Vaše tvorba

The One Who Lives Forever (by Veronika S.)

28. listopadu 2010 v 21:38 | Veronika S.
Bonjour, 

Tak tu máme další dílo od vás, tentokrát od Veroniky S., alias VercikaS z fóra. :) Enjoy!
____________________________________________________________________________

The One Who Lives Forever....
Protože pravý fantom neumírá a Erik umřít nesmí.

~Francie, Paříž, 0:35, 1871~

Vyšel jsem do té zrádné tmy, ve které jsem prožil téměř celý život. Avšak tentokrát to byla jiná temnota. Byla to temnota noci, temnota, jenž nyní vládne zde, venku. Bylo půl hodiny po půlnoci a jediné světlo, které zde bylo, vrhala blikající pouliční lampa. Její světlo bylo velmi slabé. Světlý útvar její záře vytvořila na silnici pokryté vrstvou sněhu. Sníh… jen stěží jsem si vzpomněl, jak jsem jako dítě sedával u okna, pozoroval zlehounka padající vločky, snažíc se nevnímat matčin tichý pláč, ozývající se z vedlejší místnosti. Jakoby jsem ho opět slyšel, tak silné byly mé vzpomínky, mé představy. Sníh byl krásný a bílý… jako Christine. Do očí se mi hrnuly slzy. Nesmím na ni vzpomínat, zkrátka nesmím.
Nechal jsem ji odejít, snad teď tedy bude konečně šťastná. Je na čase, abych si konečně zvykl na to, k čemu mě Bůh odsoudil. K věčné samotě. Zakázal mi lásku a já jeho rozkaz - bohužel - neporuším. Kdy se konečně smířím s tím, co jsem? S tím, jak vypadám? S tím, jak se mnou lidé jednají? Kdy se přijmu? Kdy si na sebe samotného zvyknu? Povzdychl jsem si. Tolik otázek a na všechny jedna odpověď: Nikdy. Sehnul jsem se k novinám, které někdo upustil na zem a nyní se jejich růžek třepotal ve větru. Zvedl jsem je a oprášil z nich sníh. Postavil jsem se pod lampu a přiblížil si blíže k očím zvlhlý papír. První jsem se podíval na datum: 8. prosince 1871.
Už přes třicet let jsem byl v podzemí, už tak dlouho… mírně jsem se pousmál, aniž bych věděl proč. Snad vlivem nějakých šťastných vzpomínek z Opery. Snad zrovna na chvíle, kdy jsem byl ještě Anděl Hudby. Kdy jsem byl Christiny učitel… kdy jsem jí zpíval, když byla malá. Když usínala, poslouchala Malá Lotte zpěv Anděla Hudby.Ano, jednou, když byla Christine ještě dítě, mi vyprávěla o příbězích, které jí otec vyprávěl, abych jí podobnými příběhy sám mohl uspávat, když se po nocích vzbouzela s pláčem. Byl jsem smutný, že tyto situace nastávaly často. Byl jsem jako její nejlepší přítel. Vyprávěla mi své sny a já ji utišoval. Většinou se jí zdálo o otci, o posledních chvílích, kdy byli spolu. Říkala, že je ráda, že jsem tu alespoň já, její Anděl. Vždy jsem si s ní povídal tak dlouho, dokud neusla s úsměvem na rtech. S vírou, že je otec stále s ní. A že to, že ho neslyší, neznamená, že u ní není.
Pohlédl jsem tedy na první stránku novin. Nic zajímavého. Moment… tady něco… Spor mezi Patricem de Mac-Mahonem a Adolphem Thiersem… kdo to sakra… aha, náš nynější prezident. Podíval jsem se na jeho fotografii. No… ale ano, ujde.
I když už jsem viděl i hezčí lidi. Asi jsem moc náročný. Stejně je to jen prezident. Článek v novinách, který se mě vůbec netýká. Noviny jsem opět složil a schoval jsem si je pod plášť. Možná si je někdy přečtu. Narazil jsem si do čela široký klobouk, který jsem si vzal v kostymérně. Vešel jsem do hostince. Snad tam dostanu nocleh. Doufal jsem, že nezjistí, kdo jsem. Vzhledem k tomu, že mi díky klobouku nebylo vidět do tváře, zvlášť, když skloním hlavu, má i tato možnost nějakou váhu. Vzhledem k denní době bylo uvnitř neobvykle živo. Šel jsem přímo k hostinskému.
"Dobrý večer, sháním nocleh na následující… dva dny, mohl byste…" začal jsem slušně.
"Třicet franků," přerušil mě nevrle hostinský.
Položil jsem na pult mince. "Patnáctka," dodal a podal mi klíč.
Rezavý, oprýskaný klíč. Poděkoval jsem. Objednal jsem si sklenici červeného vína a sedl si za stůl, který byl chráněn stínem. Čekal jsem a snažil se nevnímat pohledy zvědavých lidí. Jejich oči jakoby říkaly: "Co tu dělá ten tajemný člověk, skrývá se ve stínu a mlčí, mlčí…"
Mladá dívka se špinavou zástěrou a snědou pletí mi přinesla na podnose skleničku vína. Trochu se jí třásla ruka, když mi víno podávala. "To… to je pro vás, pane," řekla nesměle.
"Děkuji," řekl jsem s úsměvem.
Díky mé neopatrnosti zahlédla část mé masky. Nejspíš jí došlo, kdo jsem, protože zalapala po dechu a stála jako přikovaná. Dal jsem si varovně prst před ústa, čímž jsem ji upozornil, aby mě neprozradila. Jen přikývla, ale třásla se strachy a několik lahví piva se jí na podnose nebezpečně pohupovalo. Pár opilých mužů naštvaně bouchlo pěstmi do stolu. "Tak bude to pití?!" vykřikli.
"Johanno!" zakřičel naštvaně hostinský, "neloudej se, nebo přijdeme o zákazníky!"
"Omlouvám se, otče!" odpověděla vyděšená dívka a rychle se věnovala hostům.
Pousmál jsem se a napil se vína. Vypadala tak na šestnáct, sedmnáct let. Skoro ještě dítě, alespoň podle otcova přístupu k ní. Po vyprázdnění skleničky jsem se ještě zeptal hostinského, kde bych případně našel toaletu a potom jsem po dřevěných schůdkách vyšel do patra a našel jsem si pokoj číslo patnáct. Odemkl jsem si a vešel dovnitř. Vše tu páchlo tabákem, alkoholem a kuřecí polévkou. Ani nevím, kdy přesně jsem usnul…
Když jsem se probudil, byla v mém pokoji Johanna. Jaké štěstí, že jsem si nechal nasazenou masku…
"O - omlouvám se, pane, jen jsem vám přinesla snídani," zakoktala dívka a já se podíval na podnos, který ležel na mém nočním stolku.
"Děkuji slečno," odpověděl jsem.
Rychle odešla z mého pokoje. Tak rychle, že si nejsem jist, zda mé poděkování vůbec slyšela. Pustil jsem se do jídla. Potom jsem odnesl prázdný podnos dolů hostinskému. Vyšel jsem před hostinec a procházel se sněhovou vánicí. Náhle jsem si všiml nějaké osoby, která se ke mně kvapem blížila. Nevěděl jsem, zda se mám schovat, nebo čekat, co bude. Naštěstí to však byla jen madame Giryová.
"Eriku, jsem tak ráda, že tě nenašli!" řekla tak potichu, že i já jsem ji sotva slyšel.
Řekl jsem jí, že budu muset odcestovat. Jen přikývla. Dala mi za pravdu a poradila mi, kam bych tak mohl jít. Německo a dál směrem ke středu Evropy. Přikývl jsem. Předal jsem madame Giryové nějaké peníze a poprosil ji, aby mi zakoupila nějaké knihy o českém jazyce. Němčina není nutná, tou se domluvím. Poté jsem se vrátil do hostince a čekal. Madame Giryová se vrátila přibližně za hodinu asi se třemi knihami.

~Německo, Drážďany, 19:20, 1871, o dva týdny později~

Seděl jsem v lóži v Semperově Opeře. Vzhledem budovy jsem byl nadšen. Je zvláštní sedět v budově, která jednou nejen vyhořela, ale byla I bombardována, I když Opera Garnier je mou zásluhou mnohem ´dobrodružnější´ místo. Nepříliš velkou pozornost jsem věnoval ději na jevišti, spíše jsem si prohlížel zdobený strop a stěny. Pohledem jsem hledal svoji lóži, avšak toto nebyla Opera. Toto není můj svět. Ten můj jsem nechal, aby se v něm odehrála katastrofa, aby jeho část lehla popelem. Povzdychl jsem si. Doufám, že nejsou příliš velké škody. Budu se muset nějak spojit s madame Giryovou a na všechno se jí zeptat. A také jí poděkovat za to, co pro mne dělala. A také se jí omluvit… za to, že jsem odešel bez rozloučení. Za to, že jsem jí téměř celý život byl zátěží. Za to, že jsem ublížil Christině… Představení skončilo. Naposledy jsem pohledem přejel celý sál, včetně své lóže a potom jsem se několika kroky ven z Opery dostal zpět do všedního světa. Sníh mi křupal pod pevnými podrážkami.
Přitáhl jsem si límec kabátu více k bradě, byla mi trochu zima. Nějaká asi devatenáctiletá dívka se na mne podívala - už i zde si o mně lidé udělali díky mému chování obrázek - a rychle se loučila s přáteli. Potom se otočila a utíkala někam pryč ulicí. Z rukou jí vypadla nějaká krabička, čehož si nejspíš nevšimla. Sebral jsem ji a šel rychlým krokem za dívkou. Zaslechla mě, zastavila se a prudce otočila. Vrhla na mne pohled plný strachu.
"Co… co chcete?" zeptala se tiše.
"Jen jste ztratila tuto krabičku," řekl jsem uklidňujícím tónem a podal jí balíček.
Třesoucí rukou si ho vzala. "Děkuji," řekla.
Bylo vidět, že chtěla utéci, ale její slušné chování jí to takto nedovolilo. Přemýšlela, co říct.
"Jsem Sophie," řekla, pokoušejíc se o to, aby její hlas zněl statečně a podala mi ruku.
"Erik, slečno," odpověděl jsem a zlehka, společensky, jsem její ruku stiskl.
Byla studená jako led. Není divu, je taková zima a ona na sobě má jen šaty, kabát a šál. "To nezní jako naše jméno," řekla.
"Pocházím z Paříže," odpověděl jsem a ona přikývla.
"Měla bych jít," špitla, "už je dlouho. No… tak… nashledanou."
Zaběhla do jednoho z domů v ulici. Já šel ulicí dál a sníh mi připomínal můj život, tak ledový, stejně jako tato bělost padající z nebes.

~Česká republika, Praha, 14:15, 1872, o čtyři měsíce později~

Podíval jsem se na řemeslníky, kteří pracovali na nějaké velké budově. Přistoupil jsem blíž k nim. "Co to bude?" houkl jsem na nejbližšího dělníka.
"Naše Národní divadlo, pane," odpověděl muž hrdě.
Tak hrdě, jakoby říkal: "To, že to divadlo máme, je jen mojí zásluhou…" Nad lidskou hrdostí a pýchou mi v žilách vřela krev. Jen stěží však najdete někoho, kdo by takový nebyl. Jen hrstka lidí je taková, jaké bych lidi chtěl. A kdo? Madame Giryová, Christine… Podíval jsem se do země. Hruď se mi zvedla v hlubokém povzdechu.
"Kde bych tu sehnal nocleh?" zeptal jsem se po chvíli.
Pootočil se ke mně nyní jiný dělník, který mi byl mnohem příjemnější. "Musíte do vedlejší ulice, tam je hostinec, kde pracuje moje žena, jistě tam dostanete ubytování, víte, tam…" řekl, rozhlédl se a když viděl, že zde není nikdo, kdo by mu mohl vynadat, vyšel ze staveniště a dovedl mě až k ulici, ve které hostinec byl.
Poděkoval jsem mu. Přívětivě se na mne usmál a vrátil se ke své práci. Vešel jsem do hostince a požádal o pokoj. Řekl jsem, že nevím, jak dlouho tu zůstanu, takže jsem získal povolení zaplatit až potom.
"Dáte si něco k jídlu?" zeptala se žena.
"Co máte?" zeptal jsem se.
Žena mi vyjmenovala několik jídel, která byla velmi chutná a vydatná. Objednal jsem si kachní stehno a červené víno. Jen přikývla. Po jídle jsem opět vyšel ven. Rozhodl jsem se, že tomu dělníkovi poděkuji. Vrátil jsem se ke staveništi. Okamžitě jsem se rozběhl k tomu, který mi předtím pomohl. Podíval se na mne. "Tak co?" zeptal se.
"Děkuji vám, děkuji!" vykřikl jsem nadšeně, "dostal jsem pokoj v hostinci, moc vám děkuji!"
Usmál se. "Nemáte zač, pane, já to říkal, že je má žena hodná, že vám dá ubytování!"
S úsměvem jsem přikývl. "Ano, já vím, děkuji."
Dělník pracoval na divadle, zatímco se se mnou bavil.
"Myslíte, že by přijali ještě jednoho dělníka? Víte, jsem něco jako architekt…" řekl jsem.
Došlo mi, že se chovám jako blázen, když se takto dobrovolně lidem nabízím, ale toto je divadlo, je to můj svět, mé všechno. Chci být u něj, chci na něm pracovat. Možná se stane mým novým domovem…
"Šéf bude rád za každého, kdo se v tomhle alespoň trochu vyzná. Najdete ho támhle. Už zase chrápe. A my tu máme makat, když on ani nehne prstem…" odpověděl mi dělník a ukázal na muže sedícího na rozkládací židli - nebo spíše napůl ležícího … - na prsou měl rozevřené noviny, které si nejspíše četl, než usnul. Přistoupil jsem k němu.
"Pane?" zeptal jsem se, doufal jsem, že nespí tak tvrdě, abych s ním musel zatřást.
Probudil se sám. "Co chcete, mladíku?" zeptal se.
Řekl jsem mu své přání a také to, co umím. "Vy jste architekt? Ano, možná bych vás zde mohl zaměstnat… jaký byste si představoval plat? A kdy chcete nastoupit?" odpověděl.
"Nejsem náročný na peníze, pane. A rád bych nastoupil třeba ihned," řekl jsem.
"Tak se mi to líbí! Chlap horlivý do práce!" vykřikl šéf a nadšeně si plesknul rukama do stehen, "Plat patnáct marek za hodinu," dodal.
Zamračil jsem se, řekl jsem sice, že mi na penězích zas tak nezáleží, ale tohle je přeci jen trochu málo. Nahlas jsem však neříkal nic a on si mého výrazu nevšiml. "Chlapi ti ukážou něco, co budeš dělat, zeptej se jich," zamumlal a už opět pomalu usínal.
Zakroutil jsem nechápavě hlavou. Tak tomuhle se říká šéf? Hm…
"Přijal mě!" vykřikl jsem nadšeně, měl jsem z toho opravdu radost.
Ten dělník, který se jmenuje Patrik, jak mi prozradil, se vesele usmál. "Skvěle! Můžeš mi pomoci!"
~Česká republika, Praha, 13:50, 1880~
"Eriku, už tu spolu pracujeme osm let, jsi můj nejlepší přítel a ještě jsi mi o sobě nic neřekl," řekl Patrik, zatímco jsme dělali poslední úpravy patra.
Měl pravdu, on mi toho o sobě řekl plno, pomalu celý svůj život a já mu neřekl nic. Copak mu plně nedůvěřuji? Je to zvláštní, ale když madame Giryová před půl rokem zemřela - jak jsem se dozvěděl jen čirou náhodou - stal se Patrik člověkem, který je mi hodně blízký. Opravdu je na čase, abych mu o sobě něco řekl. "Já vím, Patriku… jenže… má minulost… je tak složitá a hrozná, že se obávám, že bys ji nepochopil," řekl jsem.
"Ty mi nedůvěřuješ, Eriku?" zeptal se Patrik udiveně.
Ztuhnul jsem a honem přemýšlel, co říct. "Tak to není Patriku, to přeci víš…" zakoktal jsem.
"Tak mi o sobě řekni."
Naléhal na mne a já věděl, že ho rozčiluje, když o mně nic neví. Tahle situace už nastala několikrát a vždy to skončilo téměř smrtící vlnou Patrikovo vzteku. Nechtěl jsem, aby se to ještě někdy opakovalo, takže mi nezbývalo nic jiného, než… "Dnes ti to řeknu. Avšak až později, až po práci. Přijď za mnou dnes večer do hostince. V devět."

Memories (by Phaint)

11. listopadu 2010 v 23:42 | Pan & Del
Bonjour,

Tak nám naše milá Phaint poslala svoje další dílo, pojmenované Memories. Podle našeho skromného názoru se jí 4 "střípky" nejen ze života postav Fantoma Opery opravdu povedly a naprosto nás to dojalo. :) Takže to tu s jejím souhlasem uveřejňujeme.

Dodáváme jediné - enjoy!

P & D _______________________________________________________________________________

Všude a vždy má i ošklivost své okouzlující aspekty. Je vzrušující objevovat je tam, kde dosud nikdy nebyly pozorovány.

Henri de Toulouse-Lautrec




Phanatická soutěž

19. června 2008 v 12:18

Soutěžící a jejich díla:


Ahoj lidi :)
někteří z vás možná (snad) chodí na lidé.cz na fórum phanphiction, takže ví, o co jde. Pro ty ostatní bych chtěla zmínit, že od Phaint padl návrh na uspořádání jakési soutěže (ne v pravém slova smyslu, ale nic jiného mě nenapadá :D)

Jak víme, film končí rokem 1871, kdy Erik mizí z podzemí. Věřím, že hodně z vás píše nějaké to svoje pokračování, jenom ještě možná nenašli odvahu to zveřejnit.

Takže.... návrh spočívá v tom, že by se napsalo volné pokračování příběhu s tím, že by se do toho nějak zaimplantoval požár Národního divadla v Praze roku 1881. Jak vidíte, je tu propast 10 let, což je dost dlouhá doba, ale záleží jenom na vás, jestli se budete řídit filmem, Kay (Lerouxem asi ne :D) nebo čímkoliv jiným= jestli se budete řídit i tímhle (reálným) časem. Podmínka je, že alespoň část děje by se měla odehrávat v Praze+ ten požár.

Nemusí to být nějak historicky věrohodné, na tom nikdo netrvá, ale rozhodně to vypadá líp, když si o tehdejší době, politice něco zjistíte :) Tím samozřejmě nechci nikomu radit. My s Pan jsme se do toho dali tak nějak dohromady, už máme promyšlený děj, skoro i zápletku :D

Asi každý z nás by přál Erikovi aspoň trochu šťastný a uspokojující život, po tom všem, co zažil, takže s chutí do toho.

Uzávěrka nebyla oznámena, myslím, že prázdniny jsou na psaní ideální doba, ale samozřejmě se budeme snažit všem vyhovět ;)

Takže jestli se chcete účastnit, budeme moc rády. Taky vás rády uvidíme na fóru nebo na případné dotazy využijte komentáře.

Enjoy psaní nebo aspoň čtení výsledných prací :D
Your obedient servant
Del
poster
 
 

Reklama