nezastavilo podomní prodavače v neutuchající snaze přilepšit si, stejně jako polozmrzlé chudáky žebrající v ulicích o almužnu v dennodenním zápasu o přežití.

Dnes jede opět k princi, stále tajně doufajíc, že se konečně přestane zajímat o všechny ostatní pražské holky a veškerou svou přízeň začne věnovat jen jí. Očividně ho zaujala, jinak by si ji nenechal volat téměř denně. Přesto musí udělat víc... nějaký zásadní krok. Promnula si spánky ve snaze pročistit si hlavu.
Z myšlenek ji vytrhlo další zabouchání na dveře, což ji přinutilo obrátit pozornost na svůj odraz v zrcadle, aby se ujistila, že je všechno v pořádku. Vlasy měla hladce sčesané z čela, na týle sepnuté rubínovou sponkou, na krku a na uších soupravu ze stejných kamenů, které ladily se smetanovými vycházkovými šaty. S tím, co viděla, byla spokojená, a tak už si jen rychle kolem zápěstí připnula zlatý náramek a vydala se po schodech dolů.

To, co se odehrávalo na chodbě, v žádném případě nečekala.
V podniku odjakživa bývalo živo a hlučno, ale hlasitý hovor a smích, ještě před chvíli prostupující celým domem, byl najednou pryč, stejně tak jako tóny klavíru, na který se ten či onen každou chvíli pokoušel hrát. Z přízemí se místo toho ozývaly znepokojené hlasy, dunilo bouchání dveří; někdo rychle běžel ze schodů; hlasité výkřiky. Proboha, co se stalo? Zatímco se držela zábradlí, co nejrychleji se snažila seběhnout dolů, i když jí v tom bránil příliš utažený korzet. Znenadání se málem srazila se zadýchanou drobnou rudovláskou, která běžela po schodech proti ní a nedávala pozor na cestu.

"Co se děje, Adélo?" chytla ji Anna za paži a přinutila ji na chvíli zastavit. Dívka byla ledabyle oblečená v negližé a rozcuchané měděné kadeře jí divoce poletovaly kolem hlavy. Vypadala, jako by právě viděla něco strašného.
Třásla se. "Nechoď tam. Byla jsem tam - tam dole - je tam mrtvola!" vykoktala s vytřeštěnýma očima. "Mrtvá holka, ve sněhu, leží tam." vyškubla se Anně, spěšně vyběhla zbylých pár schodů a zavřela se u sebe v pokoji. Anna zůstala chvíli stát jako přimrazená, poté ale co nejrychleji sešla do velkého salonu.

Zdálo se, že se tam shromáždily všechny dívky i zákazníci, kteří okamžitě zanechali všeho, co právě dělali, a více či méně upravení se seběhli podívat, co se stalo. Někteří stejně jako Anna uslyšeli povyk až nyní a teprve se zvědavě nakláněli přes zábradlí. Většina přítomných se zdála být v podobném šoku jako k smrti vyděšená Adéla, která doslova utekla. Dívky se shlukly do skupinek a ty klidnější z nich ovívaly ostatní, které stačily omdlít, zatímco pánové se snažili zachovat chladnou hlavu a s vážnými tvářemi zamračeně diskutovali, což přes vážnost situace vypadalo poněkud humorně vzhledem k tomu, že ne všichni byli zcela oblečeni. Na rohu u dveří stála s několika děvčaty Kateřina, jejíž rozrušení prozrazovalo jenom rychlé kmitání černého péřového vějíře.

Anna si razila cestu davem. Hledala Růženu nebo někoho, kdo by jí řekl, k čemu vlastně došlo. Ke své velké úlevě ji našla v dokořán otevřených dveřích, kde právě diskutovala s dvěma policisty v uniformách. Všichni se tvářili ustaraně, Goldschmiedová k sobě pevně tiskla hnědý pletený šál. V pozadí na ulici si pod pouliční svítilnou všimla Emmanuela, který vyjednával s dalšími dvěma muži. Téměř šeptali.

"Růženo?" oslovila ji nesměle a dotaz zopakovala, když se zdálo, že ji bordelmamá neslyšela. Ta sebou rychle trhla.
"Anni, ještě ty do toho." zaúpěla a gestem jí naznačila, aby nechodila ven. "Počkej chvíli, než se to tady--" nestačila dokončit větu, protože v tu chvíli se Anna vyklonila ze dveří.

V první chvíli si nevšimla ničeho zvláštního. Stále jemně sněžilo a za bílou clonou, ozářenou lampou a světlem z podniku, se rýsovaly pouze tmavé obrysy domů v ulici a hromady odhrnutého sněhu, mezi nimiž se nejasně táhla prošlapaná cesta, posypaná popelem. Když ale i přes Růženiny námitky udělala krok ze dveří, musela potlačit výkřik, když si toho všimla. Ani ne metr od jejích nohou, takřka ve stínu podniku, mezi ušlapaným sněhem něco leželo. Zprvu nejasná tmavá silueta, kterou by snad mohla považovat za velký pohozený hadr nebo plachtu spadlou z vozu. Světlo, které ale na ni dopadlo, když jeden z policistů ustoupil stranou, odhalilo bezvládnou, mrtvolně bledou štíhlou ruku, nataženou směrem k ní, jako by naznačovala, ať ji následuje. Ačkoliv se tomu její vůle bránila, oči jí neudržitelně klouzaly dál, po hubených ramenech, sotva zakrytých něčím, co mohlo být šál, a linii krku, na němž rozeznala modřiny - a nebo to byla špína? -, až po hlavu se špičatou bradou a rozcuchanými zplihlými vlasy, stočenou v nepřirozeném úhlu na stranu.
Anna cítila, jak se jí srdce na okamžik zastavilo, ale ihned začalo bít rychleji. Naježily se jí chloupky vzadu na krku a zimu, která jí projela celým tělem, nezpůsobil ledový vítr. Tušila, že na rozdíl od ostatních, kteří omdlévali už jen znechucením z toho hrozného výjevu, je její zděšení o stupeň horší. Na okamžik sice musela pátrat v paměti, odkud tu tvář zná, ale byla si jistá, že ve vyhaslých očích, vytřeštěných kamsi vzhůru, pootevřených rtech, na nichž se černala zaschlá krev, a v uvolněných rysech obličeje někoho, kdo si prožil peklo, ale už je volný, neomylně poznala ženu, kterou potkala toho večera před pár týdny, cestou k divadlu; ubohou pouliční ženštinu, oblečenou v obnošených šatech, které měla na sobě i teď- promočené a špinavé od bláta a popela z chodníku -, a jíž tehdy pohrdavě hodila minci jako almužnu žebrákovi.

Nevnímala hlasy všude kolem, ani ruku, kterou jí kdosi položil na rameno, aby ji odvedl pryč; její pohled zůstal přikovaný k prázdným očím nešťastnice, jejíž osud mohl stejně tak být osudem některé z nich - z těch, které sice měly větší štěstí a mohly si ve zdech salonu Gogo hrát na vyšší společnost, ale přesto každý den znovu a znovu podstupovaly stejné riziko a hrozila jim stejná nebezpečí jako holkám z ulice. Hlavou se jí divoce honily myšlenky. Co se jí stalo? Kdo ji zabil? Nějaký pouliční vandrák, který ji někde využil a místo placení jí zakroutil krkem? Násilník, který si na ní potřeboval vybít svoje choutky, a potom ji odpravit jako zvíře? Nebo věděla moc či viděla něco, co vidět neměla, a kdosi jí rozhodl zbavit? Anna, vždy tak klidná a jistá sama sebou, náhle pocítila závan strachu ve své nejčistší podobě, strachu, který ochromoval a zanechával člověka zranitelným.

V tu chvíli s ní někdo prudce zacloumal. Anna sebou trhla a procitla z šoku. Ulevilo se jí, když v dotyčném poznala Emmanuela, který jí v ochranitelském gestu přehodil plášť přes ramena a odváděl ji stranou, ačkoliv nemohla odolat nutkání několikrát se ohlédnout. Koutkem oka si všimla Růženy, která se sepjatýma rukama bezmocně stála u dveří.

"Někdo jí zamordoval a dotáhl jí sem před barák. Ještě než se spustila chumelenice, bylo vidět kudy." řekl jí tiše do ucha, aby to jeho žena neslyšela, a povzdechl si. "Znám se s někým od chocholatejch, zařídil jsem, aby se na to zašli podívat. Tihle," kývl směrem ke dvěma uniformovaným mužům, "jsou tady jen pro parádu, za chvíli dorazí inspektor, tak uvidíme, co a jak. Vypadá to, jako by to nebyla až taková náhoda, ale ty se tím nezabývej, hlavně hezky zhluboka dejchej a neomdlívej mi tu, jako to už udělalo pár holek. Teď tě čekají jiný starosti." odváděl ji na konec ulice, kde čekal přistavený fiakr. Řekl cosi kočímu a ihned se obrátil zpět k Anně, kterou proti její vůli donutil nastoupit do vozu.

"Emmanueli, já jsem ji ale znala, viděla jsem ji, byla to--" nestačila dokončit větu, když se za ní zabouchly dveře kočáru. Než se rozjeli, ještě viděla Goldschmieda něco křičet přes sklo, ale nerozumněla mu.

Opřela se o zeleně potažené sedadlo a zhluboka se nadechla a vydechla, ale srdce jí pořád divoce bušilo a hlavou jí vířily všemožné myšlenky, které měly ale s nadcházející schůzkou s princem jen málo společného. S princem. Anna zavřela oči a snažila se události posledních desítek minut vytěsnit z mysli; těmi se může zaobírat později.

Jen se modlila, aby na Hrad dorazila včas.

-.-.-

Ve dveřích do princova apartmá jí s nevraživostí, která jí byla patrně vlastní, uvítala stará komorná.

Sotva co fiakr zastavil u zadního vchodu do obytných prostor Pražského hradu, jeho dvířka se otevřela a olivrejovaný sluha natáhl k Anně ruku, aby jí pomohl ven. Ta mu jako vždy na pozdrav pokývla hlavou. Mladíkovi nemohlo být více než šestnáct. Vídali se na tomto místě několikrát týdně již téměř měsíc. Pokaždé, když pro ni Rudolf zavolal, ji přišel tento hoch podivného vzezření vyzvednout, nikdy s ní ani neprohodil slůvko. Při dřívějších návštěvách dokonce přemýšlela, jestli není němý - protože němý sluha by bylo to nejlepší, co by se člověku princova charakteru i věhlasu mohlo hodit.

Vytáhlý chlapec s velkýma vytřeštěnýma očima jí gesto opětoval a beze slova ji vedl k masivním dveřím, takřka bráně, která vypadala, že je na Hradě od nepaměti, a bez jediného slova je otevřel velkým železným klíčem, který držel po celou dobu v ruce. Stejně jako vždy. Každý zvuk, každý krok.

Ale tentokrát jako by to všechno nevnímala. Neviděla, jak se jeho oči potají toužebně vpíjí do každičkého kousku jejího těla, neházela po něm za to každou chvíli nevěřícné pohledy; neslyšela ani klapot jeho nablýskaných bot, když šli nahoru po dobře známém schodišti. Šla po paměti, občas se přidržela kamenné zdi, když měla pocit, že omdlí, nebo mladík před ní zrychlil tempo. Cítila, jak jí u lemu šatů vzadu na krku stékají kapičky potu.

Vyšli celé tajné schodiště až k nízkým dřevěným dveřím, jež takřka nepřístojně kontrastovaly s majestátní bránou, kteří dříve prošli. Byly tak nízké, že se Anna musela sklonit, aby vůbec prošla; to už jednou nohou stála na zdobeném koberci jedné z chodeb, se stěnami s vybledlou tmavě modrou tapetou, která se místy odlupovala. Zde se sluha zastavil a dál ji nedoprovázel, ale to jí nevadilo, sama dobře věděla, kudy dál. Jak spěšně pokládala jednu nohu před druhou, nejtišeji, jak dokázala, všimla si, že na jedné její botě ulpěl sníh, který ještě do té chvíle neroztál, a připomnělo jí to dřívější události toho odpoledne. Sníh z boty rychle skopla, jako by se jednalo o něco odporného, co se jí hnusilo.

Rychle pokračovala po chodbě dál, stále rovně, na konci doleva, až k Rudolfovu salonku. Než se odvážila zaklepat, pohledem ještě rychle zkontrolovala své šaty, rukou letmo upravila sukni a několikrát se zhluboka nadechla. Sníh, špína, krev. Oči, které nevidí.

Chvíli jí trvalo, než si byla téměř jistá, že před očima nemá tentýž výjev, který se jí do mysli stále vracel. Lehce zaklepala na dveře od salonku, kde se obvykle scházeli, chvilku vyčkala, jako by očekávala kroky kráčející jejím směrem, ale když se nikdo neozval, jemně vzala za zlacenou kliku a vstoupila do pokoje.

Kromě jediné lampy, která lehce osvětlovala jeden kout pokoje, a zlatých odlesků na výzdobě tu vládla naprosto tma, v níž by si stejně nikoho, kdo by si nepřál být viděn, všimnout nemohla, což jí právě nedodávalo odvahy. Rychle proto přešla celý pokoj až k jedinému zdroji světla, stojícímu na mahagonovém stolku přímo vedle divanu, na který si sedla a čekala, ponořená do vlastních myšlenek.

Nikde nestály hodiny, nebo je v nedostatečném osvětlení pokoje nebylo nikde vidět ani slyšet, proto neměla ponětí, jak dlouho už čeká. Deset minut, půl hodiny, hodinu? Uvědomovala si, že sama kvůli pozdvižení u Goldschmiedů dorazila o něco později, a byla z toho zpočátku trochu nervózní, ale zdálo se, že není jediná, kdo se opozdil, což ji poněkud uklidnilo.

Netrvalo to dlouho, a uslyšela cvaknutí kliky. Annu ten zvuk vytrhl ze zamyšlení, a rychle se postavila a uhladila si sukni. Očekávala, že ve dveřích spatří dobře známou postavu, vešly ale osoby dvě. Světlo lampy slabě ozářilo dvojici jednoduchých šedých šatů a vlasů zapletených do drdolu a částečně schovaných pod bílými čepci. Obě mladé dívky si o něčem nadšeně šeptaly, vyšší z nich se téměř dusila smíchy. Jen služky, pomyslela si se směsí úlevy i zklamání. Když si všimly Anny, ihned zmlkly a několik okamžiků na ni strnule zíraly a patrně přemýšlely, kdo je a co tu chce. Vtom jedna druhé cosi zašeptala do ucha a obě se tlumeně rozesmály. Ta menší se s cukajícími koutky obrátila k Anně.

"Pokud čekáte na korunního prince, madam, musím vám bohužel oznámit, že má už u sebe velmi důležitou návštěvu a nepřeje si být rušen." řekla se špatně zahranou lítostí.

Anna nemohla uvěřit tomu, co slyší. Co si ta holka o sobě myslí? Bylo očividné, že obě vědí, kdo je, a dobře se nad tím baví. Nechápala, jak může někdo zaměstnávat tak drzé komorné. Znovu se dostavil stejný pocit, jako když stoupala po příkrém schodišti, a bylo jí na omdlení.
"Nesmysl. Mám s ním sjednanou schůzku na tento večer." odpověděla stroze a dávala si pozor, aby v jejím hlase nebylo znát žádné zaváhání.

Dívky si znovu vyměnily pobavené pohledy. "Jistě sama dobře víte, madam, že princ je velmi zaměstnaný... a nerad čeká." vyprskla. "A jedná se o velice důležitou návštěvu, jestli víte, co myslím." dala důraz na poslední slova. Anna zůstala oněmělá stát uprostřed pokoje, zatímco ty dvě vysekly pukrle a ta vyšší svou drobnější kolegyni vystrkala ze dveří, které se za nimi s klapnutím zavřely.

Chvíli jí trvalo, než jí došel celý obsah toho, co tím chtěly říct. Jestli rozuměla správně, on tam má děvku? Podívala se na svůj odraz na hladkém zrcadle okna. Nevěřícnost vystřídal hněv a Anna cítila, jak krátce a rychleji dýchá. Zatnula ruce v pěst, až cítila, jak se jí nehty bolestivě zarývají do dlaní. Jsem hloupá, tak hloupá, pomyslela si. Jak ji mohlo kdy napadnout, že by se tou cestou mohla dostat někam dál? Pocit, že si ji oblíbil, že by to snad pro ni mohlo znamenat něco víc, to všechno nebylo nic než iluze. V jeho životě nenechala žádnou větší stopu, než jakákoliv holka, která mu kdy vlezla do postele, a když nebyla k dispozici, rychle si našel jinou, která pro něj byla ochotná roztáhnout nohy. A která by nebyla? Jak si mohla myslet, že je něco víc? Není pro něj ničím výjimečná, stejná jako zástup mnoha před i po ní.

Prudce sáhla po klice vyběhla na chodbu, odtud doprava. Rozhlížela se kolem a hledala mladého sluhu, který ji předtím doprovodil až sem a který tu pokaždé čekal, aby ji odvedl zase zpět. Na dlouhé chodbě ale nikdo nebyl, patrně proto, že byl zvyklý pro ni chodit až mnohem později. Kudy teď? Dveře vedoucí k přistavenému fiakru byly zamčené, a klíče od nich měl s největší pravděpodobností právě jen ten mladík a několik dalších. Anna marně cloumala starou mosaznou klikou v zoufalé snaze mechanismus zámku nějakým zázrakem přimět k tomu, aby se otevřel. Cítila na čele krůpěje potu. Bože, nechtěla tu strávit už ani minutu!

Musela se ven dostat nějak jinak; vzpomínala si, že na malé nádvoří, kam před nějakou dobou dorazila v kočáře, vedlo několik dveří, a celé křídlo muselo být navíc propojeno hlavním schodištěm. Rozhodla se proto najít si jinou cestu sama. Pevně doufala, že tu nikoho nepotká, protože o víc ponížení, než se jí dosud dostalo, rozhodně nestála. Ale kudy teď? Nevšímala si účesu, z kterého se uvolnilo několik pramenů, nejrychleji, jak jí to nepohodlné šaty dovolovaly, se napůl rozběhla hlavní chodbou doprava, míjejíc několikery dveře a staré obrazy s popraskanými rámy a zlověstnými tvářemi, vystupujícími ze tmy.
Netrvalo to dlouho, a levou stěnu přetnuly široké mramorové schody. Anna na nic nečekala, a aniž by zpomalila, vydala se po nich. Vtom koutkem oka cosi zahlédla. Otočila se za tím stínem, ale v dalším okamžiku cítila, jak se jí po hladkém schodu sklouzla podrážka boty, a než se stačila zachytit zábradlí, svezla se o několik schodů níž, kde následovala prudká bolest v kotníku, ne nepodobná tomu, jako by jí do něj někdo zatínal jehly.

"Slečno Dittmanová, mohu vědět, proč se tu sama potmě procházíte po královském sídle? Na noční procházku bych navrhoval bezpečnější místo..." uslyšela za sebou Anna známý hlas a nahlas si oddychla, přestože ze setkání právě s ním nadšená nebyla.
"Byla bych vám vděčná, kdybyste přestal poučovat a raději mi pomohl. Obávám se, že nemohu zachovat patřičné dekorum a uklonit se vám, tak jste si zřejmě všiml." A rukou u toho do prázdného prostoru před sebou výsměšně naznačila pukrle, aniž by se pokusila vstát, nebo otočit se jeho směrem.
Erik si povzdechl a obešel ji, celou zkroucenou na tmavých schodech, kde nebylo téměř na krok vidět a do prostoru bělostně zářila jedině její odhalená kůže. Když se k ní sehnul, aby ji chytil, na moment se zdálo, že mají ústa jen pár centimetrů od sebe. Jejich oči se setkaly. Ten moment ale rychle pominul a on se jen usmál sám pro sebe. "Já věděl, že to s vámi ještě vůbec nebude jednoduché." poznamenal a konečně ji zvedl do náručí.
Téměř bezvládně ležela v jeho rukách, snažíc se porozumět svým pocitům a myšlenkám. Marně. Kam ji nese? Přesto se nebála. Jedna pražská děvka dnes už umřela, tak proč ne i druhá? Nebyl by v tom velký rozdíl... Slyšela, jak se jí několikrát na něco ptá, pokaždé jen neurčitě přitakala, jako by vůbec nerozuměla smyslu jeho slov. Sníh, špína, krev.Bezvládná ruka, oči, co nevidí, šál, který před chladem neochrání. Zavřela oči.
Položil ji a když otevřela oči, poznala Rudolfův salónek. Než se zvedla na loktech, Erik přešel místnost a rozsvítil světla, takže na sebe konečně viděli. Jediný jeho úsměv nebo přátelské slovo by jí dalo tu trochu útěchy, kterou právě potřebovala, on to ale nevycítil a teprve po chvíli se k ní s ledově vážnou tváří obrátil, přejel ji pohledem a posadil se k jejím nohám.
"Mohu se vám podívat na tu nohu, mademoiselle"?, řekl s ironickým pošklebkem a ukázal na její nateklý kotník.
"To jste žádnou ještě nikdy neviděl?"
Erik po ní hodil vážným pohledem, takže přestala a pokusila se mu nohu natáhnout na klín, bolestí ale sykla, takže ji vrátila opět na původní místo, Erik ale pochopil.
"Dobrá, ale jedině pokud to dokážete udělat tak, aby má pověst zůstala neposkvrněna. Víte sám, že pro mladou ženu není nic důležitějšího", zasmála se sama sobě, ironii celého toho momentu i společenským konvencím a hlavou klesla na opěradlo divanu.
Cítila pevný dotek jeho prstů kolem svého kotníku, jak prozkoumávaly každý centimetr kolem namoženého kloubu, jemně a nežně, jako by se bál, že jí ublíží. Přes své saténové punčošky i jeho silné kožené rukavice cítila teplo jeho doteku. Stále ještě měla zavřené oči, hlavu odvrácenou a několik minut ani jeden z nich nepromluvil.
"Mademoiselle, obávám se, že vás budu muset požádat, abyste si svlékla ty punčochy. Rád bych se přesvědčil, že máte v pořádku i šlachy a to takto bohužel nejde. Samozřejmě s veškerou slušností. Mohu zavolat služebné nebo lékaře, pokud by to pro vás bylo přijatelnější..." Podle tónu hlasu mu nastalá situace nebyla ani trochu příjemná.
"Nebuďte směšný,"okřikla ho Anna, "udělejte to sám. Věřím vám."
Pomalu a opatrně vstala z divanu a otočená k němu zády si na jedné straně vyhrnula sukni, jen aby na vrchní částí stehna rozepnula sponu podvazku stejným pohybem, jako to dělala snad tisíckrát před očima tisíců různých mužů, a efektivně nechala bílou hedvábnou punčochu pomalu spadnout k zemi. Zatímco stále ještě stála, opatrně a s váhou na jedné noze udělala několik svižných kroků k místu, kde na podlaze ležela její kabelka. Popadla ji za řetízek a několika rychlými pohyby z ní vyndala cigaretu, kterou všeříkajícím gestem nabídla Erikovi. Když viděla, že zakroutil hlavou, aniž by z ní spustil oči, jen pokrčila rameny, sama si ji vzala do úst a zapálila. Krátkými kroky téměř dokulhala zpátky k divanu a opět si lehla, opírajíc svou zraněnou nohu o Erikovo koleno.
Oběma lokty se dotýkala opěradla a požitkářsky vychutnávala chuť cigarety, jako by měla být její poslední.
Plně uvolněná, sama sebou, přemýšlela. O svém životě, o své rodině, kterou nepoznala, o Rudolfovi, o tomto neznámém cizinci, v jehož společnosti se cítí překvapivě volná, o té holce, co ji našli mrtvou a o především tom, že příště to může být ona.
"Co si myslíte o smrti, Eriku?"
Překvapeně vzhlédl, neočekávající podobnou otázku.
"Neděsí mě." Přál si, aby to samém mohl říct o pohledu v jejích očích.
"Také jsem si to myslela... Ale dnes se něco stalo a už si nepřipadám tak imunní."
"Není proč se smrti bát... nikdy bych si nemyslel, že existuje něco horšího, než realita, ve které žijeme. Smrt bude jen vysvobozením."
Anna pomalu otočila hlavu jeho směrem a probodávala ho pohledem. Pak oči odvrátila, znovu potáhla z cigarety a poznamenala: "Vy jste asi vážně neměl jednoduchý život, když můžete tohle říct...". Pousmála se a jako by sama pro sebe řekla: "A to jsem si myslela, že já jsem ten největší cynik v císařství.".
Erik jen pokrčil rameny, předstíraje nezájem v pokračování konverzace, vstal a prohlásil, že má kotník v pořádku.
"Smím zůstat?"
"Předpokládám, že by to neměl být problém," odvětil Erik překvapeně a měl se k odchodu. Ona ho ale zastavila.
"Neodcházejte."
Překvapeně se otočil a s povzdechem se k ní tedy opět posadil. Netušil, co říct. "Fraulein, já-," nestihl větu dokončit, polibkem ho totiž umlčela. Překvapeně se na ni podíval, vzpamatoval se však příliš pozdě - ležela již hlavou v jeho klíně a během několika chvil se spokojeným výrazem tvrdě usnula.

Soumrak nad Vltavou - 28. kapitola

25. října 2010 v 22:30 | Pan & Del

Za pootevřenými dvoukřídlými dveřmi pracovny se ozval nezaměnitelný šustivý zvuk mačkaného papíru. Následovalo tiché zamumlání směrem k mladému sluhovi v livreji, který před okamžikem oznámil jméno příchozího a teď poodstoupil, aby dotyčnému přidržel dveře.

"Můžete vstoupit, Herberte." ozval se hlas znovu, tentokrát o poznání hlasitěji a s dávkou autority. Ta se mu nedala upřít, ačkoliv ani spolu s arogantním podtónem zcela nezakrývala mládí mluvčího a tu špetku bláhové bezstarostnosti, která se s tímto věkem vždy nevyhnutelně pojila bez ohledu na intelekt, vzdělání, zkušenosti i původ.

Herbert kradmo pohlédl na sluhu, který s očima upřenýma do země málem ještě pospával. Tiše si odkašlal, ruce s připravenou obálkou spojil za zády a z přijímacího salonu neslyšně vešel do princovy pracovny. Okamžitě jej zasáhla silná vůně drahého tabáku, která se svým způsobem dokonale hodila k výzdobě místnosti, ke stěnám potaženým koženými tapetami s tlačeným modrozlatým zdobením a k léty ztmavlému dřevěnému kazetovému stropu, který spolu s jediným nepříliš velkým oknem vytvářel poněkud ponurou atmosféru.
Dveře se za ním zaklaply.

"Dobré ráno, Výsosti." uklonil se lehce Herbert a potlačil jakési vnitřní pnutí, které mu v tom bránilo.

"Spíš dobré poledne." odvětil suše mladík sedící za velkým starým pracovním stolem, dominujícím místnosti. Zdánlivě uvolněně seděl opřen v křesle a pohrával si s kapesními hodinkami, takže se na návštěvníka téměř nedíval, opakované a trhavé pohyby ale prozrazovaly rozladění a nepříliš dobrou náladu. Zdálo se, že tato audience nebude mít příliš dlouhého trvání. Po chvíli Rudolf hodinky položil na stůl vedle kalamáře a tázavě Herberta probodl pohledem. Ten si všiml, že víko kalamáře je špatně dovřené a na mladíkových prstech se téměř černají skvrny od inkoustu. Herbert na chvíli zauvažoval, co mohl psát. Na mysl mu přišlo jméno Neues Wiener Tagblatt, veřejné tajemství, liberární noviny, do kterých následník trůnu k císařově nelibosti přispíval, a bylo by velkým překvapením, kdyby té činnosti během pobytu v Čechách zanechal. Vedle kalamáře stála nedopitá sklenka šampaňského a opodál se vršily stohy papírů a knih.

"Tedy? Předpokládám, že jste mě nepřišel vyrušit, jen abyste tu stál jako solný sloup a zíral na mě."

Herbert potlačil skutečné pocity deroucí se na povrch a předvedl omluvný úsměv. "Odpusťte, Výsosti." natáhl před sebe ruku s obálkou a podal ji přes stůl Rudolfovi, který si ji od něj bez zájmu převzal a pomalu ji otočil, aby zjistil rukopis odesilatele. "Jedná se o dopis od císaře. Byla k němu připojena poznámka, že má být obratem odeslána odpověď, je to tedy pravděpodobně list velké důležitosti." vysvětlil spěšně a v duchu souhlasil. Pokud se nemýlil, byl ještě větší důležitosti, než jakou mu mohl připisovat samotný Franz Josef.

Rudolf si ho znovu změřil pohrdavým pohledem. "To posoudím nejlépe já sám, nemyslíte? Mimochodem gratuluji ke kariérnímu postupu na žebříčku otcových lidí, jak si mohu všimnout podle toho, co všechno vám bylo svěřeno. Jistě se brzy dočkáte další pocty, a to špehovat mě a donášet, pokud už to tedy dávno neděláte, čemuž bych se ani nedivil... to vše bez urážky, taková je zkrátka politika této země, s čímž vy a zatím bohužel ani já nic neuděláme..." prohlásil, zatímco nožem otevíral obálku a vytáhl několikrát přeložený dopisní papír.

Herbert ho nenápadně pozoroval a zdvořile couvl, čímž naznačil svůj plánovaný odchod. Jakmile si toho ale Rudolf všiml, přerušil ho.
"Nikoliv, počkejte tady, Herberte. To nebude trvat dlouho." dodal posměšně, rozložil list, vstal a zatímco přecházel po pracovně, pustil se do čtení. občas cosi neslyšně zamumlal, zamračil se nebo se zasmál a očima klouzal po papíře tak rychle, že bylo zřejmé, že přeskakuje slova i řádky. Když skončil, ušklíbl se, zakroutil hlavou a dopis znovu ledabyla složil, přičemž ho lehce pomačkal. Odhodil ho na stůl. "Ano, přesně to jsem čekal. Ve skutečnosti mi psala drahá matinka. Vskutku záležitosti státního významu..." Z každého slova doslova kapal sarkasmus. "Máte rád Vánoce, Herberte?" obrátil se na něj se zdánlivě nesouvisející otázkou, která v Herbertovi ale rozdmýchala tajnou vlnu triumfu, protože potvrdila jeho odhady ohledně obsahu dopisu.

"Inu, Výsosti..." rozhodil rukama, pobaveně se krátce zasmál a předstíral, že ho otázka překvapila. "Svátky jsou svátky."

"Jistě." odvětil Rudolf a myšlenkami byl zřejmě na okamžik někde jinde. Ihned se ale otočil a přistoupil k Herbertovi. "Na ten dopis by se dalo odpovědět třemi nepříliš zdvořilými slovy, právě teď jsem ovšem zaneprázdněn. Odpověď si můžete přijít vyzvednout zítra. Potřebujete ještě něco?" zeptal se netrpělivě a bylo jasně poznat, že naznačuje, že by se měl návštěvník vzdálit.

"Nikoliv, Výsosti." odpověděl stejně úsečně Herbert a ze všeho nejvíc si přál dostat se z pracovny, protože cítil, jak se v něm začíná bouřit hněv, který vystřídal onen krátký pocit vítězství. Zatracený spratek...

"Dobrá. Můžete jít." obrátil se k němu zády a vrátil se ke stolu, odkud se za pár vteřin ozvalo cinknutí a zašumění dolévaného šampaňského. Herbert se znovu co nejpřirozeněji uklonil a odešel. Musel se ovládat, aby za sebou těžké dveře nezavřel způsobem, který by doslova otřásl etiketou a mohl by vrhnout stín podezření tam, kde nikdy nesměl být.

-.-.-.-

Domů dorazil o něco později, než měl v úmyslu. Celou ulici zatarasil vykolejený a převrácený vůz koňské dráhy; nejednalo se o nic neobvyklého, jeden z tažných koní zřejmě na ledu uklouzl, čímž se postaral o hodiny a hodiny nesnází pro bezpočet lidí. Herbertovu fiakru proto trvalo dlouho, než se vymanil ze spleti vozů a osob nacpaných v úzkých uličkách. Poté, co se přezul a kabát i klobouk odložil na věšák, se vydal přes jídelnu do salonku. Zdálo se, že až na komornou, která zůstávala nahoře v ložnici s prochladlou a nemocnou Christine, nikdo není doma. Zamračil se. Bylo nezvykle chladno, kamna zřejmě dávno vyhasla. Na náladě mu to nepřidalo, proto z dřevěné krabičky na římse vytáhl jeden doutník a chystal se jej zapálit.

"Jak to dopadlo?" ozvalo se za ním nečekaně.

Herbert téměř upustil doutník na zem a s trhnutím se otočil. "Jednou z tebe budu mít smrt!" okřikl Raoula, stojícího ve dveřích do jídelny. Znovu obrátil pozornost k doutníku, po chvíli natáhl kouř, vydechl a spokojeně se posadil za psací stůl. "Dobře i špatně, chlapče." prohlásil teď už smířeně.

Vikomt odpověděl tázavě povytaženým obočím a přistoupil blíž ke stolu.

"Ano, opravdu jsme hádali správně. S největší pravděpodobností ale nakonec k ničemu nedojde." rozhodil odevzdaně rukama a pozoroval tak známý výraz naprostého zklamání a neschopnosti uvěřit, který ale vzhledem ke své nedostatečné sebekontrole narozdíl od něj mladý muž nedokázal ovládnout a potlačit. "Musíme najít jinou cestu."

Zaťal ruce v pěst a začal chodit v kolem dokola v malém kruhu kolem místnosti. Herbert si vychutnával doutník a čekal, až se Raoul uklidní. Ten se po chvíli zastavil a zády k Herbertovi cosi vytáhl z kapsy saka. Následovala chvíle ticha přerušovaná pouze pravidelným tikáním velkých hodin. "Co Goldschmiedová?" řekl tiše, aniž by se otočil, a bylo znát, že mu dělá problém zachovat klid. Ti Francouzi a jejich horká krev, pomyslel si Herbert. Bili by se hlava nehlava, ale když přijde na čekání, jsou v koncích...

Zavrtěl hlavou. "Snažil jsem se ji přesvědčit, zatím ale nic. Trpělivost, synku." uklidňoval ho bezelstně, v tu samou chvíli si ovšem uvědomil, že nezvolil příliš vhodná slova. Pozoroval pavučinu v rohu místnosti a přistihl se při myšlence, že je načase, aby hospodyně začala s úklidem. Ihned se ale pohledem vrátil k mladšímu muži, který uvolnil napjatá ramena a očividně se nutil do klidu.

"Je to zatím jediná přijatelná možnost, kterou máme." řekl Raoul německy s důrazem na každé slovo. "A povídám ti, Herberte, jestli tu příležitost propásneme, bude všechno ztracené. " Otočil se k němu a Herbert si všiml, že v rukou svírá malou fotografii. "Musíš na ni něco najít. Nebo na tu holku, to je jedno."

"Sám dobře víš, že nejsi jediný, kdo na tom má zájem." odpověděl podrážděně, odložil doutník a vstal. Pomalu obešel dlouhý stůl a postavil se proti němu. "Neměj strach, najdu způsob, jak to zařídit." Odmlčel se. "Teď ale jdi za svou ženou a tohle mi dej." prohlásil rázně a vytrhl mu z ruky zažloutlou fotku. Dlouho na sebe hleděli v tiché bitvě vůlí, Raoul ale nakonec uhnul očima a beze slova odkráčel pryč. Herbert stál bez hnutí na místě, dokud neuslyšel kroky na schodech a klapnutí dveří do ložnice. Poté si povzdechl, sklonil hlavu, rozevřel pěst a zadíval se na nevelký portrét na dlani.

Pohled mu oplácely dvě smutné tmavé oči zasazené v dokonalé bílé tváři s bezchybně měkkými rysy, lemované jemně zvlněnými černými vlasy, lehce sepnutými slonovinovou sponkou. Otočil hlavu do strany, směrem ke knihovně, kde naprosto stejná pečlivě vyřezávaná spona ležela na polici, pokrytá nánosem prachu. Herbert se znovu zadíval na fotografii. Ano. Byla opravdu krásná.

Soumrak nad Vltavou - 27. kapitola

20. října 2010 v 10:11 | P & D

Musela jsem pryč.

Cítila jsem se jako v pasti. Neuběhla minuta, aniž bych na to nemyslela... I v prázdné místnosti jsem se neustále rozhlížela a zůstávala napjatá, bezmocně očekávající, že se z hlubin starého domu, z jeho silných kamenných zdí, najednou ozve on, jeho hlas, ten, který jsem dlouhá léta slýchávala a doteď mě pronásledoval ve snech. Připadala jsem si jako šílená, nedokázala jsem se na nic soustředit ani se ničím rozptýlit. Neodvážila jsem se téměř vyjít na ulici, tolik jsem se bála - ale možná jsem si to i tajně přála -, že ho někde uvidím. Že se skrývá za každým rohem, za každým projíždějícím vozem, pozoruje mě z temných oken, pod nimiž procházím a na každém kroku se ohlížím. Byla to zvláštní směs strachu a naprosto nepochopitelného vzrušení, v jedné chvíli mi srdce tlouklo jako zběsilé, o okamžik později jsem cítila, jak mě svírá úzkost. S nikým jsem nemluvila a i přes snahy všech v domě jsem nebyla schopná téměř nic sníst. Nemohli mě pochopit. Raoul si to musel vykládat tak, že jsem taková kvůli té hloupé hádce před pár dny, a ani se ke mně nesnažil přiblížit. Neměla jsem mu to za zlé, vlastně jsem byla vděčná. Co by udělal, kdyby se to dozvěděl? Přistihla jsem se při myšlence, že na to nedokážu odpovědět. Jedna část mne mě ubezpečovala, že by mě ochránil - o tom bych nikdy nezapochybovala -, něco mě však od toho rozhodnutí odrazovalo. Nechtěla jsem, aby to věděl... nechtěla jsem nic. Chtěla jsem se zavřít v nejvzdálenější místnosti, pryč od zkoumavých pohledů, prostě uniknout ode všech a zmizet. Skrýt se před minulostí, za níž jsem se snažila pečlivě zavřít dveře, a která teď hrozila vtrhnout do mé přítomnosti.

Nakonec jsem jenom celé dny seděla schoulená ve velkém křesle v ložnici u okna, přikrytá teplou vlněnou dekou. Za zavřenými víčky se mi míhaly stíny, neskutečné postavy. Stalo se to všechno doopravdy, nebo to byly jen přeludy? Netušila jsem. Horko střídala zima, která mi projížděla celým tělem, ale jako bych nic nevnímala. Bála jsem se i pohnout, spokojená ve svém neviditelném vězení nevědomosti, nevšímajíc si ničeho. Tu chvíli, kdy jsem věděla, že jsem v bezpečí, jsem chtěla uchovat navěky. Okolní svět přestal existovat, a spolu s ním i všechno zlé, co na mě v něm mohlo čekat.

Během krátkého procitnutí, které následovalo, jsem se vzchopila natolik, abych do sebe dostala tu trochu jídla, co mi donesla ustaraná Isabella, a přečetla si stručný, ale srdečně znějící dopis od Antonie, manželky jednoho z Herbertových vzdálených příbuzných, ve kterém mě zvala na jejich venkovské sídlo nedaleko Prahy. V té chvíli jsem děkovala Bohu, protože jsem doufala, že právě pár dní strávených stranou od toho všeho, v bezpečí, mě zachrání před naprostým šílenstvím. Budu daleko... daleko od všeho i od všech...i od něj. Přestože jsem byla zesláblá, bezpochyby jsem měla horečku a bolelo mě celé tělo, rychle jsem Isabelle vydala všechny pokyny potřebné k tomu, abych mohla z tohoto zpropadeného města odjet co nejrychleji, a poprvé za celé dny jsem se vydala po schodech dolů. V domě jsem našla pouze Herberta, od něhož jsem se dozvěděla, že je Raoul kdesi s přáteli. Na okamžik jsem zřetelně cítila bodnutí u srdce a cosi podobné vzteku. Herbert působil starostlivě, jako ostatně každý, kdo mě v tomto stavu viděl, také proto jsem byla přesvědčená, že mi to pozvání na venkov od příbuzných zajistil. Pokusila jsem se o úsměv jako jediný projev díků, jehož jsem byla schopna.

Iluze vděčnosti a slušného vychování byly jediným důvodem, proč jsem toho dne ještě čekala na svého muže. Být tou samou osobou, jakou jsem byla před rokem touto dobou, byla bych si jistá, že bude trvat na tom, aby jel se mnou. Teď už ne. A ani to tak nechci.

Odpoledne druhého dne mě už starý kočár, kterému nedovíraly dveře a ve kterém, jak jsem měla dojem, muselo být chladněji než venku, odvážel pryč zimní pustinou.

Necelé dvě hodiny jízdy jsem si krátila pozorováním světa za namrzlým okénkem. Jako by venku nečekal žádný život. Kopce, lesy, údolí, stromy. Vše holé, vše mrtvé, nehybně ležící pod šedou oblohou. Prochladlé ruce a nohy jsem po chvíli přestala vnímat a i pomalu ubíhající krajina jako by se mi začínala slévat a kopce kroutit a vzdouvat před očima. Během uplynulých dnů jsem proti své vůli často myslela na to, kde je. Skutečně, nikdy předtím jsem nepřemýšlela o tom, co by mohl právě teď dělat, na co by mohl myslet, co by mohl cítit. Za ten rok se pro mě stal jen představou, vzdálenou hrozbou, nereálnou vzpomínkou, která mi nemohla jinak ublížit, nijak mě ohrozit. Duchem. Myslím, že jsem na chvíli usnula, protože další věcí, kterou jsem poté ucítila, bylo už otevření dveří a chraptivý hlas starého kočího, kterým mi sděloval, že jsme na místě. Mcely.
Prvních pár dní jsem se z čiré slušnosti snažila trochu sblížit s rodinou, která mě sem pozvala, brzy jsem ale jakoukoliv komunikaci vzdala. Téměř jsem nevycházela z Růžového pokoje, kde mě ubytovali. Byla jsem v koncích, zničena svým neúspěšným manželstvím, pobytem v cizí zemi a nyní i jeho návratem. V jejich společnosti jse se cítila nesvá, v každé otázce na mého muže jsem slyšela narážku na to, jak jsem špatná manželka, v každém projevu zájmu o mou osobu jsem cítila jejich pohrdání, posměch. Měla jsem pocit, že to nedokážu, že musím okamžitě napsat domů, komukoliv, ať pro mne přijedou a odvedou mne pryč od těch hrozných lidí, brzy jsem si ale vzpomněla na to, jaké to bylo v Praze... Nebylo úniku.

Měla jsem pocit, že se zblázním. Brzy jsem ho začala vídat i tam, přesto jsem věděla, že to on být nemůže. Byl každým stínem, který se v pokoji znenadání pohnul. Byl průvanem, kvůli němuž začaly tančit plamínky svíček. Byl každým neočekávaným zvukem, zapraskáním dřeva v krbu i potichu znějícími kroky na chodbě. Růžový pokoj, jehož jsem se nyní stala nezbytnou součástí, jako by se mi vysmíval, jako by tušil, že už nikdy nebudu v pořádku, že mě už nikdy nečeká růžová budoucnost. Jak jsem mohla být tak hloupá? Jak jsem kdy vůbec mohla i tou nejmenší částí sebe samotné, své podstaty doufat a věřit v to, že ta noční můra skončí a já budu šťastná? Nikdy šťastná nebudu. Vždy tu bude, o krok přede mnou, plně si vědom každého mého pohybu, mých tajných přání i největších strachů. On, muž plný protikladů, jehož tvář nikdy nevymažu z paměti... Vždyť sem za mnou jel přes půl Evropy, našel si mě, určitě i ví o mém odjezdu. Byla jsem zoufalá, přemýšlela, co bude dál, určitě přijel, aby se pomstil. Anděli, kde jsi? Co po mně chceš? Bála jsem se, nevěděla, jestli dokážu znovu odmítnout, ani jaký trest za zradu mě čeká. Nejedla jsem. Jak bych mohla.... Proč zrovna mě osud nachystal tak těžký trest, proč jsem já nikdy nemohla být ta vyvolená, co by vedla svůj tichý vysněný život? Milovala jsem oba, v tu chvíli jsem oba i nenáviděla. Nemohla jsem takhle dál žít. Musí být řešení...

Po nocích, kdy všichny obyvatelé zámku už dávno spali, jsem sedávala na parapetu u okna a sledovala miliony sněhových vloček dopadat kamsi do zahrady. Připadala jsem si jako bych se vrátila v čase, zpět domů do Švédska, do Uppsaly. Čekala jsem u okna, poslouchající zvuky plápolajícího krbu, venku hustě sněžilo a netrpělivě jsem vyhlížela tatínka. Nevracel se. Bála jsem se o něj, volala ho. Kde mohl být? Bylo tak pozdě... Ohlédla jsem se zpět do pokoje s růžovou tapetou, ale nenašla jsem ho. Tatínku.... Bylo mi horko, nesnesitelné horko, kapičky potu mi stékaly z čela, sundala jsem si saténový župan a neohrabaně otevřela okno. Do pokoje zavál překvapivě studený vítr. Stála jsem u okna, rozhlížela se, sněhové vločky se mi jedna po jedné rozpouštěly ve vlasech. Byla tma a nic jsem neviděla. Určitě byl někde venku, něco se mu stalo a potřeboval mou pomoc.... Drobnými chodidly jsem si stoupla na vnitřní parapet okna, jednou rukou se jemně přidržovala mohutné studené okenice, druhou jsem tápala do tmy. Musím přeci ven... Spodní lem dlouhé noční košile mi překážel a neustále se mi pletl pod nohy. Udělala jsem krok, dva. To už jsem se dostala o něco dál, chodidly kličkovala po namrzlém venkovním parapetu. Byl příliš kluzký... Uklouzla jsem, hlasitě vykřikla, ale stačila jsem se chytnout. Pro oči plné slz jsem téměř neviděla. Je venku, čeká na mne... Zhluboka jsem se nadechla a zvedla pravou nohu, připravena udělat další krok, teď už ale do neznáma, do naprosté temnoty, když mě kdosi popadl za paži a prudce táhl zpět do tepla pokoje....


Když jsem se ráno probudila, s horečkou a bolavým tělem, chvíli jsem si myslela, že je po všem. Rozmazaný obraz pokoje se ale během několika chvil vyostřil a já viděla, že ten tmavý stín bdící u mé postele je má komorná se smrtelně vyděšeným výrazem v očích. Mluvila na mě, ale já ji nevnímala. Vnímala jsem pouze svůj žal, své bezbřehé zoufalství nad životem, který kdysi vedla, nad ideály, v které jsem kdysi věřila. Byla jsem svou pouhou karikaturou, pro muže, kterého jsem milovala, jsem se vzdala všeho, celého svého dosavadního života, a on ani není schopen se o mne postarat... Vždyť tu umírám... Má mě chránit! Má vědět, že v hloubi duše chcí být jen s ním a šťastná! Isabellu jsem poslala pryč, vždyť jsem stejně nic nepotřebovala. Nic kromě klidu v duši, a s tím mi ona pomoci nemohla... s tím mi nikdo nemohl pomoci, jsem odsouzena k věčnému neštěstí a nenávisti. Odpoledne jsem se přemohla a přes tenkou bavlněnou noční košili si přehodila těžký kožešinový kabát. Chtěla jsem ven a k mému překvapení mi v tom nikdo nebránil.
Zimní slunce se odráželo od sněhu a jeho nejmenší částečky se díky tomu třpytily. Zámecké zahrady byl obrovské, vše kolem pokryto mohutnou vrstvou sněhu, pod níž bylo všechno ukryto, všechny staré hříchy zapomenuty. Brzy se mi zimou začaly třást ruce. Nevnímala jsem to, myslela jsem jen na něj.... Malá Lotte myslela na všechno a na nic.... Už je to rok. Rok od těch neblahých událostí, daleko odsud, na jednom pařížském hřbitově.... Od souboje, který by, kdybych do něj bývala nezasáhla, změnil mou budoucnost, a díky nemuž bych se nikdy nenacházela v současné situaci. Přesto bych sama se sebou nedokázala žít, kdyby... kdybych to Raoula nechala udělat.
Můj život by byl o poznání klidnější, nenaplněn věčným ohlížením se zpátky a strachu, kvůli kterému člověk ani nemůže spát. Ale za jakou cenu? Nikdy by ke mně už v noci nezpíval... Nikdy bych se nemohla v zoufaltví utěšovat, že se vrátí, odpustí mi, vždyť mě jistě stále miluje...Roky tu byl po mém boku, byl mým andělem, nejlepším přítelem i rádcem a pak byl náhle pryč. Zpívání se najednou stalo naprostou zbytečností, protože o ně stejně nikdo nestál. Hudba, kdysi věrná součást mého života, najednou zmizela spolu s ním a já se přistihla, že nedokáži zazpívat jediný vysoký tón. To on inspiroval můj hlas a věděla jsem, že jen s jeho pomocí bych dokázala velké věci. Bez něj?... Bez něj jsem nikdy nebyla nic. A přesto...

A přesto mi naháněl husí kůži a strach z něj mi šel až do morku kostí. Bylo mi jasné, že veškerá má budoucnost záleží jen na jeho vůli, že si mě najde, kdykoliv bude chtít.

Daleko za sebou jsem slyšela kroky. To jediné mě přinutilo uvědomit si, kde vlastně jsem, ale ztratila jsem přehled o čase. Neměla jsem ponětí o tom, jak dlouho jsem mohla být venku a bloudila kdesi v zahradách, protože po zámku nebyla nikde ani stopa. Byla mi neskutečná zima a začala jsem se bát. Je tady. Slyšela jsem ho, slyšela jsem jeho hlas. Zrychlila jsem, přestože jsem netušila, kam jdu, po chvíli jsem po kolena zapadla do sněhu. Zpíval, jako by mě k sobě lákal. Košili pod kabátem jsem již měla úplně mokrou, třásla jsem se zimou. Nebo to bylo strachem? Neustále jsem se ohlížela, běžela pryč, ale věděla jsem, že je za mnou, že nade mnou má plnou kontrolu, že jsem v pasti. Slyšela jsem dusot kopyt tlumený silnou vrstvou sněhu. Raoul. Volal mé jméno a já mu běžela naproti. Tolik jsem se bála.

"Raoule, on je tady!" volala jsem již z dálky zoufale.

"O čem to mluvíš?", objal mě a starostlivě mě k sobě tiskl. "Christine, jsi prochladlá na kost, musíme se vrátit."

Jeho slovům jsem nevěnovala pozornost a snažila se vzepřít jeho pažím, kterými mě svíral.
"Ty to nechápeš! On je tady, vrátil se, našel si mě! Už nikdy nebudeme v bezpečí!"

V teple jeho objetí jsem cítila, jak ztrácím vědomí. Poslední, co si pamatuji bylo, jak Raoul řekl:
"Nikdo tu není, má nejdražší. Jsem tu s tebou. Ochráním tě před celým světem. Neboj se, nikdy tě neopustím."

Je se mnou. Ochrání mě... To je všechno, na čem záleží.

Omdlela jsem.

Soumrak nad Vltavou - 26. kapitola

28. září 2010 v 18:50 | Pan & Del
Zíral na masivní klíče v drobných rukách vysoké blondýny. Ta mu pohled vytřeštěnýma očima vrátila.
Nechápal to. Nechápal, co po něm ta žena vůbec chce, proč se tu spolu procházejí v mrazu kolem řeky, jako by šlo o milenecké dostaveníčko. Ani netušil, kdo ta žena vlastně je, proč tu spolu jsou, s kým vším se musí znát, když jí právě architekt teď zřejmě nejstřeženější budovy v Čechách líbal ruku a o několik okamžiků později je zanechal se svazkem klíčů. Od divadla. Od nejvlastenečtějšího místa široko daleko, modly všech Čechů. Bývalý Fantom Opery má nyní v hrsti další divadlo... Ironie osudu, povzdechl si.
Nechápal ani své reakce. Dokonce ji nechal, aby se ho držela. Ten muž, kterým býval, by neváhal vraždit pro větší maličkosti. Ten muž, kterým býval.... než mu jiná žena roztříštila srdce na milion kousků, využila ho a zanechala ho napospas beznaději jako opuštěné zvíře. Zaťal pěsti skryté v kožených rukavicích a snažil se vymazat z mysli obraz, který se znovu a znovu vracel a obíral ho o dlouhé hodiny spánku. Pak ruce uvolnil a založil si je na prsou. Udělal krok stranou.
"Zdá se, že jsem podcenil vaše schopnosti, slečno. Každý zlodějíček by dal cokoliv za to, kdyby se mohl dostat ke klíčům od této budovy tak snadno jako vy." ozval se do ticha s dávkou ironie v hlase.
Dívka se rozesmála, nebyl to ale ten strojený smích jako na začátku jejich setkání. Volnou ruku dala zpět do rukávníku a tou druhou zazvonila klíči, které se ve světle lampy zaleskly. "Co s tím mám teď proboha dělat?"
Erik pokrčil rameny.
Anna udělala několik kroků tam a zpět a vypadalo to, jako by přemýšlela. Při chůzi se jemně pohupovala v bocích, nakonec se zastavila a pohlédla na něj přes rameno."Vidím jedinou příležitost a rozhodně ji nepromarním. Co vy, Eriku?"
"Nejsem si jist, co přesně máte na mysli, ovšem jestli se jedná o to, co mě právě napadlo, jako váš starší bratr vás musím upozornit, že by se jednalo o vloupání." odvětil suše. Přitom cítil, jak se mu rozproudila krev v žilách. Více než polovinu života strávil v divadle, bylo to jeho prostředí, z něhož byl téměř před rokem nedobrovolně vytržen. Představa, že by se mohl do nějakého, byť mnohem skromnějšího, na pár chvil vrátit, byla neskutečně lákavá. Přesto byl na pochybách, neměl totiž nejmenší ponětí, kudy se setkání s touto ženou má, či bude ubírat.
"Žádné vloupání," odsekla rozhodně dotyčná a pohodila světlými loknami. "Dostala jsem klíče, tedy i pozvání. Navíc jste si mohl sám všimnout, že panu Zítkovi minimálně do vystřízlivění chybět nebudou. Kdo má šanci podívat se do Divadla ještě před otevřením? A já vás zvu, pane, následujte mě, jestli chcete." řekla téměř šeptem a aniž by počkala na jeho reakci, vydala se přes ulici směrem ke stavbě. Erik si povzdechl a vyšel za ní. Zdálo se, že tato noc skrývá víc překvapení, než tušil. Takřka poprvé od chvíle, kdy sledoval vzdalující se postavu v bílých šatech, se přistihl při myšlence, že je vděčný za to, že může být právě na tomhle místě... ta myšlenka ho překvapila a rychle ji potlačil.
Vyšel několik schodů do lodžie, a spatřil ji, jak právě u hlavního vchodu zápasí se svazkem klíčů a hledá ten pravý.
"To by vám trvalo celé věky. Buďte navíc ráda, že to nejsou všechny. I v menších divadlech, než je tohle, bývají stovky dveří." řekl a bez dovolení jí vytrhl klíče z rukou. Na první pokus se zámek poddal a ozvalo se cvaknutí. Erik dveře otevřel a přidržel je, aby mohla projít. "Prosím."
"Děkuji." řekla tiše a protáhla se kolem něj, přičemž si přidržovala sukni a druhou rukou se dotkla jeho ramene. Přitom se jejich pohledy střetly. Erik sebou trhl a měl pocit, jako by to trvalo věčnost. Když za sebou dveře zavíral, všiml si, že na protějším rohu stojí policista, očividně na noční obchůzce městem, ale je otočený na druhou stranu. Nepřikládal tomu žádnou důležitost; i kdyby si jich všiml a rozhodl se jim způsobovat problémy, bez potíží by ho zvládl. Odvrátil pohled a dveře se za ním zaklaply.
Uvnitř je přivítalo bezvětří a pach čerstvé omítky. Jako by na ně cosi vyčkávalo, jako by se budova, která doposud znala jen hlasy dělníků, hádky stavbyvedoucích a pohvízdávání malířů, nemohla dočkat svého velkého dne, a už teď neočekávané návštěvníky lákala, aby je mohla pozřít. Zůstal stát uprostřed vestibulu a rozhlížel se kolem. V duchu hodnotil to málo z výzdoby, co se mu zatím nabízelo. Zdálo se, že se Češi rozhodli pojmout symbol jejich vlastenectví poněkud po svém... nedalo se ale říct, že by se jednalo o něco odpudivého.
"Co teď? Nevím jak vy, ale já nevidím na krok." vytrhl ho z myšlenek ženský hlas, který se snažil znít klidně, ale v němž Erik vycítil potlačované obavy. Že by nadšení z nenadálého dobrodružství vyprchalo a převládl znovu strach z toho, co by s ní mohl v prázdné budově provést? Úžasné, Eriku, můžeš si gratulovat, pomyslel si s úšklebkem. Ať děláš co děláš - kdo by se v tvé přítomosti nebál?
"Jistě." zavrčel a poněkud hruběji ji popadl za paži. Následovalo její překvapené vydechnutí. Volnou rukou otevřel prosklené dveře, za nimiž začínaly stoupat mramorové schody, zatím bez rudého koberce. Aniž uvolnil sevření, začal stoupat po schodišti a ona musela chtě nechtě klopýtat tmou za ním. V duchu se přitom nenáviděl a proklínal se; věděl, že ji tim děsí ještě víc, ale nedokázal své podráždění ovládnout. Proč se ho k čertu musí bát? Je skutečně taková zrůda, která nedokáže vzbuzovat nic než strach?
"Eriku?" vyhrkla žena napůl zlostně, napůl vyděšeně, když se octli u foyer prvního patra. Zhluboka se nadechl a bez varování ji pustil. Všiml si, že zavrávorala, a udělal pár kroků stranou.
"Zůstaňte tu." zašeptal a odešel. Hlupáku. Měl chuť vzít jednu z bust na podstavcích, lemujících foyer, a udeřit s ní o mramorovou podlahu tak prudce, až by se roztříštila na kusy. Hluboce dýchal a snažil se opět nabýt kontroly nad sebou samým. Věděl, že se nechal unést, ale... byl to pohled v jejích očích, co ho vydráždilo, stejný pohled, jaký měla v očích Christine, když si uvědomila, kým doopravdy je.
"Nenechávejte mě tu! Eriku!" Věděl, že je vyděšená, ale přesto její blízkost nemohl snést. Bylo to to samé, ona se ho také bála. Měl pocit, jako by na něj divadlo padalo, zdobené stěny, nedokončené obrazy, posílaly ho pryč z lidského světa, kam stejně nikdy nepatřil. Chtěl odejít, zmizet z Prahy, ztratit se někam hodně daleko. Nechápal, co ho to napadlo- proč museli chodit do divadla? Ze všech míst v Praze zrovna do divadla.... Jako by na každém kroku viděl známá místa, tváře těch, kteří se ho báli, které ovládal. Viděl divadelní dekorace, padající oponu, viděl všechny ty zkoušky, jichž se tajně účastnil a když nebyl spokojen, dal to patřičně najevo. Záblesky světel, která osvětlovala jeviště, sametová sedadla, davy senzace chtivých diváků, kteří se každodenně táhli hlavním schodištěm. Sboristky, baletky, orchestr. Její tvář...
Ovládl ho hněv. Ve vedlejší místnosti, kde touto dobou již stál, spíš kamrlíku pro dělníky, spatřil dubový stolek, jež zřejmě sloužil jako odkladiště při jejich pracech. Oběma rukama ho srazil, aby ulevil své nenávisti.
Slyšel jak vedle vykřikla.
"Jste v pořádku? Co se děje?" Věděl, že stále stojí na místě, kde ji zanechal. Bezbranná a vyděšená. Zřejmě se snaží přivyknout tmě jako kočka, její zrak na to však nebyl přizpůsoben. Bojí se, že se mu něco stalo, šermuje ve tmě rukama a přemýšlí, kde by mohl být. Možná mu věří.
Rychle vydechl. Sebral svícen, kterého si teprve teď všiml a vrátil se do foyer.
Pomalu a tiše se k ní přibližoval. Stála zády k němu, napjatá, v jedné ruce svírala rukávník, druhou měla napřaženou před sebou a drobnými krůčky se snažila posouvat vpřed. Když byl sotva pár metrů za ní, patrně si všimla odrazu plamene svíčky na porcelánové váze a prudce se otočila.
Erika na okamžik téměř překvapilo, že oči, které se na něj upřely, měly modrou barvu. Na zlomek vteřiny v nich zahlédl úlevu, kterou vystřídal strach, poté ale potemněly zlostí.
"Co si o sobě myslíte?!" řvala na něj, až se to v prázdném foyer rozléhalo. Upustila rukávník na zem. "Co to mělo znamenat, v životě jsem nebyla tak vyděšená!" křičela z plných plic, z očí jí vyhrkly slzy a drobnými pěstmi mu bušila do hrudi.
V mžiku odložil svícen na podstavec jedné z bust a sevřel jí obě zápěstí, takže nemohla rukama ani pohnout. Krátce sykla bolestí, ale zarazila se a už nic neříkala. Hleděli si přímo do očí a Erik cítil na tváři její dech.
"Kdybych vás chtěl zabít," řekl tiše s důrazem na poslední slovo, "udělal bych to už dávno, nemyslíte? Takže, Fräuhlein Dittmann, byl bych vám velice vděčný, kdybyste se zhluboka nadechla, přestala se třást a byla ochotná pokračovat v prohlídce. Souhlasíte?"
Chvíli se mu zhluboka dívala do očí, pak kývla, ale neuhnula pohledem. Erik cítil, jak z něj odchází poslední záchvěvy vzteku, a i ona se uvolnila. Po chvíli si uvědomil, že ji pořád ještě drží za ruce, a rychle je pustil a udělal krok zpět. Opět sebral svícen a ona se sehnula pro rukávník, ale ani jeden z nich nic neříkal.
Když procházeli zpola dokončenými galeriemi a salonky, společnost jim dělalo pouze hrobové ticho a zvuky jejich bot na mramorové podlaze. Ze stěn na ně shlížely klasické alegorie, romantické krajiny i vznešené tváře panovníků z významných rodů, jejichž zástupy se v uplynulých staletích vystřídaly na českém trůně. Erik měl pocit, jako by se mu ve své strnulé vážnosti vysmívali a krutě mu připomínali, že i kdyby odcestoval až na samý konec světa, před sebou samým stejně nikdy neuteče. Nebylo tomu dávno, kdy se rozhodl, že se vydá na milost a nemilost osudu, aby ho, jak doufal, zavál na to správné místo. Je to uvědomění důvod, proč je tady, výsledek všech těžko uvěřitelných náhod, které ho v nedávné době potkaly? Ve skrytu duše doufal, že právě zde by mohl nalézt smíření a vykoupení, uvažoval, zatímco se občas krátce ohlédl za sebe, aby se ujistil, že ho následuje, a podotkl něco o výzdobě či architektonickém rozvržení divadla. Současně se jí ale bál podívat do očí, aby v nich nezahlédl obraz sebe samého. Jedna z tří svíček začala dohořívat. Odvrátil se. Třeba se zcela mýlil a to, co ho tu čeká, bude strašlivější než celý jeho dosavadní život.
Zastavili se v Královské lóži na prvním balkoně vpravo. Erik se postavil ke zdi, založil si ruce na prsou a tiše ji sledoval, jak fascinovaně přechází po místnosti, dotýká se sametových závěsů a tapet a dlouhými štíhlými prsty s dokonale oblými nehty přejíždí po zlatém lemování. Přistihl se, že od ní nedokáže odtrhnout pohled, a okamžitě se otočil a předstíral zaujetí obrazem ze slovanské mytologie.Blázne.
Díky záblesku světla v místnosti si koutkem oka všiml, že zvedla svícen, nepatrně se vyklonila a osvětlila část hlediště pod nimi. Slyšel, jak se obdivně nadechla. "Jaký je smysl zařídit panovnickou lóži právě tady?" ozvala se po chvíli s pochybami v hlase. "Jestli tu bude někdy sedět císař, uvidí sotva polovinu jeviště."
Erik se pousmál a otočil se. "Máte pravdu. Ano, něco jsem už o této záležitosti slyšel. Zdá se, že se jedná o pomstu jednoho z vašich
přátel Františku Josefovi. Váš drahý císař totiž nepřispěl na stavbu divadla tak štědře, jak očekávali, a navíc se, ač mě to vůbec nepřekvapuje, očividně už nikdy nechystá nechat se korunovat českým králem, ačkoliv bych řekl, že čeští členové říšské rady se mu donedávna neodvděčovali o nic vřelejším jednáním... V každém případě, údajně aby na něj viděl úplně každý, byla jeho lóže přesunuta odtud," došel až k ní a ukázal k místu přesně naproti jevišti,"na nejhorší místo v celém sále. Poněkud dětinská pomsta, když vezmu v úvahu, že pochybuji, že sem císař zavítá často." vysvětloval jeden z drbů, které, ač ne přímo doložené, byly veřejným tajemstvím pro celou Evropu.
Všiml si, že se usmála, a v přivřených očích se jí měkce odráželo světlo svíčky. "Jak je možné, že toho víte tolik? O divadlech, o umění?" odmlčela se. "Kdo vlastně jste?" řekla tiše, aniž by se na něj podívala, se zrakem upřeným do temnoty hlediště.
"To není důležité." odsekl.
"Hádám, že jste někdo významný. Někdo vzdělaný. Máte rodinu?" pronesla nevinným, ale přesto zastřeným šepotem, za nímž se skrývalo něco, co nedokázal pojmenovat. Sklopila oči.
Erikovi její otázky působily muka. Najednou si opět přál, aby byl kdekoliv, jen ne v téhle chvíli na tomto místě. Co snad chce slyšet? Že ho prodali jako zvíře na trhu a následně takřka celý život strávil skrýváním se před světem? "Ne. Pokud vás to tolik zajímá, kdybych v tomto okamžiku zmizel z povrchu zemského, nebyl by nikdo, kdo by tomu věnoval nejmenší pozornost. A ano, hudba je něco, čím jsem byl obklopený po celý svůj život, ale doufám, že mi odpustíte," odvětil s ironií,"když vám odmítnu o tom podávat další informace, jen abych učinil zadost vaší zvědavosti."
"Promiňte." ozvalo se po chvíli.
"A vy? Ráda se vyptáváte, tudíž předpokládám, že řeknete něco i o sobě. Kdo jste vy, Fräuhlein Dittmann? "
Zaváhala. Na moment pohledem sjela k podlaze, poté se mu upřeně dívala do očí. "Dá se říct, že tu bydlím od dětství u příbuzných. Myslím, že jinak není nic, co byste o mně chtěl vědět. Nežiji nijak neobvyklý život." odpověděla stručně a věnovala mu další z těch pohledů, které nedokázal nikam zařadit.
Během vteřiny ale oční kontakt přerušila a otočila se zpět k hledišti, zahloubaná do vlastních myšlenek. Erik si koutkem oka všiml, že pohasíná i další svíce, ale příliš ho zaujala náhlá změna v jejím chování, takže tomu nevěnoval pozornost. Několika tichými kroky došel k místu, kde stála, stále ještě nepřítomně zírající do temnoty, která je obklopovala.
"Chodíte často do divadel, Fräuhlein?"
"Ne. Ani to není potřeba. Celý svět je jedno velké divadlo, ve kterém každý hraje, že je někým jiným." Odpověděla zasmušile, aniž by se pohnula, nebo se na něj podívala.
Svíce definitivně zhasla, ale ani jeden z nich si toho nevšiml. Oba se najednou octli ve svém vlastním světě, jako by ten druhý ani neexistoval, nespojovala je hluboká prázdnota a temnota, zlacené zábradlí, pach čistoty a laku. Stáli vedle sebe na dosah ruky, dva cizinci, ale oba příliš ponořeni do vlastní mysli, do vlastního neštěstí, že si to ani neuvědomili. Dělila je od sebe neviditelná zeď nevyřčených přání, odříkaných tužeb, výčitek, strachu a nejistoty.
Jako zbaveni svých smyslů. Jako by zítřek nikdy neměl nastat.
Christine, Christine...
Před očima mu probleskly vzpomínky, střípky okamžiků, útržky rozhovorů, na které si tolik přál zapomenout. Jako by viděl, jak ho upřeně sledují její oči, jak mu poslušně naslouchá plna důvěry i strachu, jak se letmo dotýká jejích vlasů. Cítil její ruku na své tváři. Zpívající hudbu, kterou napsal. Točila se mu hlava. Musel ji mít. Chtěl se jí znovu dotýkat, cítit její tělo. Neovládal se, jako by najednou všechno dávalo smysl. Jako by si to všechno musel protrpět, jen aby se mohl sledem událostí dostat k tomuhle okamžiku, který všechno urovná. Všechno bude jako dřív, ne, bude to lepší. Budou to navždy jen oni dva. Spojeni v jednoho. Cítil, jak se jí zrychluje tep.
Jeho prsty mezitím bojovaly se šněrováním korzetu. Na okamžik ho překvapila barva jejích vlasů, padajících v těžkých pramenech na její sněhobílá ramena, přesto pokračoval. Zavřel oči a cítil její rty na svém krku.
Náhle dohořela i poslední svíčka.

Soumrak nad Vltavou - 25. kapitola II.

29. srpna 2010 v 0:45 | Pan & Del
Tuhle kapitolu jsme musely rozdělit na 2 části, tu první si přečtěte tady.
_____________________________________________________________________________

Vykřikla, cigaretu upustila, ale než se stihla otočit, neznámý jí držel ruku u úst a ona věděla, že nemá šanci se ubránit. V tu chvíli ale uslyšela hluboký mužský hlas, který již předtím někde slyšela: "Snad jsem vás nevyděsil." Na moment hlas zmlkl. " Nemusíte na mě ale tolik upozorňovat; jak jsem si stačil všimnout, zdejší lidé si rádi vymýšlí historky o vraždících monstrech, řádících v temných ulicích noční Prahy."

Tlak ustal, takže se Anna mohla otočit, ale už když muž domluvil, byla si jistá. A když se otočila, opravdu spatřila jeho, na kterého tu čekala.

"Ach můj Bože, vy jste mě ale vyděsil!", pronesla s umělým koketním úsměvem na rtech, přestože ve skutečnosti byla stále vyděšená. Z toho muže čišelo nebezpečí a ona se bála.

"Stejně jako vy mě včera, Fräulein Dittman. Proč jsme vlastně tady?"

Měla pocit, že se náhle ochladilo. Stál na dosah od ní, přitom jako by si stále zachovával odstup. Jeho vysoká postava byla zahalena v tmavém kabátu, na hlavě měl nasazený široký klobouk, ale přesto jeho bílá maska svítila do tmy. Měla pocit, že na jeho tváři spatřila nepatrný úsměv, snažila se tedy chovat přirozeně, místo toho se jí ale klepaly ruce. Udělala několik pomalých kroků a muž ji následoval.

"No, však sám víte... Jste zajímavý člověk, zcestovalý a vzdělaný, chtěla jsem s vámi zkrátka mluvit někde v soukromí... o samotě, myslím si, že toho máme tolik společného...",
pokračovala Anna neobratně v lichotkách, až chvíli sama přemýšlela, jestli to nepřehnala, ale podle mužova výrazu to nemohla posoudit. Jemně se tedy pokusila chytit se ho v rámě, ale když spatřil její snahy, věnoval jí pouze tázavý pohled, načež Anna raději odvrátila zrak a ruce složila zpátky do rukávníku.

"A o čem přesně jste chtěla mluvit?" odpověděl muž po chvíli ticha.

V ten moment už byla Anna ztracená. Proč se chová, jako kdyby nevěděl, že jim Rudolf domluvil schůzku? Je to snad nějaká forma předehry, kdy měli hrát, že jsou prostě náhodný pár a úplně omylem skončí v posteli? Obvykle si takovéto instrukce s klienty domlouvala předem, ale s tímto mužem vůbec nevěděla, na čem je. Místo odpovědi se tedy jen strojeně zasmála zvonivým smíchem a v duchu přemítala, kudy odsud vede nejbližší cesta k Pávovi.

"Víte.... pane...?" Jméno? Jakto, že vlastně nezná jeho jméno? Vždy si klienty předem ověřovala.... Začala panikařit.

"Erik. Můžete mi říkat Erik."

Nechtěl, aby znala jeho příjmení, z toho usoudila, že snad pochází z nějaké vlivné rodiny, možná se bojí skandálů, protože má stejně jako všichni ostatní manželku, nudnou tlustou matronu, a děti. Proč by to také jinak dělal? Je jako všichni ostatní, jen má možná o tajemství víc. Povzdechla si a podívala se mu do obličeje, ze kterého viděla jen tajemnou masku. Náhle se uklidnila. Stále šli po nábřeží a kdesi po její pravé straně hučela Vltava, kterou ale díky tmě nemohla vidět, stejně jako většinu protějšího břehu. Náhle jí nabídl rámě. Přijala.

"Takže vy pro prince pracujete, Eriku?" řekla Anna již klidným hlasem.

"Řekl bych, že ano. Je to poměrně komplikovaný vztah, ale ano, řekl bych, že pro Rudolfa skutečně pracuji. Je to podivný člověk a zřejmě se se svými podivnými stránkami vypořádává daleko lépe, když se podívá na mě." Krátce si povzdechl. Nebo to snad byl smích? "Nicméně nutno podotknout- naše včerejší setkání bylo nad míru neočekávané a snad se neurazíte, když řeknu, že trapné." Do obličeje mu neviděla, ale podle tónu hlasu se usmíval.

Anna se zasmála a pohodila hlavou. "Ano, za to vám dlužím omluvu. A také za princovo chování, které následovalo. Však víte, jaký je, když si dá pár skleniček..."

"Ano, měl jsem tu čest si tuto skutečnost ověřit už při prvním setkání s ním a také ještě mnohokrát potom," prohlásil jízlivě, "soudnost příliš nepatří k jeho vlastnostem." řekl se zamýšleným důrazem na něco, co si Anna vyložila jako narážku na to, jak je včera překvapil.

Nevěděla, jak má zareagovat, otočila se k plynoucí řece, jako by stejně vůbec něco viděla, a rozhodla se změnit téma na první věc, která ji v té chvíli napadla. "Na císaře byl prý včera spáchán pokus o atentát. Prince to jistě velmi vyděsilo."

"Domnívám se, že nikoliv, Fräuhlein." Odmlčel se a nepatrně zrychlil, takže se mu musela přizpůsobit, opatrně, aby neuklouzla. "Odpusťte mi tu nezdvořilost, ale měla jste mi oznámit předem, že jsme se setkali za účelem rozhovoru o Rudolfovi." pronesl příkře.

"Tak to není." odpověděla se stejným důrazem Anna.

"Jistě. Jak jste se s ním tedy seznámila vy, pokud vám nevadí má smělost? Předpokládám, že se znáte velmi ….blízce." Sklopil hlavu.

Opět nevěděla, jak reagovat. "Ano, jak včera zmínil, známe se ještě z dob jeho studií tady před lety. Potkali jsme se, tuším, v salónu jedné naší společné známé, která měla tu čest prince hostit.", vymýšlela si s noblesou. Povzdechla si. "To Praha zažívala staré zlaté časy."

"Nemluvte tady o zlatých časech. Praha ten svůj zažila naposledy jistě před více než třemi sty lety. A vy jste mladá, takže si dovolím pochybovat o tom, že jste zažila jakékoliv staré časy. Kolik vám je vlastně let?"

"Na to se kavalír dámy nikdy neptá, pane."

"Nejsem si jist, že jsem hoden toho být nazýván kavalírem, ale přesto se pokorně omlouvám za svou drzost a upřímně doufám, že jsem vás jakkoliv neuvedl do rozpaků. Nicméně jsem si jist, že máte mnoho vlivných přátel podobného jako princova charakteru, takže vám nebude vadit, pokud se již vzdálím. Bylo to zábavné, ale dosud jste mi nesdělila skutečný důvod našeho setkání a bez ohledu na to, že jsem neskutečně vděčný za tuto příležitost, jednu z mála, která mě donutila opustit prostory k mému pobytu určené, nejsem příliš zdatný v povrchním tlachání bez nejmenšího smyslu. A také na něm nemám nejmenší zájem, slečno." Zastavil se a ona s ním.V tu chvíli již stáli jen kousek od téměř dostavěného, ale neosvětleného divadla.

"Opravdu jsem netušila, že je vám má společnost natolik odporná, že se mnou nemůžete ani nevinně konverzovat." odsekla Anna a nevěřícně pohodila hlavou. Byla již opravdu vyvedená z míry a nechápala, jaký záměr tím ten muž vlastně sleduje. Na takové chování ona není zvyklá; s ní, kterou si muži zamlouvají i měsíc dopředu na důležitou akci, protože chtějí, aby byla viděna právě s nimi, takhle nikdo jednat nebude! Z tváře jí zmizel koketní úsměv a promluvila tónem, který v případě rozhovoru s klientem používala jen zřídka.

"Víte co, drahý Eriku? Proč to vlastně nezkrátíme a narovinu mi neřeknete, kde by to pro vás bylo nejpřijatelnější? Pokud tedy pro vás nejsem příliš ordinérní", zdůraznila posměšně.
"Nebo vlastně ne. Já tohle totiž nemám zapotřebí, nevím, co si o sobě myslíte, pane tajemný, ale já se nenechám urážet", byla rozčílená, "Vrátím vám peníze a konec. Nebudete se muset obtěžovat už ani jediným pohledem na mě!"

"O čem to sakra--"

"Á, slečno Aničko!" ozvalo se najednou.

Anna se otočila. Podrážděný výraz na její bledé tváři se během vteřiny změnil v další falešný úsměv.

"Pane architekt! Jak ráda vás vidím!"

"Obávám se, že potěšení je především na mojí straně, slečinko! Co vy tu děláte? Á dokonce i s doprovodem!" Architekt Zítek se poněkud neohrabaně připlahočil přibližně až k místu, kde dívka i s Erikem stála. Oba by se v tu chvíli nejraději propadli, zmizeli a vyhnuli se nečekanému setkání a všem těm zdvořilostím frázím, jež mu musely následovat. Architekt přiklopýtal k Anně a těžkopádně jí políbil ruku a smekl, přestože ona by se v tu chvíli nejraději odtáhla. Byl opilý.

Očima těkala z jednoho místa na druhé. Nehodí se, aby jí zákazník viděl s jiným zákazníkem.

"To je můj bratr," vyhrkla. Erik na ní vytřeštil oči a už už otevíral ústa. "Erik Dittman." pokračovala a stoupla si vedle něj, aby ho umlčela, "Můj drahý starší bratr momentálně žijící ve Francii. Přijel mě navštívit." Usmála se.

"No tak to je mi velkou ctí, enchanté, nebo jak se to tam u vás říká! Josef Zítek, jméno mé!", teatrálně se poklonil. "Vůbec jsem nevěděl, že máte bratra, Aničko! Snad nám ji ale nechcete odvézt s sebou, monsieur, to by půlka Prahy truchlila!" Zasmál se tím spikleneckým smíchem tak typickým pro opilce. Pak najednou zvážněl.

"Ne, to rozhodně ne. Všechno v pořádku, pane architekt? Adélce je už po vás smutno...", prolomila Anna ticho a doufala, že se ho již brzy zbaví.

"Divadlo. Ta šílená komise mi dělá ze života peklo. Brožík a ti ostatní ignoranti, kteří nemají vkus a netuší, jak se vůbec budovy staví. A teď všechno ještě komplikuje ten mráz..." povzdechl si nezúčastněně. Pak zase oživl: "Prý to neodpovídá moderním nárokům! Jakýpak moderní nároky, řekněte mi! Můžeme být rádi, že nás ti Rakušáci vůbec nechali něco postavit! Jak je znám, stejně to divadlo zavřou, zapálí, klidně i vyhodí do vzduchu! Jen abychom neměli stejný práva jako oni a Maďaři! No řekněte, pane Dittman, jako Francouz, je to snad fér?" obrátil se na Erika s divokým výrazem v očích.

Erik, který stál k Zítkovi celou dobu levou stranou, aby druhý muž snad nepostřehl nic nápadného, poprvé za dobu, co byli vyrušeni, promluvil: "To jistě není."

Anna na něj tázavě pohlédla, on však dál mlčel. Nedokázala přečíst jeho výraz.

Zítek se jimi ale zřejmě vůbec nezabýval a raději se opřel o zábradlí, nevšímaje si svého netaktního chování. Náhle jako by ho něco osvítilo. Otočil se k nim a pootočil si buřinku.
"Víte co? Už mě to nebaví. Já totiž končím." Cosi vyndaval z kapsy své vesty. Byl to masivní svazek těžkých klíčů. Klíče od budovy divadla? Poodstoupil pár kroků od zábradlí a napřáhl se. Chtěl je vyhodit do Vltavy.

"Ne! Počkejte!" vykřikla Anna poplašeně, jako by šlo někomu o život. "Nedělejte to!"

Zítek se zastavil a otočil jejím směrem, přičemž málem ztratil rovnováhu.
Přitáhl si kabát k tělu, vrazil klíče Anně do ruky a odkráčel Ferdinandovou třídou.

Soumrak nad Vltavou - 25. kapitola I.

29. srpna 2010 v 0:40 | Pan & Del
Hustě sněžilo. Symetrické vločky sněhu dopadaly po tisících na zdobené kočáry bohatých mužů, kteří se v tomto nepříjemném počasí vydali do náručí svých vydržovaných milenek, na tenké kabáty prochladlých sloužících s rozpálenými tvářemi, nucených nezklamat a splnit každý vrtoch své paní, i na střídmé fiakry chudých obchodníků, kteří dnes nic neprodali. Počasí bylo hrozné a málokdo dobrovolně opouštěl svůj domov, byť i jen na malou chvíli. Rodiny zůstávaly pohromadě v měšťanských domech, choulily se kolem rozpáleného krbu a za okny sledovaly hru sněhových vloček. Studený vítr se dostal člověku až pod kabát, plně se ho zmocnil. V novinách již několikrát zmiňovali nálezy zmrzlých žebráků. Těch, pro které již v chudobincích přes zimu nebylo místo. Tma a chlad se spojily v jedno.
-.-.-

Když se probudila, hodiny odbíjely pět. Při pátem úderu empírových hodin na toaletním stolku již seděla na posteli a marně se snažila jemnými dlaněmi uhladit vlasy. Otřásla se zimou. Nikdy toho moc nenaspala, byla ten typ, kterému stačilo pár hodin spánku denně, a i to dělala spíše proto, aby neměla kruhy pod očima a nevypadala jako chodící mrtvola, té by totiž zákaznící zřejmě tolik neplatili. Už proto, že jednu takovou často měli doma.

Promnula si oči, které si na rozdíl od ostatních dívek přes den nelíčila, pomalu vstala a zamířila k šatně, ke skrytým dveřím vedle postele, aby se rozhodla, v čem dnes půjde. Přestože se vlastně jednalo o pracovní záležitost jako každou jinou, měla z toho zvláštní pocit. Ten, o kterém vlastně nic nevěděla, a který dost možná ani nevěděl, kdo je ona, ji něčím zaujal, ale zároveň si nebyla jistá, jestli se nemá bát. Bože, pomyslela si, přestaň se chovat jako malá ustrašená holka, která s tímhle začíná. Taková už dávno nejsi.

Otevřela tedy zatapetované dveře šatny, kde se skrývala i její malá osobní koupelna, která ale většinu času sloužila především potřebám hostů, Goldschmiedovic holky měly totiž společnou velkou umývárnu o několik pater níž. Přistoupila blíž ke starému zrezlému umyvadlu a opláchla si obličej studenou vodou. Vrátila se a sedla si na postel, na níž celou dobu ležely noviny, jen si jich nevšimla. Teprve teď poznala obrázek na obálce. To, co viděla, ji rozrušilo. S otevřenými ústy přečetla titulek o nepovedeném atentátu na císaře a málem se jí zastavilo srdce, když očima přelétávala celý článek. Ne, to se nesmí stát, úplně by jí to překazilo veškeré naděje! Nakonec se uklidnila, když z textu pochopila, že se nejednalo o nic vážného, o nic, co by ji mohlo ohrozit, jen pokus, který byl úspěšně odražen a jehož účastníci již nejspíš čekají na šibenici.

Vtom konečně uslyšela hlas, na který čekala. Rychlými kroky se vrátila zpět přes celý pokoj až k hlavním dveřím. Ty velmi opatrně a potichu pomalu otevřela tak, aby zamezila věčnému vrzání, které by jinak bylo slyšet po celém domě. Vcelku zbytečný krok, ale byla zvyklá jednat trochu tajnůstkářsky, tento podnik ostatně nebyl ani trochu přátelským místem a člověk nikdy nevěděl, jaké drby tu mohou zítra právě o něm kolovat.

Přiotevřela dveře, ale nic neviděla, takže udělala několik kroků ke zlacenému zábradlí svého - nejvyššího - patra a sklonila se, aby viděla dolů. O patro níž spatřila Růženu, jak se hádá s jakýmsi starším mužem, často ho tu viděla, ale nemohla si vzpomenout na jméno. Růžena byla neuvěřitelně rozčilená, ale šeptala a stále se ohlížela, jako by se bála, že je spolu někdo uvidí, očividně chtěla, aby ten muž odešel.

"Prosím tě, říkala jsem, ať sem za žádných okolností nechodíš! Neudělám to, to jsem ti už řekla několikrát, a nerozmyslím si to!"

"No tak, Rózi," řekl muž frivolně, "dlužíš mi to."

"Přestaň naléhat, Herberte!"

"Potřebuji tvoji pomoc. Musíš to udělat."

"Někdo nás uslyší, běž pryč!" šeptala Růžena zoufale a odvracela se od něj. Muž ji ale rychle chytil za zápěstí a otočil zpátky k sobě. Goldschmiedová měla na tváři vyděšený výraz a Anna se rozhodla zakročit.

"Nevíš, co je v sázce." dodal muž výhružně.

Anna za sebou práskla dveřmi a přehnaně nahlas zazívala. Neznámý muž Růženu ihned pustil a nasadil úsměv na tváři. Šokovaná žena se dívala do země.

" Entschuldigen Sie bitte," řekla Anna překvapeně, "snad jsem vás nevyrušila!"

"Ale rozhodně ne, slečno, vlastně jsem byl na odchodu." pronesl muž bezchybnou němčinou s dokonalým přízvukem, svižně vyběhl těch několik schodů k místu, kde celou dobu stála, a teatrálně jí políbil hřbet ruky, zatímco se na něj Anna sladce usmívala.

"Sbohem, dámy," řekl, a když odcházel po schodech dolů, na okamžik se zastavil u Růženy stále zírající do podlahy a šeptl "Nezapomeň.". Ta naprázdno polkla.

Anna rychle přiskočila k zábradlí a sledovala, jak se mužův tmavý klobouk vzdaluje, až zazvonil zvonek u domovních dveří a on byl zřejmě venku na ulici. To se už hbitě otočila k Růženě. "Kdo to byl, Roso?" zeptala se.

"Co? Kdo?" řekla Růžena zmateně, potom ale zakroutila hlavou a ledabyla mávla rukou. "Ale nikdo, toho si nevšímej." Kousla se do rtu a vypadala, že usilovně přemýšlí. "Musím dolů za Emanuelem... pomoct mu s kasou." A aniž by jí věnovala pohled, zamířila po schodech dolů.

"Počkej, musíš mi pomoct." řekla Anna, otočila se a prošla stále ještě otevřenými dveřmi do pokoje, zatímco Růžena jen protočila oči v sloup a celá zadýchaná vyšla těch pár schodů, které je od sebe dělily.

Když konečně vešla do místnosti, sotva popadala dech a rukou si tiskla hruď. Anna již byla mezitím napůl oblečená do černo-červených vycházkových šatů, ruce v bok a stála uprostřed místnosti, jen čekala, až ji Růžena zašněruje.

"Není to trochu moc... prostě moc?" zeptala se Růžena a rozpačitě se dívala na šaty s tmavě červenou sukní i živůtkem, zdobené černou vázankou, krajkou kolem lemů a drobným proužkem.

"Moc? Vždyť to ani nemá výstřih! A všichni mě tu už znají, tak nevím, na co si hrát. Což mi připomíná: schůzku mám v sedm na Nábřeží, je to nějaký člověk od Rudolfa, snad pro něj pracuje, nevím. Zaplatil mi on, a to za celou noc, asi ji strávíme tady nebo možná na Hradě. Peníze pro tebe jsou na stole." řekla Anna a ukázala prstem na stolek s hodinami.

"Ó, takže už je to Rudolf? No, to je jenom dobře. Jak pro nás, tak i pro tebe. Teda taky by sem mohl poslat nějakou delegaci... aby měly ostatní taky nějakej kšeft, ale i tak je to...."

"Ty mi neřekneš, kdo to byl, že?" přerušila ji Anna.

"Řekla jsem ti, ať to necháš být." odsekla Růžena a otočila se ke dveřím, aby se přesvědčila, že jsou zavřené. Rychle Anně zašněrovala korzet, utáhla ho tak, že se dívka musela chytit židle, aby neztratila rovnováhu.

"Uvidíme se zítra. Dávej pozor." řekla a odešla z pokoje. 

-.-.-

Když Anna o něco později vyšla na ulici, byla už naprostá tma. Snažila se vyhnat z hlavy myšlenky na Růženinu podivnou návštěvu, ale nedařilo se jí to. Ať přemýšlela sebevíc, vůbec si nemohla vzpomenout, kdo ten člověk je a co od Goldschmiedové může chtít. Snad milenec? Pochybovala, že by s tím zrovna Růžena dělala takové tajnosti. Každopádně nešlo o nic neškodného; výhružný tón v jeho hlase Annu vyděsil. Bylo jí jasné, že se hned jak to bude možné, pokusí zjistit víc a pro jistotu bude bordelmamá víc sledovat. Nestávalo se často, že by ji něco tak rozrušilo.

Vydala se směrem k Havelskému tržišti. Mrzlo a rozbředlý sníh se pomalu měnil na nebezpečnou kluzkou plochu, takže musela dávat pozor, aby neupadla. Nízký podpatek vysokých šněrovacích bot jí neustále ujížděl, na černý zimní kabát s kožešinový límcem dopadaly a následně se rozpoustěly sněhové vločky.
Doufala, že na Nábřeží přijde včas, což podle ní znamenalo vlastně dříve, ráda měla věci pod kontrolou. Většina dívek podnik příliš neopouštěla, a ani po tom netoužily; než se do salonu Gogo dostaly, často si prožily nepříliš veselou minulost, a tak byly vděčné za střechu nad hlavou a možnost vydělat si nějaké peníze v klidu a v teple, nemluvě o poměrně vysoké šanci neuvěřitelně si polepšit a snad se časem i provdat vysoko nad svá očekávání. Anna byla naopak ráda za volnost, které se jí dostávalo, což znamenalo i domlouvat si schůzky podle toho, co jí a samozřejmě zákazníkům vyhovovalo.

Už předtím ji napadlo, jestli ten dotyčný, se kterým se měla už za několik desítek minut setkat, ví, kdo, lépe řečeno co vlastně ona je. Z toho, jak se na ni včera díval, získala dojem, že ne… hned tu myšlenku odsunula stranou. Jako kdyby na tom záleželo...Určitě mu to časem došlo, případně mu někdo řekl, že je děvka. Přistihla se, že je jí to trochu líto. V duchu se okřikla, zamračila se, zabořila ruce do rukávníku a zrychlila, i když opatrně, aby na náledí neuklouzla.

To už prošla Konviktskou ulicí na Betlémské náměstí. Úzké uličky ztrácející se ve tmě jí nevadily, už dávno se odnaučila podvědomému strachu z toho, kdo na ni může s nožem číhat za rohem. Jistě,
noční Praha nebyla to nejbezpečnější místo a i Anna byla častokrát svědkem nějakého nepříjemného incidentu, ale dokud se člověk nikde příliš nezastavoval a nevšímal si věcí, do kterých mu nic nebylo, v podstatě se nemusel bát.
Náměstí před ospalou Betlémskou kaplí osvětlovalo několik lamp, které odhalily dřevěnou káru napůl zapadanou sněhem a pumpu na vodu, se kterou právě zápasila jakási starší žena s vlněným šálem kolem ramen.

Anna pokračovala dál rovně a minula několik pouličních prostitutek. Když je spatřila, vzhledem k počasí až nebezpečně odhalené, marně se snažící prodat své půvaby, aby měly jejich děti zítra co jíst, nemohla se ubránit povýšeneckému úšklebku. Zahrabala v kapse kabátu a jedné z nich hodila pod nohy drobnou minci, naprostý zlomek z jejích vlastních výdělků, zatímco jim tato částka často pokryla denní výdaje. Ignorovala nechápavé projevy díků a mezitím prošla úzkou mezerou mezi dvěma domy a vystoupala po schodech, až se ocitla na místě. Lehce zadýchaná přešla ulici a zastavila se u mosazného zábradlí, které ji dělilo od líně plynoucí Vltavy. Rozhlédla se kolem.
Nikdo nikde nebyl. I vítr se zklidnil a nic kolem se nehýbalo, ani slabé větve mladých stromků vysázených podél chodníku. Anna vytáhla ruku z rukávníku a uhladila si vlasy. Slyšela zvuk kostelních zvonů, odbíjely sedm. Třeba vůbec nepřijde. Samozřejmě by to nikomu nevadilo, zaplaceno dostala předem, ale... Otočila se k řece a sledovala protější břeh, kde se rozsvítilo pár světel a kdesi na horizontu se tyčil Hrad a s ním snad i její budoucnost...

Tu myšlenku ale rychle zaplašila, protože si nechtěla dávat přílišné naděje. Jistě, plán měla, ale to, jestli skutečně vyjde, ještě sama nevěděla. Vše, čím si zatím byla jistá, bylo, že Praha je už pro ni moc malá a že za každých okolností musí využít příležitosti, která se jí snad brzy naskytne. A jestli tím někomu ublíží, no, to je jí velmi líto, ale svět je zlý a stávají se i horší věci.

Opřela se o zábradlí a neobratně si v rukavicích zapálila další cigaretu. Jednou rukou si upravila kožešinový klobouk a jinak se plně soustředila na chuť cigarety, která jí proudila tělem, na tu vůni dalekých krajů, až na okamžik zavřela oči, aby se do ní mohla plně ponořit, v tom ji ale kdosi zezadu chytil za rameno.  

Soumrak nad Vltavou - 24. kapitola

19. srpna 2010 v 18:56

Anna dopila svůj odpolední šálek kávy a pohledem přejela všechny přítomné. Byl čtvrtek, což u Červeného páva znamenalo pravidelnou návštěvu doktora Strausse; jinými slovy dlouhé minuty ponížení, kousání nehtů, zvědavých pohledů od ostatních, kdykoliv se doktor nad něčím zarazil, a také čekání na diagnózu pohlavních nemocí, či snad nedej Bůh i těhotenství - to vše každý čtvrtek čekalo holky madam Goldschmiedové. Všechny se brzy odpoledne, kolem druhé hodiny, kdy podnik zel prázdnotou, spoře oděné postupně přiloudaly do hlavního salonu, často ještě s účesem a líčením z předchozí noci nebo s kocovinou, sem tam s novým diamantovým náramkem či s náušnicemi se smaragdy, jimiž se chtěly před ostatními předvést.

Také Anna tu dnes byla, jen v korzetu a spodničce, s lehce spletenými vlasy. Sotva stihla přijet z Hradu, kde byla s korunním princem. A všichni to tu věděli... Přejel jí po tváři vítězoslavný úsměv. Brzy ovšem pohasl, když se opět podívala na starého úlisného policejního doktora, jenž měl na starosti právě tento okrsek, a také byl za pakatel více než ochoten padělat, diplomaticky řečeno lehce kamuflovat drobné nedostatky, aby pak perfektní lékařskou zprávu přesně podle vyhlášky odevzdal na komisariátu a nikdo neměl nejmenší důvod k zavření právě tohoto vyhlášeného bordelu. Ne, že by to většinou bylo potřeba, Gogo si zakládal na perfektní kondici svých svěřenkyň a jejich naprostém zdraví, ale pravdou je, že léta vykonávání tohoto řemesla většinou nechávají nějaké následky. O tom věděla i Anna své.

Otočila se k oknu do malé uličky vedoucí z Železné do Celetné, opřela se lokty o parapet a zapálila si. Už se nemohla dočkat, až odsud opět zmizí na svou velmi speciální a zvláštní schůzku. Doufala, že vše bude probíhat dobře, byla ochotná pro to udělat vše, co bude v jejích silách, a to nebylo málo... Nemá se čeho bát, bude to zkrátka večer jako každý jiný, jen uvažovala, co by na tajemného pána s maskou mohlo platit. Možná si před tím bude chtít chvíli povídat? Nebo ji třeba bude chtít jako rozpustilou Anču ze sousedství? Nebyla si jistá, což se jí často nestávalo. Popotáhla z jedné z cigaret, které jí včera věnoval princ, a začala přemýšlet o tom, co je ten muž vlastně zač. Údajně i podle přízvuku Francouz, Rudolf mluvil o nějaké deformaci, o čemž svědčila i maska, kterou měl ten muž včera na sobě. To Annu příliš nevyvádělo z míry, na malé "zrůdičky" byla z pobytu v Praze zvyklá, jeden čas měli v podniku jako pomocníka i trpaslíka, který krásně maloval a nakonec odsud dokonce utekl s jednou holkou. Anna si na to dobře vzpomínala, to Goldschmiedovi tenkrát udělali scénu... Stejně ale pochybovala, že zmrzačení toho Francouze je tak závažné. Jinak nevypadal špatně, jak si mohla včera všimnout, chodil rovně, jen se jí zdálo, že lehce dopadává na pravou nohu, ale to mohlo být způsobeno třeba starým zraněním ze souboje, takoví přeci Francouzi jsou. Vlasy měl černé a husté a byl hodně vysoký, dokonce vyšší než ona...

Tok jejích myšlenek náhle přerušily hysterické vzlyky. Anna se otočila a spatřila jednu malou Rusku, nad kterou se Růžena asi před rokem slitovala, když ji našla žebrat na ulici, a která právě vystřelila z vedlejšího pokoje, kde ji doktor prohlížel.
Další těhotná, pomyslela si a cigaretu předčasně utípla ve zdobeném popelníku na parapetu. Občas se to stávalo, to pak následoval šílený kolotoč hledání možného otce, nejlépe nějakého c.k. důstojníka, a věčné dilema o životě dítěte. Potraty byly samozřejmě zakázané pod vysokým trestem a hlavně velmi nebezpečné, proto byla většinou Růžena raději, když si dívka dítě nechala jako jakýsi suvenýr z tohoto domu lásky a známí ji rychle provdali do nějakého zastrčeného městečka, kde o její minulosti nikdo neměl ponětí. Jednou takto z jedné udělali dokonce paní starostovou, nyní šťastnou matku pěti dětí.

Ještě chvíli byla nucena s ostatními znuděně postávat v salonu, vrhat nepřátelské pohledy na Kateřinu a případně vzpomínat na včerejší noc s princem, jejich první noc, která podle ní vůbec nedopadla špatně, a tak se pravděpodobně brzy mohla těšit na další pozvání k Rudolfovi. Třeba se díky němu dostane i na tradiční novoroční ples...

Zanedlouho na ni ale doktor ukázal, a tak se i ona musela podrobit jeho prohlídce ve vedlejší místnosti. Teprve tam si všimla, že má s sebou zřejmě i novou asistentku se stříbrným křížkem na krku a sesterskou čapkou, která na všechny kolem kulila oči, jako by se ocitla v samotném pekle, a v duchu se zcela očividně modlila za svou duší a za potrestání těch hříšných žen, které tu bezostyšně prodávají svá těla.

Jelikož zřejmě doktor nenašel nic znepokojivého, Anna z pokoje brzy vyšla, přičemž si koutkem oka všimla, že se sestra, postarší žena tak v Růženině věku, rychle pokřižovala. Nevšímala si toho, žen s předsudky potkala už tolik... Kývla na Růženu na znamení, že je všechno v pořádku, a odešla po železných točitých schodech zpátky nahoru do svého pokoje.

Jakmile otevřela oprýskané dveře, ozvalo se pronikavé zavřeštění, které ovšem očekávala, a proto rychle dveře opět přibouchla. To Vilém ještě nedostal najíst a hlasitě na ten fakt upozorňoval. Anna se usmála, prsty prostrčila mezi mřížkou jeho klece a zlehka ho pohladila po hlavě, potom ale rychle vzala plechovou krabičku a cosi mu nasypala. Brzy slyšela jen spokojené zvuky zobání.

Unaveně si tedy lehla do postele, odkopla peřinu a rozhodla se dopřát si pár hodin spánku, než se začne připravovat na večerní schůzku, o které nevěděla, co si má myslet.

Soumrak nad Vltavou - 23. kapitola

8. srpna 2010 v 23:10 | Pan & Del
Rána v Praze byla temná. Temná a chladná. Rudolf si kdysi myslel, že se tam už nikdy nevrátí a už nezakusí ten pocit, kdy ještě před úsvitem stojí na prázdném nádvoří, rozhlíží se kolem a jde mu pára od úst. Právě kvůli myšlenkám na minulost, kterou se nechtěl nechat dohnat, si večer na celou noc nechal zavolat děvče z místního bordelu, ale ani kombinací jejích doteků a alkoholového opojení nedokázal zapomenout. Proto teď vstal neobvykle brzy a poté, co komorné nařídil, aby ženě, která ještě spala v jeho posteli, dala přinést snídani, řekl štolbovi, aby mu z jízdárny přivedl koně. Pod nátlakem nočních můr, které ho pronásledovaly celou noc, tedy tu část noci, kterou prospal, došel k názoru, že minulosti neuteče, a rozhodl se jí čelit. I když věděl, že svědomí stejně neulehčí.

Na druhé straně nádvoří se ozvalo zaržání. Když si Rudolf od chlapce, který ještě napůl spal, koně převzal, vyhoupl se do sedla a vyrazil směrem k Žižkovu. Oblékl se tak, že by ho nikdo nepoznal, ale ulice byly liduprázdné. Jel tryskem a mokrý sníh odletoval od kopyt koně, zatímco se na východním obzoru kdesi za mraky pomalu objevovalo slunce. Ledový vítr ho šlehal do tváří, ale Rudolf to nevnímal.

Po probdělé noci a přílišné dávce brandy ho neuvěřitelně bolela hlava, ale na to si zvykal. Potřeboval nějak uniknout od každodenní skutečnosti, která mu na rozdíl od očekávání okolí většinu času přišla neúnosná. Nenáviděl pocit, že nemůže nic změnit - říši řítící se pomalu do záhuby pod vedením úzkoprsého a zpátečnického císaře, skutečnost, že ačkoliv ho jeho manželka, kterou si musel vzít, fyzicky ani duševně nepřitahuje, musí přede všemi i před ní hrát divadlo, jakým je milujícím manželem, i to, že ho jeho otec, jenž je tím zpátečnickým císařem, schválně poslal právě do tohoto zatraceného města, to, že i přesto se musí tvářit, jako by bylo vše v naprostém pořádku; nenáviděl i celou společnost, kvůli jejímž zkostnatělým pravidlům k tomu všemu muselo docházet. Kdyby mohl a věděl, že ho to nezabije, byl by nejraději neustále pod vlivem alkoholu nebo narkotik.

Ponořen do vlastních myšlenek si téměř nevšiml, že se před ním tyčí brána, od níž se na obě strany rozbíhala dlouhá hřbitovní zeď. Dlouho na ni upíral pohled a snažil se dohlédnout až za ní, oči mu těkaly po jednotlivých viditelných náhrobcích a starých stromech, jako by se snažil předem najít místo, které se současně bál navštívit, ale věděl, že už není cesty zpět. Poté sesedl z koně a ponořen do sněhu téměř až po kolena se brodil vstříc bráně.

Dlouho jsem tu nebyl, pomyslel si. Přesto, jakmile s vynaložením velkého úsilí zaskřípaly železné panty a on vkročil dovnitř, se neomylně vydal doleva, opatrně procházeje mezi řadami náhrobků, z nichž některé byly nové, jiné na pohled starší, povalené či téměř celé skryté pod sněhem. Když se podíval nad sebe, na temně šedé obloze se rýsovaly zlověstně pokroucené větve stromů, nyní holé, bez života, stejně neutěšené jako místo, kam je před mnoha lety zasadili. Neustále měl pocit, jako by ho někdo sledoval, ale když se ohlédl, ujistil se, že je tu sám.

Pomalu došel skoro až na konec řady, kde se krčil nenápadný náhrobek vytesaný ze světle šedé žuly. Nebylo vidět, co je na něm napsáno, Rudolf to však věděl velmi dobře. Kolik hodin zde proseděl v bolesti a výčitkách, kolikrát si přál, aby... zavřel oči a snažil si vybavit tvář, kterou už nikdy neuvidí, a to vše jen kvůli němu, jenom kvůli němu.

Vtom Rudolf uslyšel za sebou šelest. Rychle sáhl po zbrani a otočil se.
Okamžitě však sundal prst ze spouště, protože mezi keři se objevil muž s maskou.
"Himelarsch und Zwirn! Scheisse! Sakra, Eriku, co tady děláte?" zařval a zastrčil si pistoli zpět k opasku.

"Tu samou otázku si kladu já," odsekl Erik, přistoupil blíž a setřásl si sníh z dlouhého kabátu. "Co dělá následník trůnu v tuhle hodinu uprostřed židovského hřbitova?"

"To není vaše starost," opáčil Rudolf stejným tónem. Sklonil se a rukou v rukavici setřel z kamenného náhrobku napadaný sníh, a odhalil tak vytesané jméno v hebrejském písmu. Na chvíli zavládlo ticho, přerušované pouze hvízdáním větru.

"Vzpomínáte, jak jsem vám říkal, abyste si o mně nemyslel jen to nejhorší? Beru ta slova zpět. Nezasloužím si váš soucit. Bylo to kdysi dávno, když jsem přijel do Prahy, abych tu sloužil u pluku. Byl jsem opojen náhlou volností a bezstarostným mládím, často jsem se v přestrojení potkoukal nazdařbůh městem a každý den se opíjel v jiném hostinci. Ji jsem potkal jedné noci při toulkách chudinskou čtvrtí. Jmenovala se Sára. Byla krásná, upírala na mě své smutné oči a já jí podlehl. Od té doby jsem za ní chodil každý den, přestože jsem věděl, že náš vztah nemá nejmenší šanci. Brzy se ukázalo, že tomu tak vskutku je. Její rodina se o nás dozvěděla a aniž jsem to tušil a měl možnost zasáhnout, zasnoubili ji a poslali ji pryč z města. Nemohl jsem se s ní ani rozloučit a od té doby jsem s ní už nepromluvil - dozvěděl jsem se jen, že z žalu zanedlouho onemocněla a zemřela. Nikdy jsem si to nepřestal vyčítat." řekl tiše. "Snažím se sem chodit co nejčastěji, abych učinil zadost svému svědomí, zjišťuji ale, že něco takového je nemožné."

"To je mi líto." ozvalo se nad ním a Rudolf sebou trhl, protože na Erikovu přítomnost vlivem bolestných vzpomínek zapomněl.

Rudolf vstal. "Co vy o takových věcech víte? Co víte o lásce, o bolesti?" řekl povýšeně.

Erik se krátce zasmál a ukázal na pravou polovinu svého obličeje, kterou zakrývala maska. "Myslíte si snad, že život s tímhle je snadný? Vypadám snad jako někdo, po kom ženy touží?Můžete si být jist, drahý princi, že můj dosavadní život byl horší než vaše nejstrašlivější noční můra. Ne každý se narodí jako toužebně očekávaný dědic s nadějí na světlou budoucnost. I já jsem miloval, toužebně, žádostivě, celou svou podstatou, jenže já byl odmítnut, ta, pro kterou bych zaprodal vlastní duši, se ode mě s hnusem v očích odvrátila, aby se vdala za jiného. Vám žádná neodolá, na mě se ale žádná nikdy nepodívala s touhou! Všichni se ke mně obrátili zády již ve chvíli, kdy tohle," opět ukázal na svou pravou tvář, "spatřilo světlo světa."

Rudolf znal část jeho životního příběhu, ale přesto ho prudkost společníkovy reakce překvapila. Ten se k němu otočil zády a hleděl kamsi do dálky k horizontu. Rudolf si po chvíli odkašlal a udělal krok stranou od hrobu. "Proč jste sem za mnou jel?"

Erik se pomalu otočil a podíval se na něj. "Na vašeho otce byl spáchán atentát."

.

Soumrak nad Vltavou - 22. kapitola

2. srpna 2010 v 15:07 | P & D

Erik se odvrátil od otevřeného okna a zvedl z parapetu sklenici, aby si mohl dolít víno. Snažil se zhluboka dýchat mrazivý prosincový vzduch, který proudil dovnitř a z něhož by většina lidí brzy onemocněla a zemřela. Už dva dny v kuse se pokoušel skládat, aby uvolnil jakýsi přetlak, který měl v sobě, ale zdálo se, že mu není souzeno uspět. Rozdělanou práci vždy znovu a znovu vztekle zahodil a notový zápis zmačkal nebo roztrhal. Cítil zvláštní neklid, který mu nedovolil soustředit se.

Chvíli vztekle přecházel po místnosti, pak se ale posadil se do křesla a zavřel oči. V Praze byli už několik dní a Erik zatím nedokázal s určitostí říct, jak na něj to město působí, jako by v jeho ulicích bylo něco, co ho zároveň přitahovalo i odpuzovalo. Rozhodl se protentokrát s tím pocitem nebojovat a odevzdaně čekat, co přinesou další dny a měsíce.

Celá delegace dostala k dispozici až přehnaný počet pokojů, ačkoliv byla pravda, že se jednotlivé místnosti často velmi lišily co se týkalo úrovně vybavení. Přišlo mu také poněkud směšné, že celý "chateau" byl v podstatě pouze komplex budov, které na sebe často architektonicky příliš nenavazovaly, protože byly podle všeho budovány postupně napříč staletími.

Vtom sebou prudce trhl a postavil se, protože do ticha pokoje se najednou ozvalo klapnutí kliky a dveře se na okamžik pootevřely. Mihl se v nich obličej a z chodby bylo slyšet chichotání a ženský jekot, poté se s prásknutím znovu zavřely, jekot zesílil a byl doprovázen zvuky cupitajících nohou, jak se vetřelkyně vzdalovaly.

"Putaines!" zařval Erik v mateřštině a mrštil proti dveřím sklenkou vína, která se v mžiku roztříštila v miliardu střepů Dostal k dispozici velkou místnost těsně sousedící s Rudolfovým a Stephaniiným apartmá, což mohlo být zárukou soukromí, ale skutečnost byla jiná. Erik si už dávno zvykl, že kamkoliv se s Rudolfem hne, služebnictvo z něj má téměř posvátnou hrůzu. Ne že by mu to vadilo - nestál o ničí pozornost a byl raději, když si o něm kdesi v kuchyni špitali strašidelné historky a nechali ho být. Zdejší komorné si však z jeho pokoje zřejmě vytvořily stezku odvahy. Znovu si připadal jako zvíře v kleci, ale rozhodl se, že to ani tentokrát nenechá jen tak.

Vztekle rozrazil těžké dveře Rudolfovy pracovny, jednoho z mnoha pokojů princova apartmá, a zakřičel: "Rudolfe, já--".

Po prvních slovech se zarazil, protože křeslo u psacího stolu, kde Rudolf obvykle sedával, bylo prázdné, a Erik na okamžik nabyl dojmu, že v pokoji nikdo není. Ve chvíli, kdy se obrátil k odchodu, však zpozoroval, že korunní princ v místnosti nejen je, ale navíc není sám, a že se opravdu nevěnuje svým státnickým povinnostem. Místo toho ho spatřil v těsném obětí s nějakou mladou dívkou, jejíž knoflíčky na jednoduchých šatech lahvové barvy vypadaly, že tlak nevydrží a v každé minutě se po pokoji rozletí na všechny strany. Tiše zaklel a znechuceně se odvrátil.
V okamžiku, kdy pár rozpoznal, že byl vyrušen, se od sebe ve zlomku vteřiny navzájem odtáhli, jako by se vlastně vůbec nic nestalo.
Rudolf přesto působil lehce překvapeně, když si rychle uhladil vlasy a zvolal: "Á, příteli, to je ale příjemné překvapení!" rozpřáhl paže v přátelském gestu a zastoupil mu cestu ke dveřím. "Rád bych vás seznámil se slečnou Dittmanovou, mou drahou... dlouholetou přítelkyní již z dob, kdy jsem zde v Praze byl u pluku, však víte..." Rudolf si odkašlal a vrhl na Erika ironický úšklebek. "Což byl mimochodem další z brilantních nápadů mého ctěného tatíčka. Posadíte se s námi? Právě jsme o vás se slečnou mluvili."

Mladá žena se beze slova hbitě postavila, napřáhla ke stále ještě šokovanému Erikovi ruku k očekávanému polibku a odzbrojila ho tajemným úsměvem. "Těší mě, monsieur," pronesla překvapivě o poznání hlubším hlasem, než jaký Erik očekával, a poněkud arogantním způsobem ho probodávala pohledem.

Erik, který opravdu nikdy nebyl vychováván k tomu, aby se dvořil ženě, či aby vůbec jakkoliv tušil, jak se v jejich společnosti má chovat, trochu nejistě letmo políbil hřbet ruky té sebejisté dámy a v duchu se proklínal, že se vůbec snažil Rudolfa vyhledat, a jako zvíře zahnané do kouta rychle uvažoval, jak se odtud dostat, současně ho ale v pracovně cosi drželo.

Když se odtáhl, aby si ji vlastně pořádně prohlédl, viděl stále tu mladou světlovlasou ženu s tváří bledou jako sníh ležící na ulicích, jen v zelených očích jako by se jí začalo jiskřit. Vyzařovala zvláštní kouzlo a Erik byl ztracen, vůbec nevěděl, jak má jednat nebo co může očekávat. Vůbec se nechovala zahanbeně, což by se od dívky v její situaci dalo očekávat, místo toho jako by se jim oběma vysmívala, na tváři sladký úsměv, v očích pohrdání.

Chvíli se na sebe upřeně dívali, pak mu ale oči sjely ke stolku zdobenému vyřezávanými zlatými květy, na němž stály dvě sklenky, jejichž obsah nebyl schopen rozpoznat, a jakási otevřená obálka.

Konečně se mu vrátila řeč, zabodl pohled do prince, který se mezitím posadil zpět na divan, a odkašlal si. "Skutečně o mně? To se muselo se jednat o opravdu nudnou konverzaci. Nicméně mne omluvte za vyrušení. Rudolfe, později s vámi chci vyřešit jistou... záležitost týkající se mého ubytování. Auf Wiedersehen, Fräulein." odvětil, otočil se na podpatku a konečky prstů již se dotýkal kliky u dveří, když vtom Rudolf vstal a donutil ho se zastavit. "No tak, počkejte. Neznáte snad zásady slušného chování? Přece nechcete slečnu urazit. Sedněte si."

Bylo vidět, že poloprázdná sklenka na stole nebyla princova první, ale rozhodně se nechoval tím rozkošným opileckým způsobem, jako když ho Erik poznal. Naopak, jako by z něj čišela zlost, proto se Erik, který nestál o další scénu způsobenou Rudolfovou přehnanou zálibou v alkoholu, raději vztekle posadil, přestože to v něm vřelo. Nehodlal trpět, aby mu někdo rozkazoval, a už vůbec ne tohle zhýčkané dítě, jemuž to už několikrát dal velice důrazně najevo, tentokrát ovšem nestál o svědky jejich výměny názorů. Nehty zaryl do látkového čalounění křesla a mlčel.

Rudolf mezitím poodešel s křišťálovou sklenkou v ruce k oknu, jednou rukou se lehce opíraje o parapet, a zdánlivě se zájmem si prohlížel panorama města.

Dívka se teprve teď kvapně, avšak s pobaveným úšklebkem podívala na Erika, jako by jí začala docházet trapnost celé situace, ten pohled na zlomek sekundy opětoval, hned se však podrážděně otočil na Rudolfa. "Takže?" zavrčel.

"Takže..... právě jsme se se slečnou bavili o....."

"O mně, to už víme."

"Ne, vlastně o ...." Rudolf přejel očima břeh Vltavy, až se pohledem zastavil na jediném výrazném objektu. "o českém divadle. Co si o tom myslíte, příteli?"

Anna k němu překvapeně vzhlédla s upřímně pobaveným výrazem, aniž by se již snažila zachovat sebemenší zdání opaku.

Erik se na Rudolfa bez zájmu podíval. "Pošetilé české vlastenecké snahy mi jsou zcela cizí, jak sám víte," chladně poznamenal.

Rudolf se dál díval z okna kamsi do prázdna a patrně měl co dělat, aby dal dohromady nějakou myšlenku. "No jistě, ale..... budova to je pěkná, ne? Žádný Burgtheatre, samozřejmě... ale je to svým způsobem sladké, jak si česká rádoby elita myslí, že kombinací směšné politiky a postavení jednoho baráku něco změní a vydobydou si výraznější výhody než pár jazykových ustanovení. Celá Vídeň se na jejich účet baví... A co se divadla týče, ta sbírka byla také dost dojemná. Mají trochu moc velké ambice, tihle Čecháčci...." s vědoucím úsměvem si povzdechl, "však ono je to přejde." Náhle se rozveselil. "No ale to je zřejmě jen můj čistě prorakouský pohled, že, drahá?"

"To bohužel nemohu posoudit, Vaše Výsosti", sklopila dívka oči na stůl a do ruky vzala svou sklenku. Erik čekal, že tím její odpověď diplomaticky skončí, a mírně ho překvapilo, když pokračovala. "Nejsem tím, co byste nazval Češkou. A rozhodně se s tímto místem necítím být jakkoliv svázána. Vlastně jsem tu jen tak náhodou, kdo ví, kým opravdu jsem." Tázavě se podívala na Erika, sklenku přiložila k rudým rtům a dopila její obsah. Na malý moment toužebně přivřela oči, tak jak to dělají koťata, když ví, že dosáhla svého a získala si pozornost pána, a sklenku rychle odložila na původní místo. Odtáhla se, měkce se opřela o čalouněnou pohovku a prsty si poopravila rtěnku, moc dobře si vědoma toho, že z ní oba přítomní nemohou odtrhnout oči.

Rudolf se z vytržení probral první, hbitě přiskočil ke stolku a sebral sklenici. Když dívka odpověděla úsměvem a lehkým přikývnutím, pomalu se snažil odebrat se na druhý konec pracovny, kde na buffé stála láhev brandy.

Žena mezitím nenápadně zasunula obálku do kožešinového rukávníku, ležícího opodál, a rychle se podívala na korunního prince, který k nim byl teď obrácen zády. Aniž by z něj spustila oči, naklonila se k Erikovi. "Buďte zítra večer v sedm na Nábřeží. Vážně. Je to důležité." zašeptala.

Konečně se na něj podívala smutným pohledem a tiše dodala: "Jsem Anna".
 
 

Reklama